V důsledku své bojovnosti a neústupnosti je Izrael nyní téměř zcela ostrakizován mezinárodním společenstvím a s rozšiřující se regionální válkou čelí i vážným ekonomickým a vojenským hrozbám.
Izrael odmítá dvoustátní řešení, protože tvrdí, že suverénní stát Palestina by hluboce ohrozil izraelskou národní bezpečnost. Ve skutečnosti Izrael ohrožuje právě neexistence dvoustátního řešení. Nezákonná okupace palestinských území Izraelem, pokračující vláda apartheidu nad miliony Palestinců a extrémní násilí na obranu této vlády ohrožují přežití Izraele, který čelí hrozivým hrozbám plynoucím z celosvětové diplomatické izolace a probíhající války, včetně obrovských hospodářských, sociálních a finančních nákladů války.
Existují tři základní důvody izraelského odporu vůči dvoustátnímu řešení, které odrážejí různé ideologie a zájmy v izraelské společnosti.
Prvním a nejčastějším je tvrzení Izraele, že Palestinci a arabský svět nemohou žít vedle něj a chtějí ho pouze zničit. Druhým je přesvědčení rychle rostoucího nábožensko-nacionalistického obyvatelstva Izraele, že Bůh slíbil Židům celou zemi od Eufratu po Středozemní moře, včetně celé Palestiny. Nedávno jsme o této ideologii psali a upozornili jsme, že je zhruba 2600 let mimo dnešní realitu. Třetím důvodem je přímý materiální zisk. Izrael chce díky pokračující okupaci těžit z kontroly nad sladkovodními zdroji v regionu, pobřežními zónami, ložisky zemního plynu na moři, turistickými destinacemi a pozemky pro osady.
Tyto různé motivy se v pokračující neústupnosti Izraele mísí dohromady. Ať už je však vezmeme jednotlivě, nebo jako celek, nedokážou ospravedlnit izraelský odpor k dvoustátnímu řešení, rozhodně ne z hlediska mezinárodního práva a spravedlnosti, ale ani s ohledem na vlastní bezpečnost nebo úzké ekonomické zájmy Izraele.
Vezměme si tvrzení Izraele o národní bezpečnosti, které nedávno 27. září zopakoval premiér Benjamin Netanjahu v OSN. Netanjahu obvinil Palestinskou samosprávu, konkrétně prezidenta Mahmúda Abbáse, že vede „nepřetržitou diplomatickou válku proti právu Izraele na existenci a proti právu Izraele na obranu“.
Po Netanjahuově projevu odpověděl Netanjahuovi na tiskové konferenci Ajmán Safádí, jordánský ministr zahraničních věcí, stojící po boku palestinského premiéra Mohammada Mustafy:
Všichni, kdo jsme zde v arabském světě, chceme mír, v němž Izrael žije v míru a bezpečí, je akceptován, normalizován se všemi arabskými zeměmi v kontextu ukončení okupace, stažení z arabského území, umožnění vzniku nezávislého, suverénního palestinského státu na hranicích ze 4. června 1967 s východním Jeruzalémem jako jeho hlavním městem.
Ministr Safádí hovořil jménem 57 členů muslimsko-arabského výboru, kteří jsou všichni ochotni „zaručit bezpečnost Izraele“ v kontextu dvoustátního řešení. Ministr Safadí spolu s palestinským premiérem formuloval mírový návrh regionu, který je alternativou k Netanjahuovým nekonečným válkám.
Na začátku letošního roku v Bahrajnské deklaraci z 33. řádného zasedání Rady Ligy arabských států v květnu 2024 jménem 22 členských států znovu zdůraznil:
Všichni v arabském světě si přejeme mír, v němž bude Izrael žít v míru a bezpečí, bude akceptován a normalizován se všemi arabskými zeměmi v kontextu ukončení okupace, stažení z arabského území a umožnění vzniku nezávislého, suverénního palestinského státu na hranicích ze 4. června 1967 s východním Jeruzalémem jako jeho hlavním městem.
