Slavný francouzský malíř Henri Émile Benoit Matisse, který vynikl i jako grafik, sochař, scénograf a architekt, vděčí za svou kariéru vlastně náhodě. Jeho životní dráhu zpočátku určovala vůle otce a nic nenasvědčovalo tomu, že se stane jedním z nejskvělejších umělců a největších výtvarných inovátorů 20. století.
Na svět přišel 31. prosince 1869 na statku svého dědečka v severofrancouzském městě Le Cateau-Cambrésis. Jeho otec Émile Matisse byl obchodník, měl drogerii a obchod s kořením a semeny. Matka Héloise, rozená Gérardová, byla amatérská malířka. Po francouzsko-německé válce se rodina roku 1871 přestěhovala do Bohain-en-Vermandois v Pikardii, kde Henri vyrůstal spolu s o tři roky mladším bratrem Pierrem a jako prvorozený měl převzít rodinný obchod. Protože se ale pro obchodování nehodil, poslal ho otec do Paříže, aby studoval práva. Roku 1889 se vrátil s diplomem a nastoupil na místo koncipienta. Po roce se kvůli zánětu slepého střeva ocitl v nemocnici, kde mu jeho spolupacient poradil, aby zahnal nudu malováním. Matka mu přinesla barvy a on zjistil, že je mnohem lepší malíř než právník. Jakmile se zotavil, přihlásil se do kurzu kreslení ve škole Quentin-de-La Tour určené pro textilní návrháře.
Zklamaný otec o malování zpočátku nechtěl ani slyšet, ale na naléhání matky nakonec dal synovi peníze na studia malířství v Paříži, a tak mohl Henri roku 1891 začít studovat na Julianově akademii. Názory konzervativních učitelů na jeho práci se ale rozcházely, a tak se roku 1895 zapsal na Národní školu výtvarných umění (École des Bseeaux-Arts), kde v ateliéru Gustava Moreaua poznal další malíře vyznávající podobný styl jako on. V té době žil s modelkou Caroline Joublauovou a roku 1894 se stal otcem dcery Marguerite, kterou oficiálně uznal za svou v roce 1897, současně se ale s její matkou rozešel. Seznámil se totiž s modistkou Amélií Parayrovou z Toulouse, s níž se následujícího roku oženil. Měli spolu dva syny, Jeana (nar. 1899) a Pierra (nar. 1890), pozdějšího významného newyorského galeristu a obchodníka s uměním.
V roce 1896 vystavil Matisse na Salonu de la Nationale obrazy, které vzbudily všeobecný zájem a přinesly mu členství v Salonu. To tehdy pro malíře byla jediná možnost, jak se uživit – výstavami v Salonu získali pozornost kupců a finanční odměny či medaile oficiálních institucí. Matissovi to zajistilo objednávky soukromých zákazníků. Na Podzimním salonu v říjnu 1905 však vypukl skandál. Moderní pojetí obrazů, které doslova hýřily barvami, označil jeden z kritiků za „klec divokých šelem“ (la cage aux fauves), a tak vznikl název nového uměleckého směru – fauvismus. Vůdcem skupiny fauvistů se stal právě Matisse díky svému obrazu Žena v klobouku. Za syté barvy, nedokonalé postavy a jednoduché barevné kombinace získal přezdívku „barbar“. „Barvy mají vyjadřovat šok, jímž velkolepé divadlo přírody působí na naše smysly,“ prohlašoval malíř.
Po dvou letech se skupina rozpadla a Matisse pak už nikdy nepatřil k žádné škole nebo hnutí. Věřil, že umělec by neměl být vězněm svého stylu nebo pověsti. Fauvismus se stal základem pro vznik současných uměleckých hnutí, jako je například expresionismus, kubismus a surrealismus.
Henri Matisse rád cestoval, nové místo pro něj vždy bylo zdrojem inspirace. Výpravy, které označoval jako „projížďky“, ho zavedly do mnoha zemí, během svého života navštívil Anglii, Korsiku, Itálii, Španělsko, Maroko, Alžírsko, Tahiti, Spojené státy. Ze svých cest si přivážel skici a fotografie, aby si všechna místa dobře zapamatoval. Po návštěvě Maroka začal používat bohaté barvy a exotické vzory. V období před první světovou válkou namaloval mnoho mistrovských děl. Za zmínku stojí obrazy Otevřené okno (1905), Radost ze života (1906), Margot (1907), Červená harmonie (1908). Pro ruského sběratele umění Sergeje Ščukina vytvořil v letech 1909-10 dva obrazy, Tanec a Hudba. Když vypukla válka, odjel na jih Francie a finančně pomáhal svému bratrovi, který se dostal do německého zajetí.
Roku 1925 byl jmenován rytířem Čestné legie. Cestovatelská vášeň ho neopustila ani po válce, větší část roku dělil mezi Paříž a Nice, roku 1930 navštívil Tahiti a Spojené státy, kde jeho syn Pierre otevřel v roce 1925 galerii. V USA byl malíř hostem významného sběratele umění Alberta Barnese, který mu zadal výzdobu lunet v jednom ze sálů svého muzea; práce trvala téměř tři roky.
Roku 1939 se se sedmdesátiletým Matissem manželka Amélie rozvedla. Bezprostřední příčinou byla mladá Matissova asistentka a modelka, Ruska Lydia Delectorská, která s ním žila až do konce jeho života. Za druhé světové války se pro německé úřady stal „degenerovaným malířem“, kterého je třeba pronásledovat. Válečné hrůzy přečkal v Nice. V roce 1941 mu byla zjištěna rakovina dvanácterníku. Na klinice v Lyonu se podrobil náročné operaci a poté se natrvalo usadil na Riviéře. Pokračoval v práci, ale kvůli zdravotnímu stavu se musel vzdát normálního malování – mohl se pohybovat pouze na vozíčku. Přesto nepřestal tvořit. Vynalezl techniku „papiers découpés“, vystřihávání papírových koláží, které jeho asistentka lepila podle jeho pokynů na plátno. Nejpopulárnější Matissova díla vytvořená touto technikou jsou Jazz (1947), Králův smutek (1952) a Šnek (1953). „Právě nejprostší prostředky dávají umělci největší možnosti výrazu… Nikdy nesmí být umělec zajatcem sebe sama, zajatcem manýry, zajatcem své slávy, zajatcem úspěchu,“ prohlašoval malíř. „Pár nůžek je báječný nástroj. Práce s nůžkami a papírem je zaměstnáním, které mě zcela pohlcuje. Má radost při tvorbě výstřižků je stále větší. Proč jsem s tím nezačal dříve? Víc a víc cítím, že jednoduchým výstřižkem se lze vyjádřit snáze, než kresbou nebo malbou,“ tvrdil.
Zemřel v Nice 3. listopadu 1954 ve svém domě ve čtvrti Cimiez na infarkt. Na tamním hřbitově je – společně se svou bývalou manželkou – také pochovaný.
Obrazy Henriho Matisse patří dnes mezi nejdražší obrazy, které se kdy na světě prodaly. Zájemci je můžou obdivovat v soukromých galeriích a muzeích po celém světě.
Facebook /Gnews.cz – Jana Černá
Czech 
English