foto: zdarskydenik.cz
Úterní komentář Ivo Strejčka
Pravidelným čtenářům webových stránek Institutu Václava Klause jistě není třeba připomínat, že již řadu týdnů doplňujeme rubriku s názvem „30 let polemiky o EU“. Každodenně publikujeme texty především Václava Klause prokazující, že jeho a náš zájem o vše, co se v Evropské unii děje, je zájmem dlouhodobým, pečlivým a analytickým. Zřídili jsme tuto rubriku několik měsíců před volbami do Evropského parlamentu s cílem prezentovat naši názorovou kontinuitu na obsah i formu evropského – dnes již drtivého unifikačního – procesu. Přestože si cestu na naše webové stránky mnozí čtenáři našli, chci ve své dnešní glose ještě jednou připomenout a zvýraznit text publikovaný na webu IVK 20. června 2024 s názvem Projev prezidenta republiky v Evropském parlamentu (2009). Toto vystoupení považuji za „povinnou četbu“ pro každého, kdo se o politiku (nejen zahraniční, nejen evropskou) jen trochu zajímá. I proto jej připomínám.
Na vystoupení prezidenta ČR Václava Klause před plenárním shromážděním Evropského parlamentu v Bruselu nezapomenu. Byl jsem jedním z českých poslanců, kteří si prezidentovo vystoupení mohli vyslechnout. I s touto zkušeností chci připomenout, že tento projev je určitě nejzásadnějším, nejsuverénnějším a nejodvážnějším vystoupením jakéhokoliv českého politika na půdě kterékoliv evropské instituce v našich politických dějinách. Jde o poselství s mimořádně závažným obsahem zcela jistě srovnatelné – ne-li významnější – s legendární řečí britské premiérky Thatcherové v Bruggách (Bruges Speech, 1988).
Přestože od vystoupení Václava Klause před Evropským parlamentem uplynulo již 15 let, jeho nadčasové myšlenky se ukazují být aktuální stále. Několik klíčových připomeňme:
– Za vývoj v Evropské unii cítíme [Česká republika] svůj díl odpovědnosti … [i proto, že] pro nás vstup do EU neměl a nemá alternativu;
– Metody a formy evropské integrace naopak řadu možných a legitimních variant mají. Považovat status quo … za navždy nekritizovatelné dogma, je omyl, který se stále více šíří, ač je v naprostém rozporu jak s racionálním uvažováním, tak s celou více než dvě tisíciletí trvající historií vývoje evropské civilizace;
– Institucionální uspořádání není cílem samo o sobě, ale je prostředkem k dosažení cílů skutečných: lidské svobody a ekonomického uspořádání založeného na tržní ekonomice;
– Dnešní ekonomický systém EU je systémem potlačovaného trhu a nepřetržitého posilování centrálního řízení ekonomiky;
– Aktuální systém rozhodování v EU není historií prověřenou klasickou parlamentní demokracií;
– Mezi občany a představiteli Unie se zvětšuje vzdálenost označovaná termíny jako demokratický deficit, ztráta demokratické accountability, rozhodování nevolených, ale vyvolených, byrokratizace rozhodování atd.;
– Pokračovat v této formě integrace by znamenalo ohrozit všechno pozitivní, co bylo za půlstoletí v Evropě dosaženo.
To je pouze několik myšlenek, pravda klíčových a osových, na kterých byl projev Václava Klause vybudován. A mezi „vyspělými demokraty“ (jak rádi sami sebe zejména západoevropští poslanci nazývají) způsobily naprostý poprask a katastrofu!
Proč? Mluvit o tržní ekonomice se v Evropském parlamentu nesmí! Kritizovat unifikační koncept „stále těsnější Unie“ je zakázáno! Nikdo nesmí pochybovat o „vyspělosti demokratických postupů v Unii“! Potlačování role národních států pod heslem nové multikulturní a multinacionální evropské občanské společnosti (což Václav Klaus kritizoval) je v evropských institucích naopak žádoucí!
„Zelení“ levičáčtí radikálové a revolucionáři Daniel Cohn-Bendit (s přezdívkou „Rudý Danny“), trockista Jo Leinen, fanatický „Evropan“ Guy Verhofstadt a s nimi desítky a desítky dalších „demokratických velikánů“ nejprve nevěřícně zírali, co si to „jakýsi člověk odkudsi z východní Evropy“ dovoluje, pak začali tlouci do lavic, pořvávat na Václava Klause, bezmocně pobíhat po sále uličkami mezi zasedacími místy, aby se vzápětí vrátili na své židle a agresivními pokřiky dehonestovali vystupujícího. Václav Klaus se choval úžasně – když byl řev takový, že nebylo slyšet svého slova, přerušil své vystoupení a klidně sledoval tu „spoušť evropských demokratů“ tak dlouho, až se sál alespoň trochu uklidnil. Pak pokračoval dál. Seděl jsem vedle britského konzervativce, přesvědčeného „thatcheristy“, Davida Sumberga. Po skončení projevu Václava Klause mi nadšeně poklepal na rameno a řekl: „Teď už mohu odejít do důchodu. Za tenhle projev mi ta léta v Evropském parlamentu stála!“
Proč, mimo jiné, zásadní projev Václava Klause v Bruselu připomínám? Jde mi o jeho nadčasovost, o aktuálnost Klausových slov, která i po patnácti letech prokazují svoji pravdivost.
Ptejme se a odpovídejme si. Změnila se Evropská unie od oněch Klausových slov před patnácti lety k lepšímu? Zvýšila se míra demokratické kontrolovatelnosti evropských institucí? Vrátila se Evropská unie (alespoň trochu) k tržní ekonomice? Produkují evropské instituce méně legislativních nařízení? Jsou národní ekonomiky méně omezované bruselským vládnutím?
Ne, unifikační proces jde stále rychleji cestou „ever-closer Union“, stále více jsme svazováni zničujícími reglementacemi typu Green Deal. Jsme pod stále větším tlakem masové migrace, která prudce proměňuje demografickou tvář významné části Evropy a tolik vyhovuje „evropské“ politice multikulturalismu.
Proč si tedy dnes připomínat vážná a burcující slova Václava Klause v Bruselu před patnácti lety?
Máme za sebou volby do Evropského parlamentu. Žádnou změnu k lepšímu nepřinesly. Žádná pravice neposílila, jak z různých stran slyšíme, neboť žádná skutečná autentická protržní – na národním státě založená a k národnímu státu se hlásící – pravice do Evropského parlamentu nekandidovala (a proto ani uspět nemohla). Znovu tak stojí za to zopakovat náš dlouhodobý názor: nečekejme jakoukoli změnu k lepšímu, která by mohla přijít z evropských institucí. Ke změnám v Bruselu může dojít pouze tehdy, pokud se vzbouří voliči v národních státech. Změna může přijít pouze zdola – od voličů národních států a v národních parlamentních volbách. Bude-li hlas voličů silný, do Bruselu s jistotou „došplouchne“.
Ivo Strejček, 25. 6. 2024
https://www.institutvk.cz/clanky/2805.html
Czech 
English