Foto: Matúš Plecho, SOFIAN I Publishing House
Rozhovor s profesorem Zhengem Changzhongem z Univerzity Fudan v Šangahaji z oboru mezinárodní vztahů
Čína jako Říše středu starobylé kultury podle mých vědomostí v zásadě nevedla a ani nevede dobyvačné války. Jak můžete charakterizovat povahu jejích lidí? Co je pro Čínu nejpříznačnější?
To je velmi dobrá otázka a Číňané si tuto otázku nyní často kladou. Myslím, že nejvýraznější vlastností čínského národa je ve skutečnosti racionalita. Jak si to logicky vysvětlit? To znamená, že čínská civilizace je jednou z prvních civilizací, v rámci které lidské bytosti vstoupily do civilizované fáze, a čínský národ je jedinou civilizací, která až do současnosti nepřerušila vývoj své vlastní civilizace. Taková jedinečná civilizace má velmi důležitý rys, a tím je, že lidská racionalita je neustále akumulována, místo aby byla zničena. Výsledkem této akumulované racionality je to, že víme, co je nejdůležitější ve vývoji lidské společnosti, ve vývoji společenství a ve vývoji světa.
Naše akumulace zahrnuje zkušenosti a ponaučení, takže v tomto procesu víme, že ať je řeč o přístupu k sobě samotným nebo k druhým lidem, lidé musí být vždy hlavní prioritou. Nejdůležitější je, aby lidstvo přežilo. Proto v tomto procesu usilujeme o to, že musím přežít nejen já, ale i vy a všichni musíme žít dobře. Za takových okolností můžeme spolupracovat a společně se rozvíjet, ať už jde o podnikání, komunikaci, racionální využívání zdrojů či shromažďování racionálního obsahu, tohle vše může maximalizovat naše životy, takže se nebudeme pouštět do agresivních válek se zahraničními zeměmi, ale více se zaměříme na formu „harmonie a spolupráce.“ Nebojujte, když můžete spolupracovat. Tento přístup vytvořil naši nejracionálnější akumulaci v dlouhém procesu civilizace. Víme, že potřebujeme mír a spolupráci navenek. Uvnitř potřebujeme vytvořit řadu metod řízení a mnoho norem. V takovém případě jsou tyto akumulace symbolem naší racionality.
Čínskou kulturu velice významně poznamenal taoismus a konfuciánská moudrost. Co z toho se zachovalo dodnes a jaký to má vliv na vývoj společnosti?
Právě jsem mluvil o racionalitě čínských lidí. Ve skutečnosti poté, co dosáhnou fáze akumulace, začnou znovu uvažovat a přemýšlet o tom, jak by měla být země řízena, jak by spolu lidé měli vycházet, jak by jednotlivci měli žít a pečovat o své fyzické a duševní zdraví. Jak by měl člověk harmonicky koexistovat s nebem, zemí a přírodou?
A tak v období Jar a podzimů a v období Válčících států, tedy v období mezi lety 200 př. n. l. a 800 př. n. l., které se nazývá osovým věkem lidstva, se nad touto otázkou zamýšlelo všech „sto myšlenkových škol.“ Jedním z hlavních výsledků těchto úvah byl konfucianismus a taoismus. Samozřejmě existují i jiné myšlenkové směry, jako je legalismus a další. Postupem času tyto stovky myšlenkových škol poskytly Číňanům různé úhly pohledu, jak těmto problémům porozumět.
Později, za dynastie Qin, velké sjednocené říše, a po nástupu dynastie Han, lidé postupně spojili důležité myšlenky různých myšlenkových škol a internalizovali je do hlavního obsahu čínské kultury. Dále, na konci dynastie Han byl do Číny zaveden buddhismus. V tomto procesu mísení vznikl konfucianismus, taoismus a buddhismus, tři nejdůležitější školy v tradiční čínské kultuře, které jsou paradigmaty, na nichž lidé zakládají své myšlení o tom, jak urovnat vlastní tělo a mysl, jak budovat mezilidské vztahy ve společnosti, jak řídit zemi a jak účinně dosáhnout harmonie mezi lidmi a přírodou.
Tyto prvky se pomalu staly základem čínské kultury a organicky se spojily dohromady. I přes to, že existují různé školy a myšlenkové směry, se široké veřejnosti tyto prvky vryly do srdce a splynuly s vnitřními myšlenkami čínského lidu. Ale jako teoretická doktrína má své vlastní rozdíly. Takže někdo preferuje tohle a někdo tamto. Ale všechny tyto myšlenkové školy ukazují výsledky nashromážděné racionalitou čínského lidu po dobu mnoha let a všechny odpovídají na otázky ohledně duše a těla. Konkrétně se tedy jedná o otázky, jako je duch a tělo, mezilidská komunikace, vztah společnosti a země, správa země a veškeré souvislosti mezi lidmi a přírodou. Tyto myšlenkové směry byly internalizovány do obsahu čínské civilizace. Co to znamená, když se řekne, že tato osoba je na první pohled Číňan? Znamená to, že má všechny tyto aspekty spojené dohromady. A ty jsou krystalizací racionality, která se předávala po dobu 5000 let. Proto jednou z nejdůležitějších vlastností Číňanů, jak jsem právě zmínil, je to, že jsou velmi racionální.