Ministr Safádí hovořil jménem 57 členů muslimsko-arabského výboru, kteří jsou všichni ochotni „zaručit bezpečnost Izraele“ v kontextu dvoustátního řešení. Ministr Safadí spolu s palestinským premiérem formuloval mírový návrh regionu, který je alternativou k Netanjahuovým nekonečným válkám.
Počátkem letošního roku v Bahrajnské deklaraci z 33. řádného zasedání Rady Ligy arabských států v květnu 2024 jménem 22 členských států znovu zdůraznil:
Vyzýváme mezinárodní společenství, aby převzalo odpovědnost za pokračování úsilí o pokrok v mírovém procesu s cílem dosáhnout spravedlivého a komplexního míru založeného na dvoustátním řešení, které ztělesňuje nezávislý palestinský stát s východním Jeruzalémem jako hlavním městem na linii ze 4. června 1967, schopný žít v bezpečí a míru po boku Izraele v souladu s rezolucemi mezinárodní legitimity a zavedenými odkazy, včetně Arabské mírové iniciativy.
Mnohá arabská a islámská prohlášení pro mír, včetně prohlášení Organizace islámské spolupráce (OIC), jejímž je Írán opakovaně signatářem, sahají až k arabské mírové iniciativě z Bejrútu z roku 2002 – kde arabské země poprvé navrhly připravenost regionu navázat vztahy s Izraelem v kontextu dvoustátního řešení. Iniciativa prohlásila, že mír je založen na stažení Izraele z palestinských, syrských a libanonských okupovaných území.
Izrael tvrdí, že i když si arabské státy a Írán mír přejí, Hamás nikoliv, a proto Izrael ohrožuje. Zde jsou dva zásadní body. Za prvé, Hamás přijal řešení dvou států již před sedmi lety ve své Chartě z roku 2017. „Hamas považuje za vzorec národního konsensu vytvoření plně suverénního a nezávislého palestinského státu s Jeruzalémem jako hlavním městem podle vzoru 4. června 1967, s návratem uprchlíků a vysídlených osob do jejich domovů, z nichž byli vyhnáni.“ I letos Hamás navrhl odzbrojení výměnou za palestinskou státnost v hranicích z roku 1967. Izrael na oplátku zavraždil politického šéfa Hamásu a vyjednavače o příměří Ismaila Haníju.
Za druhé, Hamás má velmi daleko k tomu, aby byl samostatným aktérem. Hamás je závislý na finančních prostředcích a zbraních zvenčí, zejména z Íránu. Realizace dvoustátního řešení pod záštitou Rady bezpečnosti OSN by zahrnovala odzbrojení nestátních aktérů a vzájemná bezpečnostní opatření pro Izrael a Palestinu v souladu s mezinárodním právem a nedávným rozhodnutím Mezinárodního soudního dvora, pro které Írán hlasoval na Valném shromáždění OSN.
To, že Hamás je záminkou, nikoli hlubokou příčinou neústupnosti Izraele, prozrazuje fakt, že Netanjahu Hamás v průběhu let takticky, i když tiše, podporoval v rámci strategie „rozděl a panuj“. Netanjahuova lest spočívala v tom, že bránil jednotě různých palestinských politických frakcí, aby zabránil palestinské samosprávě vypracovat národní plán na vytvoření palestinského státu. Smyslem Netanjahuovy politiky po celá desetiletí bylo zabránit vzniku palestinského státu za použití jakéhokoli argumentu, který byl po ruce.
Izrael a jeho zastánci často tvrdí, že neúspěch v Camp Davidu v roce 2000 dokazuje, že Palestinci odmítají dvoustátní řešení. Ani toto tvrzení není správné. Jak dokumentují mnozí, včetně Claytona E. Swishera v jeho pečlivém popisu v knize The Truth About Camp David: The Untold Story about the Collapse of the Middle East Peace Process, jednání v Camp Davidu v roce 2000 ztroskotala kvůli přístupu Billa Clintona k uzavírání dohod na poslední chvíli v kombinaci s politickou zbabělostí tehdejšího izraelského premiéra Ehuda Baraka, který nedodržel izraelské závazky vyplývající z dohody z Osla.
