Sny, ať jsou jakkoliv krásné, musí být ukotveny v realitě přežití, a film nás nutí položit si otázku, zda jakákoliv idealistická vize může skutečně řešit velmi reálné požadavky společnosti.
V Megalopolisu Francis Ford Coppola nevytváří jen film; staví monumentální příběh, který diváky nutí čelit křehkosti lidských snů, kolapsu idealismu a brutálním realitám politické moci. Samotné město Megalopolis není pouhým prostředím, ale živoucím, dýchajícím organismem—komplexním průsečíkem naděje, ambicí, chamtivosti a úpadku. Skrze tuto dystopickou perspektivu Coppola zpochybňuje samu podstatu civilizace a ptá se, zda jsme odsouzeni opakovat stále stejné cykly tvoření a destrukce. Podobně jako starověká města, která jí předcházela, je Megalopolis zároveň snem i noční můrou—vizí budoucnosti postavenou na troskách minulosti.
Ústřední postava filmu, Serge Catiline, se vynořuje jako hluboce charismatický, ale nebezpečně vadný architekt této budoucnosti. Ztělesňuje rozpor, který je jádrem psychologického i filozofického pozadí filmu. „Je velmi atraktivní—tak, tak magnetický, okouzlující… myslím, že je zlý,“ říká jedna z postav při popisu Catilinovy přitažlivosti. Jeho šarm je nepopiratelný, ale je vyvážen temnou, téměř zlověstnou ambicí. Toto vykreslení připravuje půdu pro širší zkoumání střetu mezi velkolepými vizemi a nebezpečnými důsledky nekontrolované moci. Catilinova ambice není jen postavit město, ale vytvořit nový světový řád—idealistickou vizi, která je, stejně jako každý idealismus, nakonec odsouzena k záhubě lidskou přirozeností.
Megalopolis, jak ji vidí Catiline, není jen město; je to „město zítřka“. Tento výraz je plánem pro utopii, kterou chce vytvořit—místo bez korupce a selhání současné společnosti, kde technologie a lidská důmyslnost smažou chyby minulosti. Ale stejně jako u každého velkolepého projektu tkví ďábel v detailu. Catilinova vize je svůdná, slibující dokonalý svět, kde každý občan žije v harmonii, nedotčený pohromou nerovnosti nebo utrpení. Jak však film pokračuje, je stále jasnější, že tato utopie stojí na chatrných základech—základech, které se hroutí pod tíhou ambicí, dluhů a společenského úpadku.
Jedním z klíčových témat Megalopolisu je napětí mezi utopickými ideály a praktickými potřebami života. Catilinův sen je vznešený, ale jak jedna z postav podotýká: „Lidé nemohou žít ze snů. Lidé potřebují práci, bydlení, školy—životně důležité služby města, které potřebujeme. Příjem, který potřebujeme, práci, kterou potřebujeme.“ Tento výrok odráží tvrdou realitu, že i ty nejvizionářštější projekty se musí vypořádat s obyčejnými, ale podstatnými potřebami života. Sny, ať jsou jakkoliv krásné, musí být ukotveny v realitě přežití, a film nás nutí ptát se, zda jakákoliv idealistická vize může skutečně řešit velmi reálné požadavky společnosti.
Hmotný svět také hraje v příběhu klíčovou roli, protože Catilinova vize budoucnosti přichází do konfliktu s drsnou, nedokonalou realitou přítomnosti. „Odpadky, a přesto jsem získal důvěru z něčeho vyrobeného z odpadků,“ poznamenává jedna z postav. Materiály, o nichž Catiline věří, že postaví jeho utopii, jsou samy o sobě odpadem—symboly světa, který je již na pokraji kolapsu. Kontrast mezi příslibem něčeho velkolepého a realitou jeho vytvoření je ústředním motivem kritiky idealismu v Megalopolisu. Vize dokonalého města není ničím jiným než projekcí lidských aspirací, a přesto je postavena z trosek rozbité společnosti.
Finanční odpovědnost je dalším tématem, které v Megalopolisu rezonuje, a je ztělesněna postavou jménem Gene, která představuje pragmatickou, konzervativní stránku příběhu. „Snižte deficit, Claude. Dluh je špatný, ať už jde o dlužníka, kterým je stát, nebo jednotlivec. Snižte ho a udržujte úsporný režim. Už jsem tady dlouho,“ varuje Gene a zdůrazňuje důležitost fiskální disciplíny ve světě, který se topí v dluzích. Tento výrok míří na samotné jádro politické a ekonomické struktury, která řídí Catilinův sen. Ačkoliv Megalopolis kritizuje velkolepé utopické projekty, zároveň uznává velmi reálné síly finanční moci, které formují svět, v němž žijeme. Dluh je v tomto filmu stálým strašákem, silou, která podrývá i ty nejušlechtilejší ambice, čímž je činí křehkými a náchylnými ke zhroucení.