A tato racionalita se stala zvykem v našich životech, takže mnoho našich interakcí, mnoho věcí, které děláme, je vlastně velmi sofistikovaných. To je vlastně hromadění racionality, aby se každému mohlo po všech stránkách dobře dařit.
Každopádně Čína náboženské koncepty odmítla a v polovině minulého století se nadchla pro kulturní revoluci a Rudou knížku Mao Ce-Tunga. Jak byste porovnal nejpodstatnější rozdíly, které jsou mezi tímto obdobím a současností?
V čínské kultuře, včetně čínské civilizace, jsme z politického a společenského hlediska sekulárním státem. Na úrovni národní správy neexistuje žádné takzvané státní náboženství. Ve společnosti jako celku také existují různé typy náboženství, takže neexistuje žádný rozpor mezi svobodou náboženského vyznání a sekularizací státu. Na národní úrovni neexistuje žádné takzvané státní náboženství a žádné náboženství není ustanoveno jako státní náboženství. To znamená, že jsme jako celek sekulární země. Jak jsme právě zmínili, celá země je řízena velmi racionálně a v procesu rozvoje racionality přikládáme velký význam tomu, aby zemi řídili moudří lidé. To znamená, že zemi vládnou talentovaní a schopní lidé, protože mají schopnost racionálně myslet a řešit problémy a umí se řídit objektivními zákony, v Číně se tomu říká „následování cesty Tao.“
Proto když se ti nejtalentovanější lidé mohou podílet na řízení země, když jsou vybráni, aby vládli ve všech aspektech a aby řídili zemi, když podporují proces společenského rozvoje, jsou schopni používat rozum a jednat v souladu se zákony, což je velmi důležitou vlastností Číny.
Před chvílí jste zmínil Mao Ce-tunga, byl to neuvěřitelný člověk. Proč?
Protože po založení Komunistické strany Číny (KS Číny) a pod jeho vedením KS Číny vedl čínský lid v procesu přechodu od starověké civilizace k moderní civilizaci, odstranil všechny druhy rušivých faktorů a my tomu říkáme „svržení tří velkých hor.“ Svržení tradičního feudalismu, imperialismu a byrokratického kapitalismu vedlo k nastolení lidově demokratické diktatury zaměřené na lidi. Po tisíce let vládl císař, ale nyní je to lid, kdo vládne. Čína se stala moderní zemí a vstoupila do moderní společnosti, proto se lidem žije dobře, jejich životy se radikálně změnily a od té doby se stali pány země.
To nejen znamená, že třídní útlak v zemi byl odstraněn, ale také to, že pominula šikana ze strany cizinců a imperialistů. Za takových okolností lidé v tehdejší generaci velmi obdivovali Mao Ce-tunga, vůdce naší strany a země. Jejich obdiv vychází ze srdcí a základních emocí obyčejných lidí. Mnoho lidí to teď nemůže pochopit, ale lidé z generace mého otce to v té době chápali velmi dobře. Lidé mé generace mají stále silnou náklonnost k předsedovi Maovi. Bylo to v tomto kontextu, během procesu kulturní revoluce, někteří lidé (mluvíme o Lin Biaovi a Gangu čtyř), v průběhu kulturní revoluce využili lidové mentality k tomu, aby si dělali, co chtěli. Proto se toto hnutí posunulo k tomu, že ačkoliv je Čína jako celek racionální, někdy se objevuje impulzivní stránka, a pak v tomto procesu došlo k posunu směrem ke kultu jednotlivce.
Ale proč je v tomto procesu kult osobnosti? Ve skutečnosti Čína v té době zkoumala, jak modernizovat společnost a jak se vydat cestou modernizace Číny. Během tohoto procesu jsme měli mnoho nejasných vodítek a nemohli jsme najít odpovídající pravidla. V procesu zkoumání někdy lidé prožívají silné emoce. Proto v průběhu tak impulzivního procesu, během kulturní revoluce, došlo k dalšímu zesílení emocí vůči vůdci.
