V pondělí 13. ledna se v pozdním odpoledni konala v pražské Městské knihovně vzpomínková beseda na významného českého básníka Karla Sýse, který nás v loňském červenci opustil po těžké nemoci. O vzpomínky se hosté pořadu podělili s jeho dlouholetou partnerkou, básnířkou Evou Frantinovou, která se dnes stará o jeho literární odkaz.
Eva Fratinová před krátkým časem vydala dvě sbírky básní. Předzpěv a Zavírací hodina, první útlou knížku osobně redigoval Karel Sýs, druhá je mu autorkou, se kterou měl Karel mnohaletý citový vztah, věnována. V současnosti Eva dokončuje svazek pamětí, které napsala o jejich společném životě. Kniha vyjde v Nakladatelství Olympia a bude čtenářům k dispozici na jarním pražském Veletrhu knih.
Evu Frantinovou jsme požádali o rozhovor.
„Knížka se bude jmenovat Vzpomínky na přeskáčku s podtitulkem Vzpomínky na Karla Sýse…“ odpovídá nám básnířka a spisovatelka Frantinová na první otázku. A pokračuje: „Dočteme se v ní – na přeskáčku lety 1975 až 2024 – nejen o našich společných chvílích, či zážitcích, ale i o na pohled „docela“ obyčejné rozhovory na téma poezie, na téma psaní, které je nekonečné. Též i o hudbě, ke které jsme měli oba blízký vztah, já snad bližší v tom směru, že jsem hudbě propadla v páté třídě a šla pak studovat housle na konzervatoř. A Karel v dětství vyrostl na opeře. Jeden čas chtěl být operním zpěvákem – a toužil, aby se mu tohle přání splnilo i „po životě“. Ale osud rozhodl ještě před tím: Budeš básníkem!“
Patříte ke generaci básnířek, které vstoupily do literatury v druhé polovině sedmdesátých let, jako tzv. mladé autorky. V redakcích novin, časopisů i nakladatelství již seděli takzvaní pětatřicátníci, dnes již slavní a legendární básníci, z nichž namátkou jmenujeme Jiřího Žáčka, Michala Černíka či Karla Sýse, Pelce, Čejku, Peterku nebo Šimona. Cesty k publikování vedly především přes některé z nich. Jaké byly vaše začátky?
V létě 1975 jsem trávila prázdniny ve Vraném nad Vltavou. Zde jsem se zotavovala po operaci žlučníku, chodila podél Vltavy a recitovala si Hrubínovu Romanci pro křídlovku. A také posílala své prvotiny, pokusy o básně různým redakcím. K mé velké radosti mi odpověděla redakce tehdejší Tvorby, kde v kultuře pracoval právě Karel Sýs. Jeho dopis byl pro mne úžasný, hlavně jeho poslední věta „A nechcete se stavit?“ Vidím to jako dnes, kdy jsem se za ním vypravila s houslemi a tlustým sešitem s pokusy psanými ještě tenkrát inkoustovým perem. Dnes je to ve světě počítačů a internetu nepředstavitelné. A jak jsme se uviděli, oba jsme pocítili, že „se něco stalo“. To „něco“, strašné i krásné, o čem jsem v devatenácti letech netušila, že potrvá až do roku 2024. A vlastně trvá pořád…
Takže první verše vám vyšly v Tvorbě. Následoval Literární měsíčník, Host, Salon Práva a další periodika. Evin odrazový můstek nesl ale především jméno Karel Sýs. Ti dva byli jednoznačně naladěni na stejné struně. Navíc ona svobodná, on posléze rozvedený.
