Tento pražský novinář, scénárista a spisovatel se narodil 22. března 1946 v severočeském Šluknově. Dalo by se říci, že je mužem devíti řemesel a spousty zájmů, kterým ale kraluje dobový film, divadlo a literatura faktu. Svého času napsal pro Lyru Pragensis hru Proč neodcházíš, Rodrigo, kterou rovněž režíroval. Knižně mu vyšly kupříkladu Legendy z ráje Hollywood, ve spolupráci s Ondřejem Suchým pak Magická Laterna a kamera Jana Wericha, dotýkající se našeho mimořádného úspěchu na Expu58 v Bruselu. Zapomenout nemůžeme na jeho rovněž úspěšnou publikaci Kučerovci – aneb Legendy pod sombrery či knihu medailonů tří desítek předních osobností našeho současného života z různých oborů lidské činnosti U kávy a sauvignonu.
Jako novinář spolupracuje s řadou periodik, tištěných i internetových. Populární byl kupříkladu jeho vynikající seriál o hvězdách zlatého času americké továrny na sny v magazínu Xantypa, či v Revue 50 plus jeho dvanáctidílný seriál o historii Beatles a naší i světové opery.
Jako novinář spolupracuje s řadou periodik, tištěných i internetových. Populární byl kupříkladu jeho vynikající seriál o hvězdách zlatého času americké továrny na sny v magazínu Xantypa, či v Revue 50 plus jeho dvanáctidílný seriál o historii Beatles a naší i světové opery.
Od kultury ke sportu
V současnosti paletu svých literárních zájmů Vlastník rozšířil ale i o sport. Právě dokončil rukopis knihy o životním příběhu slavného hokejisty Hlinky, což byl důvod k našemu rozhovoru. Zajímá nás…
Kultura a sport, jak se to rýmuje?
Sport? Ano, ovšem, znám to slovo. Dětství jsem prožil na předměstí Mělníka v padesátých letech, v čase, kdy nás rodiče ještě mohli vypustit z domů bez obav, že by nám něco hrozilo. Hráli jsme fotbal, šplhali po stromech v cizích zahradách, lovili ryby v labských tůních. Na technice jsem běhal 400 a 800 metrů za vysokoškolskou Slavii. Celý život holduji cyklistice, slušně běhám na běžkách. S kamarádem Pepou jsme svého času krapet dobývali nebe jako paraglidisté.
Psaním jsem se začal naplno živit až ve svých padesáti letech. Napsal jsem snad na dva tisíce článků a pár knížek, ale vlastně nikdy o sportu. Znám ovšem pár lidí, kteří mají sport jako základní životní potřebu a třeba jako můj syn – zcela mu propadli. Mohu tak učinit na téma kultura a sport pár slov.
Sportovec nemá čas na trýznivé tápání literáta či malíře. Buď laťku přeskočí, nebo shodí. A hned ví – jsem dobrý nebo nejsem. Literát či malíř to nikdy neví. Napsal jsem světový román či stránky plné tlachání? Namaloval jsem velké dílo či mazanici? Při sportování se uvolňuje endorfin, látka podobná opiu, vyvolávající pocit nebývalé pohody. Sportovec si dá poté sklenku kefíru a sladce usne po tom skvělém výkonu.
Sportující psavec si dá absint či pivo a napíše báseň. Nevím, zda vítěz Wimbledonu může zároveň napsat skvělou sbírku poezie nebo román – zeptám se kamaráda básníka Jiřího Žáčka na jeho názor.
Co vás vedlo k napsání této knihy?
Byl jsem přemluven. Nakladatel usoudil – jsi spisovatel, tak piš! Mé zkušenosti s hokejem ho vcelku nezajímaly. Já bych mohl i nyní vyjmenovat všechny mé oblíbené hokejové hvězdy z mého dětství v oněch padesátých letech. Nyní se dívám prakticky jen na mistrovství světa, nadšeně fandím, ale jména hráčů mi z paměti okamžitě mizí. Spousta lidí kolem sleduje boje v kanadské NHL, já nikoli. Samozřejmě – věděl jsem, že na kanadském ledě dovádí pan Jágr a chytá puky Dominik Hašek. To hlavně díky mému synovi, pro kterého byl legendární gólman idolem.