Později si tento problém uvědomila Komunistická strana Číny. Ve skutečnosti jsme po smrti Mao Ce-tunga uspořádali třetí plenární zasedání 11. ústředního výboru a poté jsme se také zamysleli nad tímto fenoménem a otázkou, jak dále obnovit racionalitu. Celá naše politická strana, včetně společnosti a země, se dosud ke všem aspektům politiky chovala velmi racionálně. Proto bychom se měli podívat na problematiku kultu osobnosti za konkrétních historických podmínek a identifikovat emoce čínského lidu vůči jejich vůdci v rámci tehdejších podmínek a okolností. Myslím, že tento jev se vyskytuje v každé zemi, takže v tomto procesu země až doteď stále zachovává úctu a respekt ke svým vůdcům, což je nedílnou součástí tradiční čínské kultury. Na druhou stranu se můžeme racionálně zaměřit na různé aspekty moci. Nyní zdůrazňujeme nejen demokratickou politiku, ale v celém procesu klademe důraz i na lidovou demokracii.
Dokud má člověk podíl, nechť přispívá svou moudrostí. Od správy nejzákladnějších sousedských výborů až po správu země, každé spojení umožňuje lidem se všemi zúčastněnými stranami přispět svou moudrostí a racionalitou, a zároveň máme sadu systémů a mechanismů, které je spojují. Není to konflikt, je to neustálé vytváření konsensu, a to je na Číně tak pozoruhodné. Konsensus se vytváří a pak se ho dosahuje.
“Myslíš, že je to v pořádku?” “Všichni si myslí, že je to v pořádku?” Jakmile dosáhneme konsensu, můžeme se přestat hádat. Racionalita tedy vlastně podporuje dosažení stále lepších výsledků ve vývoji modernizace. Je to také proto, že jsme za posledních 40 let reforem a otevírání se světu dosáhli tak velkých úspěchů. Výsledkem je to, co dnes vidíte v Shenzhenu. Jak jsem vám řekl i během cesty autem, tato situace je ve skutečnosti charakteristická pro Čínu v průběhu posledních let: pod vedením racionality všichni pracují podle objektivního zákona rozvoje.
Jaký je pohled Číňanů na Západ a jeho povahu, zvlášť v kontextu toho, že v 19. století se odehrály dvě opiové války, které vyprovokovala platební neschopnost britského impéria, které už za zboží nedokázalo platit stříbrem?
Měli bychom vzít v potaz skutečnost, že po opiové válce v roce 1840, po dobu asi 100 let, přinášel západní imperialismus a západní mocnosti čínskému lidu těžké utrpení a obrovskou zkázu, kvůli které čínské lidové srdce trpělo a kterou jsme si pevně zapamatovali. Ale tváří v tvář moderní západní civilizaci Čína po pečlivém zvážení a srovnání dospěla k závěru, že „zaostalost bude poražena“. Utrpěli jsme neúspěchy a byli jsme šikanováni cizími mocnostmi, přemýšleli jsme o tom, proč jsme zaostalí.
Důvodem této zaostalosti je nedostatečná modernizace, proto se domníváme, že abychom tento osud změnili, musíme se vydat cestou modernizace. Modernizace vznikla na Západě. Proto v tomto procesu (realizace modernizace) musíme vážně studovat metody a obsah modernizace. Ale nemůžeme to dělat tak, jak to děláte vy. Po období tápání jsme přesvědčeni, že se musíme vydat cestou modernizace v čínském stylu, která vychází z charakteristik pětitisícileté čínské civilizace. Je to symbol racionality, nikoli slepého napodobování ostatních, ani konzervativního a rozhodného odmítání modernizace. Slepé napodobování a rozhodné odmítání jsou špatné; obojí jsou extrémy.
Co bychom měli dělat? Budeme se od vás učit, ale zároveň to dělat po svém. Říká se, že ten, kdo botu nosí, ví, jestli mu bota sedí, nebo ne. V tomto procesu jsme začali průběžně zkoumat možnosti a nastoupili jsme na cestu modernizace v čínském stylu, cestu modernizace na způsob socialismu s čínskými rysy. Jinými slovy to znamená, že modernizace může probíhat na způsob kapitalismu, takže budeme přemýšlet o tom, zda ji lze uskutečnit i jinými způsoby. Později jsme zjistili, že modernizace lze dosáhnout i socialistickým způsobem. Socialismus byl pro Čínu vhodnější, a tak jsme modernizaci budovali socialistickým způsobem.
Modernizace socialistickým způsobem také zahrnuje mnoho způsobů modernizace. Socialistický přístup zahrnuje přístup Sovětského svazu a přístup nám vlastní. Později, po průzkumu možností a učení se, jsme našli způsob, jak se nejen držet socialismu, ale také provést modernizaci v souladu s vlastnostmi Číně vlastními. Říkáme tomu socialismus s čínskými rysy. Jinými slovy, vytvořili jsme cestu modernizace v čínském stylu a zároveň jsme také vytvořili novou formu lidské civilizace. Z tohoto pohledu náš postoj k Západu vlastně není jednoduchý. Díváme se na bolest, kterou nám způsobila tato složitá minulá zkušenost, dialekticky a historicky. Takovou historii a takovou bolest si musíme pamatovat a nemůžeme zapomenout na hanbu minulosti, ale také se nemůžeme zastavit u bolesti samotné a zapomenout na to, co ji způsobilo.
