„Podle mě musí být obraz něco příjemného, veselého a hezkého, ano, krásného! V životě, jaký je, je příliš mnoho nepříjemných věcí, než abychom si jich vymýšleli ještě více.“
Tato slova vyslovil slavný francouzský malíř Pierre-Auguste Renoir, od jehož smrti uplynulo už 105 let. Patřil k průkopníkům impresionismu, ale svými impresionistickými díly svým způsobem navazoval na obrazy starých mistrů. Rád o sobě říkal, že je postavou z 18. století a vychází z velké malířské tradice té doby. Na konci života se zabýval také sochařstvím a grafikou.
Měl přezdívku „malíř štěstí“, protože jeho obrazy vyjadřují radost ze života, optimistickou atmosféru pařížských ulic a kaváren i malebnou krajinu venkova a sluncem prozářenou přírodu. „Umění je o emocích; pokud je třeba umění vysvětlit, už to není umění,“ tvrdil. „Nikdy bych se nevěnoval malování, kdyby ženy neměly prsa,“ prohlašoval, a vytvořil celou řadu portrétů a aktů, kterými zvěčnil půvab šťastných dívek a smyslnou krásu žen. „Když jsem namaloval ženský zadek tak, že se ho chci dotknout, pak je malba hotová,“ říkal. Celkový počet Renoirových děl se odhaduje na 4000 obrazů.
Narodil se 25. února 1841 v Limoges ve střední Francii jako předposlední z pěti dětí v chudé rodině krejčího a švadleny. Když mu byly tři, rodina se přestěhovala do Paříže poblíž Louvru. Přestože od dětství rád kreslil, zdálo se, že větší nadání má pro zpěv. Učil ho Charles Gounod, který byl v té době sbormistrem v kostele sv. Rocha, kde malý Auguste zpíval na kůru. Kvůli finanční situaci rodiny však musel ve třinácti letech s hodinami hudby skončit a opustit školu. Pracoval jako malíř porcelánu v jedné pařížské továrně, ale po čtyřech letech byl propuštěn, protože se porcelán začal malovat pomocí šablon. Stal se pak malířem divadelních dekorací, vějířů a závěsů. V šestnácti namaloval první dochovaný portrét – svoji babičku.
Roku 1862 si konečně našetřil na studia na umělecké škole École des Beaux-Arts (Škole krásných umění) v Paříži. Během studií byl častým návštěvníkem sbírek galerie v Louvre, kde získal povolení malovat kopie. V této době docházel i do ateliéru Charlese Gleyra a právě zde se seznámil s Alfredem Sisleym, Frédéricem Bazillem a Claudem Monetem. Po uzavření ateliéru roku 1863 se spolu vydali do Fontainebleau, které proslavili krajináři barbizonské školy. Začali zde malovat v přírodě a vytvořili nový umělecký směr – impresionismus.
Pro Renoira byla ale na rozdíl od Moneta důležitá lidská postava, kterou se snažil přirozeně propojit s krajinou nebo interiérem. První úspěch měl na pařížském Salonu v roce 1868 s obrazem Lisa se slunečníkem, na kterém namaloval svou tehdejší milenku, s níž měl dvě děti, syna Pierra a dceru Jeanne. Obraz vyvolal nadšené komentáře mladého kritika Émila Zoly, všeobecné uznání však přicházelo pomalu. V obtížné finanční situaci žil Renoir nějakou dobu u svých rodičů a Lisa se provdala. Po krátké vojenské službě během prusko–francouzské války se Renoir v roce 1871 vrátil zpět do Paříže.
Vytvořil si svůj vlastní jedinečný a osobitý styl, pro který byl často odsuzován, jak ze strany oficiálního umění, tak ze strany svých přátel impresionistů. Na rozdíl od nich však už tehdy svá plátna prodával. V roce 1876 si pronajal ateliér na Montmartru, z něhož se v roce 1960 stalo muzeum.
Z finančních důvodů se věnoval především malování portrétů, jejichž zakázky získával díky svým příznivcům, manželům Charpetierovým. Současně však také vytvořil svá největší díla klasického období. Patří mezi ně Tanec v Moulin de la Galette, Houpačka, Snídaně, Veslaři z Chatou a Snídaně veslařů.
