Včera uplynulo právě 45 let od úmrtí armádního generála Ludvíka Svobody, hrdiny obou světových válek a sedmého československého prezidenta.
Narodil se 25. listopadu 1895 v Hroznatíně na Českomoravské vrchovině jako třetí dítě sedláka Jana Svobody a jeho manželky Františky, rozené Chalupové. Otec zemřel, když byl Ludvíkovi sotva rok a on pak vyrůstal v početné rodině se starším bratrem a sestrou a třemi nevlastními sourozenci z matčina druhého manželství. Na Zemské zemědělské škole ve Velkém Meziříčí získal agronomické vzdělání, které si doplnil praxí ve vinařství v Rakousku. V roce 1915 byl i s bratrem Josefem odveden do rakousko-uherské armády, starší Josef byl poslán na srbskou frontu, odkud se již bohužel nevrátil, Ludvík byl poslán na východ, kde se začaly psát první kapitoly jeho vojenské kariéry. Ještě téhož roku se u Tarnopolu dobrovolně vzdal do ruského zajetí, poté vstoupil do hasičského sboru města Kyjeva, kde absolvoval odborný výcvik, a v srpnu 1916 se přihlásil do československých legií. Bojoval v bitvách u Zborova, u Bachmače a zúčastnil se bojů o Sibiřskou magistrálu. Do vlasti se vrátil jako hrdina velké války s jedním z posledních lodních transportů přes Japonsko, Tichý oceán, Panamský průplav a USA v září 1920 v hodnosti kapitána. Byl vyznamenán Vojenským křížem 1. světové války.
Protože jeho matka přišla i o druhého manžela, ujal se rodinného statku, brzy ho ale předal nevlastnímu bratrovi a od roku 1921 sloužil u 3. pěšího pluku Jana Žižky v Kroměříži. Velké změny přišly v roce 1923, kdy se v červnu na Velehradě oženil s přítelkyní Irenou Stratilovou, dcerou mlynáře z Cvrčovic, a jako velitel kulometné roty byl poslán na Podkarpatskou Rus. Město Užhorod se pak pro manžele Svobodovy stalo na osm let novým domovem, kam brzy přibyly dvě děti, syn Miroslav a dcera Zoe. Protože mezi Svobodovými podřízenými bylo mnoho Maďarů, naučil se maďarsky a v letech 1931-1934 pak vyučoval maďarštinu na Vojenské akademii v Hranicích. Roku 1934 se s rodinou vrátil do Kroměříže, v září 1938 se stal velitelem pěšího praporu. Po podpisu Mnichovské dohody a okupaci republiky se Svoboda zapojil do organizování vojenské odbojové organizace Obrana národa na Kroměřížsku. Začátkem června 1939 přešel ilegálně do Polska a v Krakově začal z uprchlíků z Československa vytvářet vojenskou jednotku. Poté, co Německo zaútočilo na Polsko, Svoboda nařídil ustoupit na sovětské území a sám byl internován Rudou armádou. Po německém útoku na SSSR v roce 1941 získal povolení k vytvoření československé vojenské jednotky v SSSR a v lednu 1942 byl jmenován zástupcem velitele 1. čs. samostatného pěšího praporu v Buzuluku.
Jeho činy za druhé světové války jsou obdivuhodné a veřejně známé, proto je zmíníme jen stručně. Od formování jednotky v Buzuluku přes památnou bitvu u Sokolova a osvobození Kyjeva dosáhli Čechoslováci na východní frontě za značného přispění Ludvíka Svobody toho, že zde na jaře 1944 vznikl 1. československý armádní sbor. Velitelem sboru se stal nejprve generál Jan Kratochvíl, na podzim roku 1944 se z nařízení maršála Koněva ujal velení sboru Svoboda. Sbor se vyznamenal v Karpatsko-dukelské operaci – největší horské operaci druhé světové války a největší operaci čs. armády v její historii. Armádní sbor osvobozoval Slovensko a východní Moravu. Začátkem dubna 1945 jmenoval prezident Edvard Beneš tzv. Košickou vládu a Ludvík Svoboda jako nestraník se stal ministrem národní obrany (po Janu Masarykovi). Velení armádního sboru převzal generál Karel Klapálek. V srpnu 1945 byl Svoboda povýšen na armádního generála, roku 1946 mu byl udělen Řád Bílého lva za vítězství a Řád SNP, později získal Zlatou hvězdu Hrdiny ČSSR i SSSR (1965) a mnoho dalších vyznamenání. Za války se do odboje zapojila i jeho manželka Irena. Po jeho odchodu do Polska spolupracovala s Obranou národa, pomáhala rodinám zatčených vlastenců a ukrývala ve svém domě v Kroměříži parašutisty. Protože se o ni po zatčení parašutistů začalo zajímat gestapo, ukrývala se i s dcerou do konce války na Českomoravské vrchovině. Její matka, dva bratři a syn Miroslav byli zatčeni a všichni zemřeli v koncentračním táboře.
Ludvík Svoboda se ve funkci ministra obrany zasloužil o trvalé zapojení žen do čs. armády a sehrál významnou roli v roce 1948, kdy prezidenta Beneše ujistil, že armáda za žádných okolností nepůjde proti lidu. Roku 1948 také vstoupil do KSČ a byl zvolen do Národního shromáždění ČSR, poslancem byl do roku 1968. Pro své názory na budování armády byl roku 1951 obviněn z „politické nespolehlivosti“, odvolán z vládních funkcí a propuštěn z armády, na podzim 1952 byl dokonce zadržen a vyšetřován StB a v lednu 1953 úředně penzionován. V té době se vrátil do Hroznatína, kde pomáhal budovat zemědělské družstvo. Roku 1954 se s ním během své návštěvy Československa setkal N. S. Chruščov. Svobodovi poté byla nabídnuta funkce náčelníka Vojenské akademie velitelského směru v Praze. Odtud roku 1959 odešel do penze, ale nezahálel. V roce 1960 vydal své paměti Z Buzuluku do Prahy a roku 1971 knihu Cestami života a aktivně se zapojoval do společenských aktivit. Byl místopředsedou Svazu protifašistických bojovníků a Svazu československo-sovětského přátelství a pracoval ve Vojenském historickém ústavu.
Dne 30. března 1968 během tzv. pražského jara byl generál Svoboda po abdikaci Antonína Novotného zvolen prezidentem republiky. Stalo se tak na návrh nového vedoucího tajemníka ÚV KSČ Alexandra Dubčeka, který se opíral o doporučení Svazu protifašistických bojovníků. Svoboda byl prvním prezidentem voleným tajnou volbou a ne aklamací, obdržel 282 hlasů z 288. Znovu zvolen byl v březnu 1973, ale kvůli zdravotním potížím (postihly ho mozkové příhody a plicní embolie) bylo jeho funkční období předčasně ukončeno na základě nově přijatého ústavního zákona v roce 1975. Zbytek svého života prožil s manželkou v jejich vilce v pražském Břevnově. Zemřel 20. září 1979 po sérii mozkových příhod, jeho žena ho přežila o necelý rok. Na poslední cestě generála Svobodu doprovázely tisíce lidí. Jeho urna byla uložena v Národním památníku na Vítkově a roku 1993 přenesena do rodinné hrobky Svobodových na hřbitově v Kroměříži.
gnews.cz-Jana Černá
FOTO – wikimedia.org
Czech 
English