Musíme reflektovat a podporovat přeměnu civilizace od starověku k moderní době a vydat se cestou modernizace. Můžeme se poučit z některých aspektů cesty modernizace Západu, ale nemůžeme jednoduše udělat vše stejně jako západní země, místo toho bychom měli vyrazit vlastní cestou. Toto je tedy naše chápání Západu v souvislosti s jeho vývojem modernizace. Náš postoj je spíše dialektický než ojedinělý.
Není žádným tajemstvím, že Spojené státy již po staletí prosazují své zájmy silou. Tak tomu bylo i v případě invaze do Iráku, Afghánistánu a také jedné z evropských zemí – bývalé Jugoslávie. Máme tu otázku Tchaj-wanu, kde je napětí udržováno také přítomností amerických letadlových lodí v Jihočínském moři, k nimž se připojili Francouzi. Jak konflikt na Tchaj-wanu vznikl a proč mají USA o Tchaj-wan takový zájem?
Čínský národ si na své cestě prošel těžkostmi a otázka Tchaj-wanu byla způsobena okupací Japonska v průběhu invaze západních mocností do Číny. Japonská okupace Tchaj-wanu je historickou příčinou současného tchajwanského problému. Po druhé světové válce byl Tchaj-wan vrácen Číně. Později, kvůli občanské válce mezi Kuomintangem a Komunistickou stranou Číny, Kuomintang lidi utlačoval a nedokázal si získat srdce lidí, takže nakonec válku prohrál a stáhl se na Tchaj-wan. V té době Spojené státy podporovaly Kuomintang v průběhu občanské války mezi Kuomintangem a tehdejší komunistickou stranou, takže poté, co se Kuomintang stáhl na Tchaj-wan, ho Spojené státy nadále podporovaly, a to je historie, která trvá až do současnosti. Na základě toho, že určité síly na Tchaj-wanu chtějí udělat něco nepěkného a Spojené státy chtějí využít Tchaj-wan k dosažení určitých cílů, se zde naskytl takový problém.
Za Čínu, za vládu Čínské lidové republiky na pevnině (pevninské Číně), doufáme, že se podaří tento problém nesjednocení Tchaj-wanu a tato situace vyřešit. Nejprve jsme navrhli „jednu zemi, dva systémy,“ což se týká Tchaj-wanu. Jako Číňané doufáme, že si o věcech můžeme promluvit, protože existuje mnoho různých názorů, můžeme o nich diskutovat a vyřešit je. Kvůli opakovanému odporu zahraničních sil, včetně některých lidí na ostrově, však tato otázka dosud není řádně vyřešena. Otázka znovusjednocení vlasti se však stala hlavním zájmem Číny a Čína se tohoto základního zájmu rozhodně bude držet. Ale jak se nakonec tchajwanská otázka vyřeší? Samozřejmě doufáme, že ji vyřešíme mírovou cestou, ale nikdy neslíbíme, že se vzdáme použití síly pro znovusjednocení, protože v oblasti Tchajwanského průlivu stále zasahuje mnoho cizích sil a je zde příliš mnoho nestabilních faktorů.
Otázka sjednocení vlasti musí být vyřešena. Spojené státy, stejně jako některé další západní země, které potají kalkulují v koutě, se zaměřují na otázku Tchaj-wanu z historických i praktických důvodů, ale myslím, že to není dobré. Pokud jde o otázku Tchaj-wanu, měli bychom se na ni dívat z pohledu historických trendů, podporovat řešení čínské otázky Tchaj-wanu a prosazovat národní sjednocení Číny. Jedná se o velmi jednoduchý a reálný věcný proces.
V otázce lidských práv se často hovoří o mimořádné míře monitorování, kontroly a systému sociálního kreditu. Jak se tyto druhy kontroly uplatňují v praxi a jak vznikly?
Když takovou otázku slyším, připadá mi to velmi vtipné. Když lidé přijedou do pevninské Číny a podívají se na ni, poznají, že tzv. otázka lidských práv je tvrzení, které si Západ z neznámých důvodů vymyslel. Když se nad tím zamyslíte, je to velmi jednoduchá otázka. Za 75 let od založení Číny a za více než 40 let reforem a otevírání se světu byl vývoj Číny tak rychlý, že pokud se budeme muset spoléhat na tento druh sociálního dohledu a kontroly, odkud se vezme vitalita lidí? Velmi jednoduše, když ne ve stavu svobody, jak lze vytvořit vitalitu? Jde o výklad tohoto problému z holistické perspektivy.
