Eliška Wagnerová odešla do právnického nebe

Včera ve večerních hodinách zemřela jedna z nejvýznamnějších osobností novodobých českých právních dějin a emeritní místopředsedkyně Ústavního soudu Eliška Wagnerová.

I když se narodila v Kladně a vystudovala v Praze, jejím osudem se stalo Brno. Tomu ale předcházela dlouhá životní cesta. Ta ji v roce 1982 nejprve odvedla do emigrace (NSR a následně Kanada), z níž se vrátila až po devíti letech – to už společně s manželem Arnoštem. Nový život v Brně zahájila jako asistentka předsedy Ústavního soudu Zdeňka Kesslera. O tři roky později byla jmenována prezidentem Václavem Havlem soudkyní Nejvyššího soudu a následně i jeho předsedkyní.  Na Ústavní soud se vrátila v březnu 2002, tentokrát už ve funkci soudkyně a místopředsedkyně. Po deseti letech na Ústavním soudu se její životní dráha protnula s politikou, když byla v roce 2012 zvolena senátorkou za volební obvod 59 Brno-město (jako nezávislá, s podporou Strany zelených). 

Na Ústavním soudu si Elišku Wagnerovou připomínáme často. Nejen prostřednictvím těch z nás, kteří měli tu čest s ní pracovat, ale i prostřednictvím judikatury, kterou ve druhé dekádě českého ústavního soudnictví formovala. Byla soudkyní zpravodajkou v celkem 1938 různých řízeních a ve 241 případech návrhu vyhověla. Jako soudkyně měla zvýšenou míru citlivosti vůči utiskování slabých, bezbranných a nemocných a přitom stejně intenzivně stavěla pilíře judikatury plenární, ať už jako soudkyně zpravodajka, nebo autorka nesmlouvavých odlišných stanovisek. To ona položila základní kameny k ústavní percepci evropského práva, k přílepkům, k přezkumu sociálních reforem a k mnoha dalším zásadním ústavním otázkám. Tomu, kdo by se chtěl dozvědět víc, lze doporučit sborník In dubio pro libertate, vydaný v roce 2009 k její poctě. 

Eliška Wagnerová se nikdy nesnažila zalíbit mocným. Nesnášela ustrašenost, čecháčkovství, vrabce v hrsti a vzdušné zámky, ale za práva toho posledního z posledních se bila jako lvice. Mezi politiky si tím mnoho přátel nezískala, mezi svými spolupracovníky ano (a k tomu absolutní respekt a celoživotní sympatie). Byla sečtělá, s širokým mezinárodním rozhledem a vynikajícími vědeckými kontakty, ale například s trpělivostí nebo diplomatickými frázemi si hlavu nelámala. A vůbec jí to nevadilo. 

Teď odešla. Za manželem Arnoštem, který tento svět opustil dřív než ona a moc jí scházel. Na cestu do právnického nebe ji bude, nejenom z Ústavního soudu, provázet dlouhý potlesk.

ÚS/ gnews – RoZ