Hlinka, to je v našem hokeji pojem a legenda. O kterého se ale jedná, Jardu či Ivana?
Samozřejmě se jedná o Ivana Hlinku. Věděl jsem, že byl u nás i ve světě uznávaným hokejistou. Pamatuji se, jaká to byla pohroma, nejen pro hokejový svět, když v oce 2004 tragicky zahynul. Ale kdo skutečně Ivan Hlinka – hokejista a výjimečný člověk – byl, jsem plně pochopil až po setkání s jeho ženou, paní Liběnou, se kterou měli krásný vztah. Dá se skutečně říci, že jsem byl ne překvapen, ale přímo ohromen. A to rozhodlo, že jsem nabídku přijal a začal studovat, pořizovat rozhovory, psát…
Jak je rukopis velký, jak členitý a co vše zaznamená?
Kniha bude mít asi do 200 stran, záleží na množství fotografií. Jejím mottem je otázka – jak po letech na Ivana vzpomínají jeho kamarádi. Nejen od ledové plochy, ale třeba rodinný přítel, pan Argman, ředitel naší největší a nejstarší porcelánky a hokejový mecenáš. Či třeba Hlinkův veliký kamarád – Petr Janda, ano, jde o hvězdu Olympiku. A samozřejmě dominuje vzpomínání paní Liběny Hlinkové či třeba její neteře, slavné světové top-modelky, Evy Herzigové.
Jistou zajímavostí je, že na Ivana doslova s láskou vzpomínali i slovenští hráči v čele s legendárním Jožkou Golonkou. Snad největší předností Ivana Hlinky byla jeho přirozená autorita, které dosáhl svou schopností jednat pozitivně s hráči, lidmi. Přezdívalo se mu proto velký šéf. A tak se i ta kniha bude jmenovat.
Jaké jste měl k ruce podklady a životopisné materiály, bude mít i dokumentární fotopřílohu?
Tištěných materiálů bylo poměrně dost. Ivan Hlinka byl velice úzce spojen s Litvínovem, kde se narodil a za Litvínov hrál. A z Litvínova pochází i dosti dobře zpracovaných statí o zdejším hokeji, stadionu. Který ostatně dnes nese Hlinkovo jméno. Ovšem hlavním zdrojem informací byly rozhovory.
Zde mohu říci, že jsem byl až překvapen, jak ti drsní bojovníci z ledové plochy byli vesměs příjemné a velice kultivované osobnosti. Vzpomínám třeba na slavného obránce Jiřího Šlégra, který mi vyprávěl, jak ve svých patnácti letech dával nad hlavu 120 kilo a v Kanadě na ledě zmydlil každého, na kterého trenér ukázal. A náš rozhovor přitom plynul v pohodě s moudrými úvahami nejen o hokeji. Ostatně Jiří Šlégr svého času vstoupil i do politiky za sociální demokraty.
Hodně ze zpovídaných hvězd se stará o náš hokejový potěr, záleží jim na budoucnosti této naší národní hry a pýchy. Skoro se zdá, že jim nejde jen o ty dolary a osobní slávu – ti skvělí kluci ten hokej opravdu milují. Tak to jsou takové ty hlavní poznatky z tvorby této knížky.
Fotografie? To byl trochu problém. Něco jsem nafotil sám, ale jinak se musí hlídat autorská práva. Ovšem jistě – obrázků bude dost.
Kdy kniha, která zcela jistě půjde takříkajíc na dračku, spatří světlo světa?
Nějaká lehčí otázka by nebyla? Rozhodně by kniha měla být k dispozici před mistrovstvím světa. Tam naši reprezentaci povede úspěšný trenér Radim Rulík, někdejší Hlinkův asistent, a jeho vzpomínky jsou jednou z kapitol knihy. K té další zlaté medaili, ve kterou všichni doufáme, by to byl pro něj jistě další dárek.