Za druhé, když se na tuto problematiku podívám z realistické perspektivy a spojím ji s teorií, jako Číňan, kterému je letos přes 50 let, jsem nikdy nepocítil situaci, že jsme takzvaně sledováni, o níž se zmiňují někteří lidé na Západě. Můj vlastní život, životy lidí v mém okolí, mých příbuzných, kdo je pod dohledem? Kdo je této takzvané nadvládě podroben? Často se setkáváme s tím, že někteří duševní pacienti v Číně se takto mohou cítit. Takže nevím, jestli v Číně identifikují některé duševní pacienty jako skutečný problém. Když slyším takové otázky, myslím na některé duševně nemocné kolem sebe a na jejich psychické pocity a zkušenosti. Nevím, jestli ten, kdo řekl tato slova, slyšel reakce těchto duševně nemocných, nebo jestli sám už má psychické problémy. Je tedy velmi důležité, abychom se vrátili k racionalitě. Právě jsem řekl, že charakteristika Číny, tedy racionalita, je velmi důležitá.
Za třetí, pokud použijeme svůj mozek, budeme vědět, že Čína má 1,4 miliardy lidí, kolik by stála kontrola a sledování tak obrovské populace? Nestačilo by ani investovat všechny fiskální příjmy, takže to není možné. Pokud jde o otázky, jako jsou lidská práva, pokud přijedete do Číny a podíváte se na tamní situaci, poznáte, že se jedná o pouhé lži. Takže si myslím, že vy všichni, kteří jste zde novináři a máte příležitost jet do Číny, porozumět Číně a podívat se tam, byste tak měli učinit. Musíte tyto lži odhalit, jinak by tyto pomluvy o lidských právech byly velkou urážkou čínského lidu, nejen čínské vlády. Měli bychom přijmout donucovací opatření proti těm, kteří porušují zákony? Samozřejmě musíme přijmout centralizovaná donucovací opatření, což je základní požadavek moderního státu. Jak můžeme dovolit špatným lidem, aby si dělali, co chtějí?
Co je to lidově demokratická diktatura? Pro lidi musí být zavedena demokracie a pro nepřítele musí být zavedena diktatura. Nepřátel, které jsem zde zmínil, je velmi malý počet. Jsou to ti zločinci, kteří ničí společnost a přinášejí lidem utrpení, a také ti, kteří porušují zákony a disciplínu. Pro ně máme zavedenou diktaturu. Tento princip je stejný vždy a ve všech zemích. To je racionální úspěch, který společně vytvořilo lidstvo. Lidé by to ale neměli příliš přehánět, jinak to bude působit jako iracionální vyprávění a nepodaří se na to nahlížet objektivně. Proto si myslím, že by se tento problém měl rozdělit na dva aspekty. Samozřejmě, pokud někteří lidé mají postranní úmysly a trvají na tom, aby mluvili takhle, pak nemám na výběr. Nikdy nemůžeme vzbudit někoho, kdo předstírá, že spí.
Politika jednoho dítěte se neukázala jako vhodná, nezatížila Čínu velkým počtem starší generace a velkým tlakem na populační křivku i ekonomiku v důsledku zatížení důchodového systému?
Zabývám se výzkumem v oblasti politologie a víme, že proces formulování národních politik musí vycházet z rozhodnutí učiněných s ohledem na objektivní podmínky v dané době. Když jsme v té době začali přijímat politiku jednoho dítěte, vycházeli jsme z celkového hospodářského vývoje Číny v té době, to znamená, že populační základna byla velká a celkový hospodářský vývoj byl relativně slabý, a za těchto okolností jsme přijali odpovídající politická opatření. Proto je třeba jakoukoli politiku formulovat s ohledem na konkrétní historické podmínky a zjistit, proč byla v té době formulována.
Osobně si myslím, že fenomén klesající porodnosti a stárnutí, který jste právě zmínil, nelze přičítat pouze takzvané politice plánovaného rodičovství. Zamyslete se nad tím, v západní Evropě neexistuje žádná politika plánování rodiny, je to tak? Jižní Korea také nemá politiku plánovaného rodičovství. Má Japonsko politiku plánovaného rodičovství? Fenomén nízké porodnosti a stárnutí je však dnes již běžný, takže určitá souvislost mezi nimi může být, ale větším důvodem je odpovídající trend a zákonitost, která v procesu modernizačního vývoje existuje. Musíme to tedy rozdělit do dvou tvrzení. První tvrzení uvádí, že každá politika je řešením problému v konkrétních podmínkách dané doby, takže nelze vše svádět na konkrétní politiku. Druhé tvrzení říká, že fenomén klesající porodnosti a stárnutí mají velmi výrazný negativní dopad, který s sebou proces modernizace a rozvoje může přinést, a děje se to všude ve světě.
