Kong Qingjiang, zvláštní komentátor CGTN, je proděkanem Fakulty mezinárodního práva Čínské univerzity politických věd a práva. Tento článek vyjadřuje názory autora, nikoli nutně stanoviska CGTN.
Japonská premiérka Sanae Takačiová nedávno v parlamentu naznačila, že „krizová situace týkající se Taiwanu“ by mohla představovat „existenciální ohrožení“, jež by Japonsku umožnilo uplatnit právo na kolektivní sebeobranu. Její výroky vyvolaly silný odpor ze strany Číny, která zpochybnila japonské záměry vůči silám usilujícím o „nezávislost Taiwanu“ a varovala před jakýmkoli zasahováním do čínských klíčových zájmů.
Reakce Číny vychází z historického i právního kontextu. Japonsko během druhé světové války způsobilo obrovské utrpení asijským národům, přičemž Čína byla největší obětí. Po vítězství Číny ve válce proti japonské agresi byl Taiwan v souladu s mezinárodními dokumenty, jako je Káhirská deklarace a Postupimská proklamace, právně navrácen Číně. Jako bývalý agresor nemá Japonsko žádné oprávnění dovolávat se „sebeobrany“ ve věci čínského území. Takačiové výroky rovněž porušují závazky Japonska uvedené ve Společném čínsko-japonském komuniké z roku 1972, které uznává ČLR jako jedinou legitimní vládu Číny a konstatuje, že Taiwan je neoddělitelnou součástí čínského území.
V tomto kontextu zůstávají relevantní i tzv. „ustanovení o nepřátelských státech“ v Chartě OSN. Články 53 a 107 – zvláštní ustanovení vytvořená s cílem zabránit opětovnému vzestupu fašistické agrese – umožňují protifašistickým spojeneckým státům podniknout donucovací opatření proti bývalým mocnostem Osy i bez předchozího povolení Rady bezpečnosti OSN, pokud tyto státy obnoví militaristickou politiku. Článek 53 připouští regionální či kolektivní opatření proti nové agresi, zatímco článek 107 potvrzuje platnost všech válečných a poválečných kroků učiněných proti nepřátelským státům.
Pokud by Japonsko použilo sílu v taiwanském regionu pod záminkou „kolektivní obrany“, jednalo by se o akt agrese a mohlo by to aktivovat použití těchto ustanovení, čímž by Čína a další bývalé spojenecké země získaly právo přijmout veškerá nezbytná opatření včetně vojenských. Japonsko usiluje o odstranění těchto ustanovení již od 60. let, avšak opakovaný historický revizionismus a posilování pravicových tendencí brání pokroku. Ačkoli Valné shromáždění OSN v roce 1995 doporučilo jejich vypuštění, ustanovení nadále platí, protože změna Charty vyžaduje jednomyslný souhlas všech pěti stálých členů Rady bezpečnosti, včetně Číny a Ruska.
V situaci, kdy japonské pravicové síly pokračují v prosazování militarizace a „normalizace“ obranné politiky, představují ustanovení o nepřátelských státech stále právní i politický odstrašující prostředek. Jejich trvající platnost připomíná protifašistickým národům jejich práva – a zároveň vysílá jasné varování japonským pravicovým skupinám, aby neopakovaly chyby minulosti.