Snad bych měl ještě dodat – díky té opravdu krásné práci s vesměs skvělými lidmi jsem vlastně Ivana Hlinku dost poznal – byl to vzdělaný, přímý a neobyčejně charismatický chlap. Svou neústupností v tom, čemu věřil, toho mnoho dokázal. Nabízeli mu místa ve vedení našeho hokeje, v politice. To vše odmítal – musel bych je tam všechny vyházet, bylo jeho rčení. Byl k lidem velice laskavý, ale, jak se říká – nedokázal lézt z jakýchkoliv důvodů někomu do zadku. O Ivanu Hlinkovi by se mělo hovořit i číst. Takových lidí je málo, takoví nám čím dále více chybějí. Chybí především mládeži, abych tak řekl, ta má mít své vzory, hrdiny a idoly, které se pak snaží napodobit chováním i skutky.
V tom ohledu si nemohu odpustit ještě jednu poznámku stárnoucího literáta – Ivan Hlinka nebyl rozhodně žádný suchopár – byl silným kuřákem a vášnivým hráčem mariáše a dalších her, golfu. A velice nerad prohrával. Dokázal bavit společnost – v Naganu zpíval ve Slovenském domě hráčům u cimbálu… Ale na veřejnosti se předváděl jen svým uměním trenéra a hráče, tím, co umí. Werich tomu říkal – měl svůj glanc. Který bohužel tolik chybí dnešním pseudocelebritám, které se denně na mediálních sítích předvádějí svou hloupostí. K mému smutku – týká se to i světa hereckého.
Závěrem, vraťme se od sportu zpět ke kultuře. Před krátkým časem vyšla audiokniha pamětí Járy Kohouta Hop sem hop tam. Kohout s Ferencem Futuristou a Emanem Fialou šlapali za první republiky na paty v popularitě Vlastovi Burianovi. Je pravda, že též máte mimo vzpomínaného rukopisu Hlinky rozepsanou Emanovu autobiografii?
Jako každý řádný literát mám šuplík nevydaných rukopisů, šuplík, který přetéká. Jsou zde třeba mé vzpomínky na herečku Zdenku Procházkovou. Byli jsme blízcí přátelé a ta naše setkávání jsou jednou z nejvýznamnějších kapitol mého života. Jsou zde nahrávky rozhovorů s kamarádem Honzou Hromasem, kapelníkem Kučerovců. Zval mě k sobě do Polních Volerad, že spolu dáme dohromady knihu o jeho opravdu velice pestrém životě. Nestihli jsme – covid mi Honzíka odnesl.
Jistě, všemu dominuje Eman Fiala. Sedával jsem s jeho dcerou, paní Uxovou, s Aťkou Janouškovou, se kterou sjezdili na estrádách celou republiku, s dcerou Emanova blízkého kamaráda a spolupracovníka Jaroslava Mottla, řečenou Lálou. Chodil mezi staré trampy, četl staré noviny… Eman Fiala? Vynikající herec, byť celé záplavy malých rolí.
Je třeba dodat – on se ale o ty velké vlastně ani nedral. Ještě snad jedna připomínka – on zpočátku Vlastu Burianovi na paty nešlapal. V novinách z dvacátých let se právě o Emanovi psalo jako o českém Chaplinovi. Burian hrál v pouhých čtyřech filmech němé éry, Eman Fiala jich má na svém kontě na 30. Burian byl na své parketě jistě geniálním světovým komikem. Ale ta parketa byla dost úzká. Neměl ten spodní tón, nedokázal dojmout, tak říkajíc až k slzám. Jako to dokázal Chaplin, Tati. Bourvil, američtí komici němé éry, jako to dokázal ve svých rolích Eman Fiala. Vzpomeňme třeba na slavný Batalión.
A pak – Eman byl i vynikajícím muzikantem. Ostatně pocházel z umělecké rodiny, kde co Fiala, to zdatný kumštýř. Také se jim přezdívalo fialový mor. Je to ale vše tak dávné – Eman Fiala nás opustil před 55 lety. Ale knihu si jistě zaslouží, snad nejen pro pamětníky.
gnews.cz – Ivan Černý
FOTO – archiv Jiřího Vlastníka
Czech 
English 
Spanish 
French 
Italian 
Russian 
Chinese 
German