Pojďme si více promluvit o problémech důchodového systému, které už jste zmínil. Důchody přinesly do každé země určitou finanční zátěž a řešení tohoto problému lze rozdělit na dva aspekty. Prvním aspektem je, že když je člověk starý, ale v minulosti do systému přispěl, je přirozené, že mu společnost poskytne nějaké výhody, které mu pomohou zajistit se na stáří. To je v očích Číňanů přirozené a rozumné. I my stárneme, takže (penzijní systém) je také projevem společenského pokroku. Jak řešit finanční zátěž, kterou důchody přinášejí? Čínským přístupem je stále usilovat o kvalitní vývoj a řešit tento problém v procesu vývoje.
Zatímco můžeme říci, že rozvoj kvality prostřednictvím zvýšení produktivity může být následován schopností koordinovat zdroje k řešení řady problémů ve společnosti, rozvoj umělé inteligence přinese stejně tak starosti a obavy o nezaměstnané obyvatelstvo. Každý problém má tedy dvě strany a my musíme vidět nejen pokrok společnosti, ale také si uvědomit, že prostředků k řešení těchto problémů také přibývá. Naše lidská společnost prošla tisíciletími, není to snad v procesu řešení jednoho problému za druhým, kdy se zvyšuje naše racionalita a úroveň naší civilizace? Proto se chci na tuto otázku podívat dialekticky, abychom tento problém dobře vyřešili.
Čína je dnes na špici hospodářského rozvoje a s 5,5 % HDP je nejúspěšnější zemí světa. Jak vidíte budoucnost a udržitelnost tohoto vývoje?
Během 75 let od založení Čínské lidové republiky, zejména od reformy a otevření se světu v roce 1978, byl hospodářský rozvoj Číny udržován a přitahoval celosvětovou pozornost. Například náš ekonomický agregát se dostal na druhé místo na světě. V takovém vývojovém procesu, díky cestě rozvoje modernizace v čínském stylu a našemu trvání na reformě a otevření se světu, vnitřní reforma přinesla nadšení a vitalitu a otevření se vnějšímu světu nám umožnilo naučit se něco nového z technologií a zkušeností světa. Zároveň jsme také přispěli ke světové dělbě práce a dosáhli oboustranně prospěšné situace pro všechny strany. Číňané jsou velmi pracovití. Zároveň je naše populace velká. Pracujeme společně a naše racionální vlastnosti jsou plně využity.
Dále lidská společnost jako celek dosáhla důležitého bodu, to znamená, že dividendy průmyslové civilizace byly do značné míry rozděleny a digitální technologická revoluce, která nyní vítězí, a vývoj nejrůznějších špičkových technologií, k němuž tato revoluce vede, mají na produktivitu všeobjímající dopad. Někteří lidé říkají, že tohle je třetí průmyslová revoluce a někteří lidé říkají, že tohle je čtvrtá průmyslová revoluce, ale bez ohledu na to, jak je nazývána, jev, jako je tento, vedený digitálními technologiemi a špičkovými technologiemi, které mají velký dopad na produktivitu, nazýváme novou kvalitou produktivity. Po vzniku nové kvality produktivity budou významně ovlivněny všechny aspekty.
Čína proto na 20. celostátním kongresu Komunistické strany Číny učinila důležité rozhodnutí, které má všestranně prosazovat velké omlazení čínského národa pomocí modernizace v čínském stylu a zároveň prosazovat budování socialistické moderní země. V tomto procesu je z ekonomického hlediska velmi důležitý kvalitní rozvoj. V procesu kvalitního rozvoje musíme dbát na roli vědeckotechnických inovací a kultivovat nové výrobní síly. To není problém jen Číny, celý svět je v procesu této velké změny. Jádrem věci je otázka, zda dokážeme spolupracovat namísto vzájemného omezování rozvoje. To by uvolnilo nové výrobní síly ve prospěch celého lidstva.
Nyní, když Čína dosáhla druhého místa ve světovém ekonomickém agregátu, musí také rozvíjet nové domácí výrobní síly. Druhým aspektem je mobilizace síly světa prostřednictvím iniciativy „Pásmo a cesta“ a prostřednictvím „společné diskuse, společného budování a sdílení“ ve prospěch celého lidstva. V případě Číny, jak jsem právě řekl, musíme podporovat rozvoj celkového hospodářství prostřednictvím vysoce kvalitního rozvoje a rozvoje nových výrobních sil. Jde o další krok, který Čína komplexně plánuje a prosazuje. Komunistická strana Číny letos v červenci svolá třetí plenární zasedání 20. ústředního výboru Komunistické strany Číny, kde se bude diskutovat, jak lépe kultivovat nové výrobní síly, jak dále komplexně prohlubovat reformy a jak dále podporovat rozvoj modernizace v čínském stylu.