Ano, líbili se nám stejní básníci, stejní malíři, stejná muzika ale i stejně oprýskané zdi, země, města, často i stejná slova. Ale pozor – nešlo o opisování, ale o vzájemně si „nahrávající“ inspiraci zejména při našich letních pobytech v Kostelci nad Orlicí, kde jsme psali do notýsků slovíčka, až nám tak říkali „notýskáři“ a mysleli si, že jsme nějací tajní nebo „od kontroly“, že si všude něco píšeme…
Ty „žně“ slov najdete při troše pozornosti v našich knihách. Když čtu Karlovy některé básně, vybaví se mi ty chvíle, kdy jsem třeba řekla v tramvaji Nákladové nádraží, on hned sáhl po notýsku a zapsal si Náladové nádraží. Často jsme si jak s míči házeli se slovy. To bylo překrásné. Kupříkladu jednou zjara jsem se Karla zeptala: „Jaká délka sukní se teď nosí, kratší, nebo pod kolena?“ A on mi řekl „počkej“ a sáhl pro notýsek, bez kterého neudělal krok, aby si zapsal: „Básně až na zem. Název budoucí sbírky.“
Při jednom z rozhorů pro média po vyjití sbírky Zavírací hodina jste řekla, že byl Karel Sýs jako odpovědný redaktor u zrodu téměř všech vašich knížek. Decentním způsobem jste se přihlásila k dlouhodobému hlubokému citovému vztahu a svěřila jste se i s tím, že úlevu v bolesti po jeho odchodu nalézáte v právě v dokončené knize vzpomínek. Též jste zdůraznila, že míníte pečovat o Karlův odkaz…
Odkaz – to slovo zní spíše stroze než výstižně. Já bych si přála, aby byl Karel stále mezi námi, aby tu obíhala nejen jeho poezie, ale i jeho nezapomenutelní humor. A životní filozofie. Ovšem, je mi jasné, že něco jiného je přát si, a něco jiného je pro to udělat. Čas je neúprosný a dříve či později se začne pozapomínat. Ale psané slovo je to, co vytrvá věky. Proto ta moje knižní vzpomínková mozaika střípků, sestavující jeho obraz, která zjara vyjde v Nakladatelství Olympia.
Též jsem iniciovala několik vzpomínkových pořadů v Praze se čtením Karlových básní i se čtením mé básnické sbírky Zavírací hodina jemu věnované. V březnu 2025 se chystá čtení z jeho prací na půdě Ateliéru PV9 v pražské ulici Politických vězňů, kde měl Karel v březnu 2024 svou poslední besedu se čtenáři.
A pak jsou tu moje příspěvky, které díky Ludvíku Hessovi zveřejňuji průběžně na jeho internetovém Divokém vínu. Do něj opisuji i náčrty básní z Karlových notýsků, které mám doma naskenované. Někdy to není k přečtení, Karel sám se někdy divil, že to sám po sobě sotva rozluští, ale pro mne je to krásná práce.
Práce jako na kostele, chtělo by se lidově říci. A to už nepřišel čas na zamýšlenou knihu s pracovním názvem Karel Sýs a my, kterou Eva Frantinová též iniciovala a přijala nevděčnou práci editorky, která musí dát dohromady kolektiv osobností s Karlem svého času kamarádící a spolupracující. Jedná se cirka o dvě desítky známých jmen – literární teoretik Blahynka, básníci Žáček, Spáčil, Mařík, novináři a spisovatelé Žantovský, Černý, Vlastník. Chybět nebude ani malíř Kolařík, který ilustroval dlouhou řadu Sýsových knih.
I o tento titul má pražské Nakladatelství Olympia zájem pro svůj ediční plán na rok 2026. Sýs se jmenovaným nakladatelstvím mj. též spolupracoval. Vyšla mu zde v roce 2024 velká kniha poezie Pravda přijde později a byl po roce 2020 jedním z členů redakční rady.
„Bude s tím hodně práce. Nevím sice, jak to celé dopadne, ale budu se snažit o nejlepší výsledek. Rozhodně to bude skvělý doklad doby a literatury za nás vycházející…“ loučí se s námi básnířka a prozaička Eva Frantinová.
Ivan Černý
Foto – archiv
Czech 
English 
Spanish 
French 
Italian 
German 
Russian 
Chinese