Otázka sociální dimenze evropského integračního procesu není nová, jak naznačuje studie. Již nějakou dobu ale zažívá politické oživení, které mimo odborné kruhy dlouho nezaznamenalo. Důvodem jsou sociální nerovnováhy a rozdíly, které se projevily během rychlého sledu hospodářských krizí v posledních 15 letech. Neoklasické ekonomické paradigma a jeho tržní chápání sociálního státu jsou příliš zakořeněné. Propast mezi integrací vytvářející a korigující trh je příliš hluboká a přístupy ke koordinaci sociální politiky, které byly zavedeny od poloviny 90. let, jsou příliš slabé
Zde je primárně umístěn Evropský pilíř sociálních práv (EPSR). Jeho 20 principů bylo v roce 2017 vyhlášeno Evropským parlamentem, Evropskou radou a Evropskou komisí jako možné cíle pro vytvoření inkluzivní sociální unie. Tato složka je právně nezávazná, nevede k žádným změnám v kompetencích mezi nadnárodní úrovní a úrovní členských států a obsahuje pouze tabulku sociálních indikátorů jako pomocný nástroj pro její implementaci – aspekty, díky nimž vypadá především jako rétorický pokus vrátit pozornost k sociálnímu prvku.
Od vyhlášení EPSR před šesti lety si Komise nenechala ujít příležitost odkázat na tyto zásady v regulačních, distribučních a koordinačních sociálních politikách Evropské unie (EU). Na druhou stranu většina členských států byla ohledně nového dokumentu opatrná. V národních programech reforem (NRP), které zaslaly do Bruselu, vlády pravidelně mluvily o tom, jak vítaná je existence EPSR. Ale jen velmi málo z nich použilo ukazatele sociální tabulky k lepší identifikaci a analýze sociálních deficitů a problémů ve svých zemích. EPSR tak mohl v prvních třech letech své existence sloužit pouze jako vágní vodítko.
To se změnilo v roce 2020, kdy EU reagovala na pandemii Covid-19 a její socioekonomické důsledky několika rozhodnými kroky. Zrušil rozpočtová omezení a pozastavil Pakt stability a růstu, než vytvořil evropský nástroj na podporu krátkodobé práce: Podpora pro snižování rizik nezaměstnanosti v nouzi (SURE). Kromě toho byl zahájen balíček reforem a investic nové generace EU: 750 miliard EUR celoevropské krizové a strukturální pomoci, která je spolufinancována, vychází z potřeb az velké části je založena na finančních nevratných převodech. A konečně, v sociální oblasti byl akční plán EPSR představen na sociálním summitu EU v Portu v roce 2021. Obsahuje tři povinné kvantitativní cíle: zvýšení míry zaměstnanosti, zvýšení účasti na odborném vzdělávání a boj proti chudobě a sociálnímu vyloučení.
Vzhledem k tomuto inovativnímu přístupu ke krizovému řízení vyvstává otázka, zda nové finančně podporované nástroje poskytují dříve chybějící doplněk EPSR. Dokáže nyní EPSR kromě pouhých rétorických odkazů naplnit svůj předpokládaný potenciál pro zlepšení sociálních podmínek? Lze také očekávat zrychlení sociálního pokroku v souvislosti s bojem proti pandemii a balíčkem EU nové generace – kromě explicitních investic a reformních cílů dvou zelených a digitálních transformací? Povede řízení plánů obnovy a odolnosti (RRPS) v evropském semestru k lepší rovnováze mezi hospodářskými a sociálními cíli? A je EPSR a jeho doprovodná sociální tabulka nyní viditelnější v sociálním státě každé země?
Německý institut píše, že k tomu, aby byl nejen symbolicky, ale i reálně dlouho opomíjen sociální rozměr integračního procesu, musí členské státy neustále využívat EPSR a jeho implementace musí být pečlivě sledována. Po Portu byla zvolena cesta se třemi kvantitativními cíli; poté by měly následovat další sociální ukazatele, zejména v oblasti spravedlivých pracovních podmínek. Základní princip zůstane nejasný, dokud neproběhne národní (parlamentní) debata o tom, jak si stojí vlastní země v evropském sociálním srovnání. Ke stimulaci takových diskusí by měl být zaveden postup týkající se sociální nerovnováhy. Sociální investice a plány reforem členských států v rámci příští generace EU, které jsou stále předběžné a na některých místech nedostatečně důsledné, se tak stanou závaznějšími a lépe se přizpůsobí zjištěným sociálním mezerám a výzvám.
Nicméně podle autorů studie