Navrhuji, že pokud máte zájem, můžete schůzku za dva měsíce sledovat. Čína v té době učiní komplexnější a podrobnější opatření.
O budoucnosti nebo o příští generaci
V Evropě a vlastně i v celém světě v současnosti panuje trend, že nové generaci mladých lidí chybí motivace k mnoha věcem. Zároveň vidíme, že novou generaci hodně ovlivňuje individualismus a utilitarismus. Velký důraz je také kladen na otázky spojené s genderem a LGBT komunitou. Co s tím můžeme dělat? Vidíme také, že v některých západních vzdělávacích systémech mají mladí lidé tendenci k utilitarismu, individualismu a sebestřednosti. Zároveň mobilní telefony poskytují lidem obrovské množství roztříštěných informací. Někdy jsou lidé do těchto roztříštěných informací také ponořeni. Jaký je podle vás rozdíl mezi mládeží na Východě a na Západě? A co můžeme pro mládež udělat my a co by měla mládež udělat sama pro sebe?
Před dvěma dny vyšel v časopise China Youth Magazine můj článek na toto téma, který se týká generování nových kvalitních výrobních sil a vývoje čínské mládeže. V tomto článku zastávám základní názor, respektive základní úsudek o hodnotách, a to že se domnívám, že lidé v určitém věku musí mít plnou důvěru v mládež. Tento základní úsudek je něco, co si nemůžeme dovolit postrádat. Když se nad tím zamyslíte, starší lidé nám v mládí také říkali, že naše mladší generace je omezená. Je to proto, že mladí lidé se ještě vyvíjejí, jejich mozková kůra ještě není vyzrálá a je také v procesu vývoje. To způsobuje, že se někdy stávají závislými na mobilních telefonech a někdy jednají impulzivně. Zdá se, že jde o psychické problémy, ale ve skutečnosti jde o integraci, přizpůsobení se a o vývoj mozku a mysli během procesu vývoje. Ale jejich vášeň, impulzivita a citlivost jsou něco, co my dospělí nemáme. Musíme proto plně důvěřovat mladým lidem. To je naše základní pozice a postoj.
Pokračujme však dále a podívejme se na to dvěma způsoby. Například s nástupem nových výrobních sil a nástupem digitálních technologií jsou lidé na jedné straně závislí na mobilních telefonech, ale mladí lidé jsou přirozeně nadaní na používání mobilních telefonů a digitálních technologií. V našich mládežnických akademických kruzích se říká, že tato generace mladých lidí jsou domorodci digitálního věku. Takže chyby, kterých se dopouštějí a které jsou nám nepříjemné, mají ve skutečnosti kořeny v lidském srdci. Když jsme byli mladí, byli jsme také závislí na věcech, jen ten prostředek závislosti byl jiný. Pokud je prostředí dobře usměrňováno, mladí lidé se závislými nestanou, takže musíme vidět i pozitivní stránky. Jejich přizpůsobivost digitálním technologiím a novinkám znamená, že mládež bude hlavní průkopnickou silou ve vývoji nových produktivních sil. V mnoha technologických oblastech se vyskytuje tendence, že vedoucí pracovníci jsou stále mladšího věku. Příkladem je tým Chat GPT. Průměrný věk týmu je pouze mezi 20 a 30 lety. Toto je první aspekt.
Za druhé, za problémy těchto teenagerů nemůžeme vinit přímo je, ale nás dospělé. Kvůli tomu, co prosazuje vzdělávací systém, společnost a prostředí, ve kterém děti vyrůstají, musíme uvažovat o tom, co jsme udělali pro další generaci a jaké legitimní věci jsme je naučili. Někteří z nás dospělých nadále šíří neshody a lži, což má špatný dopad na mezinárodní prostředí. Myslím si, že to v žádném případě není dobré. Pokud se některé nesprávné věci přenesou na další generaci, zjevně nastanou obrovské problémy v jejich výchově. Pokud jde o vzdělávání příští generace, měli bychom ji učit to, co je uznáváno na celém světě, ale také bychom ji měli učit po svém, podle různých zemí, společností a kultur, a rozumně nastavit odpovídající normy. V tomto procesu bychom my dospělí měli jít sami příkladem.
Například v Číně prosazují, aby mladí lidé respektovali tradiční čínskou kulturu, zejména pojmy „harmonie,“ „úcta ke starším a láska k dětem,“ pojetí rodiny atd. Příště napíšu článek, který bude pojednávat především o logice rodin v moderní čínské civilizaci s cílem podpořit budování socialistické rodiny s čínskými charakteristikami. Například je třeba přirozeně propagovat a integrovat některé kulturní prvky prosazované Komunistickou stranou Číny a mnoho morálních konceptů, které se v čínské společnosti vytvořily v běžných moderních podmínkách. Myslím, že společným úsilím celé společnosti bude příští generace určitě lepší a lepší, takže nemusíme být příliš pesimističtí.