Když v Camp Davidu vypršel čas, Clinton byl nečestným prostředníkem, stejně jako zjevně proizraelští američtí vyjednavači, kteří odmítli uznat právní nárok Palestiny na hranice ze 4. června 1967 a vykrucovali se ohledně práva Palestiny na její hlavní město ve východním Jeruzalémě. „Konečná nabídka“, kterou Izraelci a jejich američtí podporovatelé náhle vnutili Palestincům, nezajistila základní palestinská práva a Palestincům nebyl poskytnut čas na rozmyšlenou a na alternativní návrhy. Američané a Izraelci pak Palestince falešně obvinili z neúspěchu jednání.
Izrael trvá na své neústupnosti, protože se domnívá, že má bezvýhradnou podporu Spojených států. Díky desítkám let velkých příspěvků na volební kampaně a vytrvalému lobbování izraelská lobby ve Spojených státech nejen kontroluje hlasování v Kongresu, ale také dosazuje arcisionisty na nejvyšší místa v každé administrativě. Kvůli izraelské brutalitě v Palestině a Libanonu však izraelská lobby ztratila schopnost kontrolovat vyprávění a hlasování napříč většinovou americkou společností.
Trump, Biden a Netanjahu věřili, že Izrael může „mít všechno“ – větší Izrael a mír s arabskými státy, zatímco bude blokovat palestinský stát prostřednictvím normalizačního procesu zprostředkovaného USA. Vzorem pro normalizaci vztahů mezi Izraelem a Královstvím Saúdské Arábie měly být Abrahamovy dohody (které navázaly diplomatické vztahy Izraele s Bahrajnem a SAE). Tento přístup byl vždy cynický (neboť měl za cíl zablokovat vznik palestinského státu), ale nyní je jistě iluzorní. Ministr zahraničí Saúdské Arábie dal ve svém článku ve Financial Times z 2. října naprosto jasně najevo, že jedinou cestou k míru a normalizaci je dvoustátní řešení.
Dvoustátní řešení není pouhým ideálem, je to jediná schůdná cesta k zajištění dlouhodobé bezpečnosti Palestiny, Izraele a regionu. Nekontrolované eskalační cykly jsou základním stavebním kamenem širší války. V Libanonu jsme toho přímými svědky. Mír nelze budovat na základech okupace a zášti; skutečná bezpečnost pro Izrael vyplyne z uznání legitimních práv palestinského lidu.
Přetrvávající nesmiřitelný odpor Izraele vůči řešení dvou států, který byl nedávno znovu potvrzen hlasováním v Knesetu, se stal největším nebezpečím pro vlastní bezpečnost Izraele. Izrael je nyní téměř zcela ostrakizován mezinárodním společenstvím a s rozšiřující se regionální válkou čelí také vážným ekonomickým a vojenským hrozbám. Jedním z ukazatelů vznikajícího hospodářského rozvratu je skutečnost, že úvěrový rating Izraele již nyní prudce klesá a Izrael pravděpodobně velmi brzy ztratí svůj investiční rating, což bude mít dlouhodobě neblahé ekonomické důsledky.
Násilné prosazování extremistické vize Izraele neslouží ani bezpečnosti a zájmům USA a americký lid se staví proti izraelskému extremismu. Izraelská lobby pravděpodobně ztratí svou moc. Americká veřejnost i americký hluboký stát velmi pravděpodobně stáhnou svou nekritickou a bezpodmínečnou podporu Izraele.
Praktické prvky míru jsou na dosah ruky, jak jsme nedávno podrobně popsali. USA mohou zachránit region před hrozícím požárem a svět před možnou globální válkou velmocí. USA by měly upustit od svého veta členství Palestiny v OSN a podpořit realizaci dvoustátního řešení pod záštitou Rady bezpečnosti OSN s prosazením vzájemné bezpečnosti Izraele i Palestiny na základě spravedlnosti a mezinárodního práva.
Jeffrey D. Sachs a Sybil Faresová
jeffsachs.org / foto: Tisková služba vlády RF / gnews.cz-jav