„Já jsem si celej život chtěl hrát. A hrál jsem si. Tak mi to vyšlo.“
„Nejtěžší je začátek. Strach z prázdného papíru, který se někdy projevuje jako lenost, dokud vás něco nedožene, třeba i nuda, k tomu, vzít tužku a začít…„
Předposlední den letošního roku uplyne už 55 let od smrti jednoho z nejvšestrannějších českých výtvarníků, zakladatele českého animovaného filmu, jedinečného malíře, ilustrátora, kostýmního výtvarníka, loutkáře a animátora světového věhlasu Jiřího Tomáše Trnky.
„Walt Disney z východní Evropy“, jak mu říkali kritici, se narodil 24. února 1912 v Plzni jako starší ze dvou synů klempířského mistra Rudolfa Trnky. Po tatínkovi podědil řemeslnou zručnost, od maminky Růženy, která byla švadlenou, se zase naučil práci s látkou. Odmala byl v úzkém kontaktu s loutkami, jeho babička Anna doma vyráběla panenky a koníky ze dřeva a malovala hrnky na prodej. Když jako malý chlapec dostal první hračku ušitou ze zbytků látek, začal si brzy vyrábět své vlastní a naučil se i vyřezávat dřevěné figurky.
Po absolvování obecné školy nastoupil roku 1923 na plzeňské reálné gymnázium, kde pod vedením profesora kreslení Jiřího Skupy získal základy pro svou pozdější výtvarnou, divadelní i filmovou tvorbu. Skupa si už v prvním ročníku všiml jeho výtvarného nadání a přizval ho ke spolupráci s loutkovým divadlem Feriálních osad v Plzni, které vedl významný lidový loutkář Karel Novák.
Reálku Trnka nedokončil, roku 1927 se krátce učil cukrářem a zámečníkem ve Škodovce a nakonec se vyučil prodavačem u obchodníka s uměleckými předměty. Ve volném čase maloval kulisy, navrhoval jevištní výpravy a vyřezával loutky pro loutkové divadlo i pro vlastní potěšení. Již v sedmnácti sklízel uznání na různých mezinárodních loutkových výstavách, nejprve v Praze a o rok později v Paříži.
Na přímluvu Josefa Skupy rodiče umožnili Jiřímu v letech 1929-1935 studovat na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. V roce 1934 vyhrál první cenu ve výtvarné soutěži a získal vysokou odměnu za použití svých návrhů, což mu pomohlo překonat tíživou finanční situaci, která v době krize postihla jeho rodinu, a dostudovat. Absolvoval v roce 1935 ve třídě profesora Jaroslava Bendy.
Už během studia začal ilustrovat knihy, navrhovat reklamy a také hračky pro firmu Pospíšil v Rokycanech (pozdější Hamiro), kreslil pro řadu novin a časopisů, např. pro Pestrý týden, A–Zet nebo Mladého hlasatele. Pracoval i pro Skupovo Divadlo Spejbla a Hurvínka, v roce 1935 s ním absolvoval turné po Evropě (Německo, Polsko, pobaltské státy).
V roce 1936 se Trnka osamostatnil a v pražském divadle Rokoko založil loutkové Dřevěné divadlo. To však kvůli finančním problémům skončilo po první sezóně, což ho přimělo začít se živit jako knižní ilustrátor, a díky svému originálnímu výtvarnému stylu se brzy zařadil mezi českou ilustrátorskou špičku. Během života ilustroval více než stovku knih českých i světových autorů, proslavily ho zejména ilustrace dětských knížek (Míša Kulička, Broučci, Pohádky tisíce a jedné noci, Pohádky Hanse Christiana Andersena, Pohádky bratří Grimmů, Staré pověsti české, Fimfárum Jana Wericha a další).
V únoru 1941 měl v pražském Národním divadle premiéru Goldoniho Karneval v Benátkách, pro který Trnka navrhl výpravu a kostýmy. Tím začala jeho dlouholetá spolupráce s Národním divadlem jako jevištního a kostýmního výtvarníka. Svou nejznámější scénu pro Klicperova Zlého jelena si zopakoval s režisérem Jiřím Frejkou ještě v Divadle na Vinohradech v roce 1948.
Za války začal spolupracovat také s filmovým studiem na Barrandově, podílel se na výpravách filmů v barrandovských ateliérech. V roce 1945 byl jmenován uměleckým vedoucím nového studia kresleného filmu, později pojmenovaného Bratři v triku, kde vznikl například protiválečný snímek Pérák a SS a pohádky Zasadil dědek řepu nebo Zvířátka a Petrovští, které získaly v roce 1947 ocenění na mezinárodních filmových festivalech v Cannes a Benátkách a odstartovaly světovou slávu studia Bratři v triku.