Svět se začíná velmi výrazně měnit od bipolárního světa a zejména od světa, kde USA a jejich dolar se svými vojenskými základnami uplatňují pojem hegemona. Dnes se hovoří o multipolaritě, o skupině BRICS, o Šanghajské obchodní spolupráci, kde se již obchoduje s energetickými a surovinovými komoditami v národních měnách, jako je jüan, riál, rubl atd. Kam tento vývoj povede?
Druhá otázka je, že světová harmonie ve skutečnosti vyžaduje, abychom sjednotili všechny země pro společný rozvoj. Ale zároveň země po celém světě mají své vlastní kultury a prostředí. Jak tedy bude potřeba během tohoto procesu upravit čínské normy? Jakým způsobem a jak přitom Čína těmto zemím pomůže?
Problematice používání více měn v rámci světového obchodu rozumím z několika hledisek. Především však musím upřesnit, že nejsem odborníkem v oblasti ekonomie ani financí; zabývám se čínskou politickou problematikou. Ale z mého nejjednoduššího chápání, z pohledu chápání politologa, co je to použití peněz, co je to použití měny? Jsou to platební prostředky v procesu obchodování se zbožím. Proto otázka, která měna se stane všeobecně uznávanou a používanou měnou v transakčním procesu, je záležitostí, která má své vlastní ekonomické zákonitosti. Kdysi byl americký dolar velmi důležitou měnou pro světové platby. Proč však tehdy země obchodovaly v jiných měnách? Myslím, že z tohoto důvodu o tom možná budou muset Spojené státy přemýšlet samy. Nejsem odborník na peníze a finance, ale lidé stále musí provádět obchodní aktivity a vzhledem k tomu, že americký dolar nefunguje dobře, budou více používat tu měnu, která funguje dobře. Myslím, že vzhledem k tomu, že svět není unipolární ani bipolární, ale multipolární, dojde k odpovídající diverzifikaci v používání měn během transakčního procesu. Samozřejmě také doufám, že některé země nepoužijí svou měnu jako politickou zbraň. Pokud na tom budou trvat, nedosáhnou žádných dobrých výsledků.
Když už mluvíme o zájmech v zahraničí, co pro Čínu znamenají vztahy s Evropou, konkrétně se zeměmi střední a východní Evropy, kde se Maďarsko a Srbsko staly zeměmi s pevnějšími vztahy s Pekingem? V čem spočívá tato blízkost?
Pokud je vám Slovensko známé, jaké vidíte nejdůležitější perspektivy rozvoje slovensko-čínských vztahů?
Myslím si, že Čína se ve vztazích se zeměmi celého světa řídí základními principy vzájemného prospěchu a společného rozvoje. Proto je Čína ochotna realizovat projekty, na kterých může společně spolupracovat s dalšími zeměmi. Například v rámci projektu „Pásmo a cesta“, který Čína prosazuje, máme velmi důležitou zásadu, kterou je „společná diskuse, společná výstavba a společné sdílení“. Klademe důraz na vzájemnou a otevřenou spolupráci. Pokud v tomto procesu budou vždy existovat faktory, které spolupráci narušují, a pokud budou uvnitř společenství vždy existovat spory, bude tím trpět i hospodářský rozvoj. Proto bychom měli být empatičtí, prohlubovat vzájemnou důvěru a porozumění a pečovat o naše přátelství a úspěchy. Pokud jde o mechanismus spolupráce mezi Čínou a střední a východní Evropou, pracujeme na něm již přes deset let, a to od roku 2012.
Pokud jde o střední a východní Evropu, nejen z hlediska politické spolupráce, ale také z hlediska ekonomiky, obchodu, investic, mezilidských a kulturních výměn, naše spolupráce prošla obrovskými změnami. Vezměte si jako příklad nákladní vlaky mezi Čínou a Evropou. V roce 2011 jich bylo pouze 17. V posledních letech se jejich počet zvýšil na 57 000. Řada investic a obchodů se exponenciálně rozrostla. To nepochybně ukazuje, že pokud budeme stabilně spolupracovat, můžeme dosáhnout společné výstavby. Jak jsem řekl, stavba „Pásma a cesty“, kterou obhajuje Čína, má dosáhnout lepší spolupráce prostřednictvím „společných diskusí, společné výstavby a společného sdílení“. Pod vedením tohoto konceptu se nám jistě podaří sklízet bohaté úspěchy. Nejsem odborník na problematiku mezinárodních vztahů, ale myslím si, že pokud jsou obě strany upřímné, mohou určitě dosáhnout vzájemných výhod a oboustranně prospěšných výsledků, mohou se rozvíjet, nesmí však mezi sebou vyvolávat konflikty.
gnews.cz_07
Czech 
English