Nicméně město Megalopolis, přes všechnu svou ambici, není univerzálně přijímáno. Frank, hlasitý odpůrce Catilinovy vize, vidí projekt jako sirénu—nebezpečné pokušení, které město zavede do záhuby. „Je to píseň sirén, která má svést město na skály!“ prohlašuje. Pro Franka není Catilinova vize jen nereálným snem, ale svůdnou, destruktivní silou, která roztrhá společenskou strukturu. Metafora sirénní písně zdůrazňuje napětí mezi idealismem a pragmatismem, mezi nadějí a tvrdou realitou lidských omezení. Stejně jako sirény z řecké mytologie, Catilinova vize slibuje krásu a spásu, ale ve skutečnosti je pastí, která vede k destrukci.
Frankův odpor k Catilinovi nepramení pouze z politické ideologie, ale i z jeho vlastní osobní ambice. „Jak mám vstoupit do historie jako nejlepší starosta od Fiorella La Guardii, když to nezvládnu… dostat z finančního bahna?“ ptá se Frank, odhalujíc svou touhu po moci a odkazu. Jeho ochota bojovat za přežití města, navzdory odporu vůči Catilinovým metodám, ukazuje složitost lidských motivací. Frankova ambice není o nic méně sobecká než Catilinova, ale je zasazena do kontextu přežití—přežití jak města, tak jeho vlastní politické kariéry.
Catilinova snaha vytvořit dokonalé město je neoddělitelně spjata s jeho vlastním vnitřním zmatkem, s jeho potřebou dokázat sám sebe a překonat přízraky minulosti.
V jádru Megalopolis leží otázka, jak si dějiny zapamatují jedince, kteří je utvářejí. „Je načase, abys za sebou nechal Billyho smrt. Miluji tě z celého srdce, Serge,“ říká jedna postava Catilinovi, snažící se ho přimět překonat osobní démony, které pohánějí jeho vizi. Film se hluboce zabývá osobní a psychologickou daní, kterou si ambice a idealismus vybírají na lidské duši. Catilinovo úsilí vytvořit dokonalé město je neoddělitelně spjato s jeho vnitřními rozpory, jeho potřebou dokázat si něco a překonat duchy své minulosti. Tímto způsobem Megalopolis není jen kritikou společenských systémů nebo politických ideologií, ale také hlubokým ponorem do psychiky jednotlivce, který věří, že velikosti lze dosáhnout pouhou silou vůle.
Společenský problém dluhu je možná nejznepokojivější kritikou filmu. „Dluh je morem naší doby,“ říká jedna postava a zdůrazňuje všudypřítomnou povahu tohoto problému. Pro Catilina dluh není jen ekonomickým problémem; je to duchovní záležitost, společenská nemoc, která drží lidi v zajetí. „Jedinou realitou je DLUH. To je má revoluce. V mém světě je dluh stínem, který zatěžuje každou mysl. Každá hodina práce je ztracená. Od té doby, co byl vynalezen, je dluh stínem, který lidé snášejí. Splácet budou – nebudou dlužit. Budou svobodní,“ prohlašuje Catilin a vykresluje dluh jako osobní i politický boj. Ve své mysli vnímá osvobození lidí od dluhu jako nejvyšší formu osvobození, klíč k budování lepší společnosti. Jak však film ukazuje, jeho vize je stejně chybná jako systémy, které se snaží svrhnout. Nakonec osvobození od dluhu neznamená osvobození od systémů moci a kontroly, které vládnou společnosti.
Megalon, materiál popsaný jako „měkký, téměř poddajný materiál vyrobený z odpadků“, slouží jako symbol zkaženosti jak světa, tak snu o Megalopolis samotném. Je artefaktem destrukce i tvorby, látkou, která může být přetvořena v něco nového, ale která je také neoddělitelně spjata s rozpadem, z něhož pochází. Právě zde je napětí mezi pokrokem a destrukcí nejvíce hmatatelné, protože samotné materiály použité k vybudování budoucnosti mají základy v troskách minulosti. „Takže tady je kousek Megalonu –“ říká jedna postava a nabízí fyzický projev rozporů, které procházejí celým filmem. Tento materiál je současně symbolem naděje a připomínkou selhání, nabízí pohled na to, co by mohlo být, aniž by nás nechal zapomenout, co bylo.
Když se film chýlí ke konci, Megalopolis nám zanechává znepokojivou otázku: můžeme se vůbec někdy vymanit z cyklů tvoření a destrukce, které definují naši existenci? Závěrečné momenty, kdy dítě zasadí strom mezi troskami, nabízejí záblesk naděje, ale jsou stejně tak nejednoznačné. Je to začátek nového cyklu obnovy, nebo je to jen další iterace nekonečné smyčky? Strom, stejně jako samotné město, představuje život i smrt, růst i rozklad. Je symbolem toho, co by mohlo být, ale také toho, co bude nevyhnutelně ztraceno.
Megalopolis není jen film; je to hluboká meditace o lidské podstatě. Nutí nás čelit naší vlastní spoluvině na systémech moci a chamtivosti, které utvářejí náš svět. Prostřednictvím svých komplexních postav, psychologické hloubky a politické kritiky se ptá, zda se můžeme vymanit z cyklů historie – nebo zda jsme odsouzeni, stejně jako samotné město, navždy budovat a padat.
Luxman Aravind
Sri Lanka Guardian/ gnews
Czech 
English