„Umění je dobré, když mluví ke každému. Důležité je jen to, co umělec říká, obsah. Jde tedy o myšlenky, a ty nejsou jenom české, ty jsou vždycky jenom lidské.“
Trnku lákala především práce s loutkami, proto v roce 1947 založil Studio loutkového filmu. Během dalších dvaceti let natočil 24 loutkových filmů, z toho pět celovečerních. Do filmového světa přenesl svoji řemeslnou zručnost, smysl pro detail i umělecký vkus. Zvládal všechny základní profese – režíroval vlastní scénáře, byl autorem celé výtvarné složky včetně loutek a jejich kostýmů. Přitom se neváhal radit s odborníky, například návrhy pro celovečerní film Staré pověsti české konzultoval s historiky i archeology. Tento projekt se také stal v roce 1953 prvním, v němž loutky mluvily hlasy předních umělců Národního divadla.
Každý jeho film byl z technologického hlediska jiný a jeho tvorba vlastně mapovala konstrukční a výtvarný pokrok loutkářství. Pod jeho vedením vznikl první celovečerní loutkový film Špalíček podle knihy Mikoláše Alše a v roce 1948 celovečerní Andersenova pohádka Císařův slavík s hudbou Václava Trojana. Následovala celá řada úspěšných filmů, které ho proslavily po celém světě – Bajaja (1950), Staré pověsti české (1953), Dobrý voják Švejk (1955), Sen noci svatojánské (1959). Švejka ve filmu nadaboval Trnkův přítel Jan Werich, a on na oplátku ilustroval Werichovu knihu pohádek Fimfárum. Často spolupracoval se scénáristou Jiřím Brdečkou. Jejich dílem je například loutkový western Árie prérie (1949), který inspiroval Lipského filmovou parodii Limonádový Joe aneb Koňská opera. Předlohou pro tváře loutek kočího a bandity byli sami tvůrci Jiří Trnka a Jiří Brdečka.
Spolupracoval i s hraným filmem – vytvořil kostýmy k filmu Bořivoje Zemana Byl jednou jeden král (1954) či k husitské trilogii Otakara Vávry (Jan Hus, 1954; Jan Žižka, 1955; Proti všem, 1957).
Od roku 1956 se více věnoval ilustrování knih a podílel se na přípravě české expozice na světové výstavě Expo 58 v Bruselu. Originálním autorským dílem je jeho pohádková kniha pro děti Zahrada (1962), kterou napsal i nakreslil a dočkala se rovněž filmového zpracování, zfilmoval ji Břetislav Pojar a pro rozhlas namluvil Karel Höger.
V Praze žil Trnka v letech 1938–1958 v Košířích v barokní usedlosti Turbová, právě jejíž zahrada ho inspirovala k napsání pohádkového příběhu. Později zakoupil Humlův dům na Kampě, kde bydlel nedaleko svého přítele Jana Wericha.
Jiří Trnka byl dvakrát ženatý a měl pět dětí. Poprvé se oženil v roce 1936 se svou studentskou láskou, grafičkou, malířkou a později i spisovatelkou Helenou Chvojkovou. Měli spolu tři děti, roku 1938 Zuzanu, o dva roky později Jiřího a roku 1945 Helenu. Prvorozené dceři věnovali knížku pro děti nazvanou Zuzanka objevuje svět, kterou Helena napsala a Jiří ilustroval. Jeho druhou manželkou se stala Věnceslava Assmannová, s níž měl roku 1949 dceru Kláru a roku 1956 syna Jana. Všechny jeho děti podědily Trnkovo výtvarné nadání. Zuzana se stala redaktorkou, Jiří architektem, Helena výtvarnou redaktorkou a Klára s Janem se věnují malířství.
K filmové tvorbě se vrátil v roce 1962 mimo jiné animovaným filmem Kybernetická babička na námět Ivana Klímy, v němž varuje před budoucností, kdy bude člověk nahrazen strojem. Vzhledem ke stáří filmu jsou jeho vize pokroku lidstva podivuhodné.
„Já nejsem proti pokroku. Jsem proti zbožnění techniky. Jsem proti tomu, aby technika v jakékoli formě člověka terorizovala.“
Roku 1965 natočil film Ruka o svobodě umělecké tvorby a totalitní moci, která se ji snaží ovládnout. Snímek sice získal řadu cen doma i v zahraničí, přesto byl krátce po uvedení na dlouhá léta zakázán.
V posledních letech života se kromě práce pro Expo 67 v Montrealu (navrhl část expozice Svět dětí – Strom hraček a Strom příběhů) věnoval malbě a sochařské tvorbě. V roce 1967 se vrátil na pražskou Uměleckoprůmyslovou školu jako profesor, až do smrti vedl ateliér ilustrace a užitkové grafiky. Práci mu však znesnadňovala pokračující cukrovka, k níž se přidala i neléčitelná rozedma plic, jíž nakonec 30. prosince 1969 v necelých padesáti osmi letech podlehl. Pochován je na Ústředním hřbitově v rodné Plzni.
Během své kariéry získal téměř pět desítek domácích i zahraničních ocenění na nejrůznějších festivalech (Benátky, Paříž, Londýn, Karlovy Vary aj.), roku 1963 mu byl udělen titul národního umělce, v roce 1968 Cena Hanse Christiana Andersena.
Wikipedia/ Facebook/ Gnews.cz – Jana Černá
Czech 
English 
Spanish 
French 
Italian 
Russian 
Chinese 
German