Jeden z Renoirových nejznámějších a nejoblíbenějších impresionistických obrazů, Tanec v Moulin de la Galette, zachycující veselou taneční zábavu na Montmartru, vznikl roku 1876 a malíř ho namaloval přímo v tančírně.
Na obraze Snídaně veslařů z roku 1881 se poprvé jako dívka držící v náručí pejska objevila Renoirova nová modelka, pozdější milenka a manželka, o 18 let mladší Aline Victorine Charigotová.
V roce 1881 se Renoir vydal na cesty, navštívil Španělsko, kde studoval díla španělského malíře Velázqueze, dále Itálii, kde se zajímal především o práce Rafaela a Tiziana a Sicílii, kde se setkal s Richardem Wagnerem, jemuž údajně během pouhých pětatřiceti minut namaloval portrét. Dvakrát cestoval do Alžírska, kde hledal exotická témata, která proslavil o 50 let dříve Eugène Delacroix. Muslimské ženy mu ale odmítaly pózovat, a tak najal Francouzky a oblékl je do domorodých kostýmů.
Po návratu se dostal do umělecké krize, umocněné zážitky z cest. Hledal nový styl a inspiraci: „Kolem roku 1883 nastala v mé práci přestávka. Došel jsem s impresionismem tak daleko, jak jsem mohl, a uvědomil jsem si, že neumím ani malovat, ani kreslit. Jedním slovem jsem byl ve slepé uličce.“ Odklonil se od impresionismu a zaměřil se na kresbu, tvar a kompozici. Obrat ke klasicismu je zřejmý na obraze Tanec na venkově (1883) ze série tří tanečních obrazů, kde je modelkou opět Aline. Jedním z hlavních motivů v jeho díle se stal v té době ženský akt, jako na obraze Velké koupání (1884).
V dubnu 1890 se oženil s Aline, se kterou žil už od roku 1881 a měli spolu syna Pierra (1885–1952), který se stal známým divadelním a filmovým hercem. Druhý syn Jean (1894–1979) se později stal filmovým režisérem a třetí syn Claude (1901–1969) byl keramik.
Renoir si zamiloval vesnici Essoyes v regionu Champagne, odkud pocházela jeho žena. V roce 1896 tam koupil dům, kde si vybudoval ateliér a soustředil se na témata rodiny a obyčejného lidského života. Často maloval vlastní zahradu nebo portrétoval své děti a jejich pečovatelku Gabriellu Renardovou (obrazy Mateřství, Gabriela v rozhalené blůze nebo Odpočinek po koupeli). Bohémského života se stranil, také proto, že ho postihl silný revmatismus.
V roce 1900 byl vyznamenán Řádem čestné legie. V roce 1903 se s rodinou přestěhoval do Cagnes-sur-Mer blízko Nice, protože zdejší podnebí bylo příznivé pro jeho zdraví. Už deset let trpěl revmatoidní artritidou, která způsobovala jeho celkové ochromování. V roce 1907 tam koupil dům, kde měl ateliér a v němž je v současné době Renoirovo muzeum.
S tím, jak postupovala choroba, už neudržel paletu a štětec si nechával přivazovat k prstům. „Bolest přejde, ale krása zůstane,“ komentoval své potíže. Postupně byl odkázán na invalidní vozík a nebyl už schopen malovat na klasická plátna. Věnoval se tedy sochařství, ale realizaci svých návrhů musel přenechat jiným. Jediná socha, kterou vytvořil vlastnoručně, byla busta jeho nejmladšího syna Clauda roku 1908. Od roku 1913 se zabýval také grafikou, lepty a litografiemi. V té době byl už světoznámým umělcem a jeho obrazy se prodávaly za stále vyšší ceny.
Těžce na něho dolehla náhlá smrt Aline, která zemřela v červnu 1915 na infarkt. Synové Pierre a Jean byli těžce zraněni během první světové války, ale přežili. V závěru svého života, v roce 1919, navštívil Renoir na invalidním vozíku Louvre, kde byl vystaven jeho obraz Paní Charpentierová a její děti vedle obrazů starých mistrů. Zemřel ve své usedlosti na Azurovém pobřeží 3. prosince 1919 v 78 letech na zápal plic. Je pochován na hřbitově v Essoyes společně s manželkou a také se syny.
Gnews.cz / wikipedia / Jana Černá
Czech 
English 
Spanish 
French 
Italian