Institut Václava Klause
Letos v pátek 12. dubna by bylo mému otci 100 let. Zemřel velmi mladý v roce 1963, bylo mu 39 roků. Mně jenom 5 a pamatuji si ho jenom málo. Přesto na něho celý život myslím, ptám se sám sebe, co by asi říkal, co by si myslel, co by mi radil.
Narodil se do těžké doby. Dospívání jeho generace poznamenala válka, dospělý věk komunismus. Rodinnou firmu znárodnili, do našeho domu nuceně nasadili nájemníky, tatínek odešel z vysoké školy – nechtěl čekat, až ho jako syna živnostníka vyhodí.
Zažil jenom těžká 50. léta. Tání let šedesátých ještě ne, nedožil se ani nadějí roku 1968, ani sovětské okupace a pochmurné normalizace. Celé jeho generaci byla svoboda upřena. Před válkou byli ještě příliš mladí a pád komunismu zastihl ty, kteří se ho dožili, už pouze jako důchodce.
Život bez tatínka byl těžký, vychovávala mě maminka s babičkou. Vzpomínám, jak celý život šetřila, jak si odříkala, jak všechno zvládla. Cítil jsem vůči ní i vůči zemřelému otci celý život závazek, pocit povinnosti, z nich jsem čerpal sílu ve studiu i v práci. Čím jsem starší, tím víc na ně myslím, vzpomínám a hádám, co by dnešní době asi říkali.
Rodina bývala pro minulé generace základem. Určitě by nesouhlasili s útoky na ni, s tendencemi, které ji oslabují a rozkládají, s enormní rozvodovostí, kterou stát všemožně podporuje a usnadňuje. Být samoživitelkou bylo a je nesmírně těžké. Zažil jsem to. Stát by měl dělat všechno pro to, aby úplnou rodinu podporoval, ne ji pomáhal rozbíjet.
Generace mých rodičů, přes útrapy války a komunismu, získala dobré vzdělání. Byli vychováni k vlastenectví, četli a měli přehled. Otcova knihovna mě provázela celým životem. Z dnešního školního chaosu by byli frustrováni. Nechápali by, jak mohou školy opouštět pologramotní absolventi, kteří za celý život nepřečetli jedinou knihu. Nevěřili by, že i v denním tisku se v článcích běžně objevují gramatické chyby a že hrubky dělají i novináři. Těžko by akceptovali nedostatek motivace u dnešní mladé generace a její nárokovou mentalitu.
Určitě by nedokázali pochopit, že nám dnes znovu začínají vládnout lidé, pro které soukromé vlastnictví nic neznamená, kteří znovu hlásají budovatelská nesmyslná hesla v duchu zprofanovaného „Poručíme větru, dešti“, kteří se například na bytový problém znovu dívají optikou a s logikou národních výborů z 50. let. Nechápali by, že svoboda, která jejich generaci byla celé půlstoletí upřena, dnes nikoho nezajímá, že se znovu dostáváme do systému, který vzývá cenzuru a kde se blížíme opět do stavu, kdy nebude zakázáno pouze to, co je výslovně povoleno. Nevěřili by nám, jak jsme všechno mohli znovu tak rychle poztrácet a prohospodařit.
Generace mých rodičů prožila válku, zažila skutečné existenční ohrožení národa a euforii z osvobození. Nedokázali by pochopit válkychtivé třeštění dnešních politiků, kterým opravdová zkušenost s mezní situací a válečnými hrůzami chybí. Jedna z mála vzpomínek, kterou mám na svého tatínka, je, jak v době karibské krize sedí v kuchyni a napjatě poslouchá zprávy z rádia. Tehdy obyčejní lidé i politici, kteří rozhodovali, věděli, co je v sázce, věděli, do jakého rizika vstupují. Chápali, že se velmoci musejí dohodnout, protože nebezpečí pro svět je příliš velké. Dnes nás přesvědčují, že jediné přijatelné řešení je válka až do konce, protože s nepřítelem se nevyjednává. Přitom dnešní rizika jsou s těmi před šedesáti lety nesouměřitelná. Jenom dnes v noci letěly stovky íránských raket na Izrael. Kdo selže první, kdo udělá onu fatální chybu? Rodiče, kdyby dnes žili, by o nás měli strach.
Myslím, že jsme je zklamali. Byli nám vzorem a snažili se nás naučit zachovat si vždy zdravý rozum. Dnešní oficiálně hlásané genderové a transgenderové nesmysly bychom jim vysvětlit nemohli, s desítkami pohlaví by nás hnali.
Možná bychom si na své rodiče měli častěji vzpomenout, prohlédnout staré fotografie, přečíst zažloutlé dopisy. Možná bychom tím znovu pocítili pevnou zem, zdravý rozum, získali ztracenou schopnost rozlišit podstatné od nepodstatného. A ti, kteří mají to štěstí, že jejich rodiče ještě žijí, by si na ně mohli a měli udělat více času.
Já už bohužel rodiče nemám. A tak jsem alespoň v den tatínkových stých narozenin se svými třemi dětmi, jeho vnoučaty, která bohužel nepoznal, postál na hřbitově u jeho hrobu a pak jsme šli všichni na počest dědečka do hospody. Byla to krásná rodinná událost.
Jiří Weigl, 15. 4. 2024
https://www.institutvk.cz/clanky/2691.html
Czech 
English