„Když mi řeknou: To, co děláte, není žádná poezie, odpovídám jim: Skutečně, máte pravdu, tušil jsem to už dávno a teď to vím bezpečně, zařídím se podle toho.“
„To nezpívám já, ale květy které jsem spatřil. To se nesměju já, ale víno které jsem vypil. To nepláču já, ale láska kterou jsem ztratil.“ — Jacques Prevért
Jeden z nejvýznamnějších francouzských básníků 20. století, scenárista a výtvarník Jacques André Marie PRÉVERT, jehož 125. výročí narození si právě připomínáme, je známý nejen svou poezií, která je dodnes ceněná pro svou lidskost, schopnost zachytit krásu běžného života a kritiku společenských konvencí, ale i díky filmovým scénářům. Svým dílem ovlivnil kromě literatury a filmu také divadlo, písňovou tvorbu a výtvarné umění. Pro děti napsal soubor krátkých vyprávění se zvířecími hrdiny Pohádky pro nehodné děti, které vybočují z běžného průměru literatury pro děti. Jeho poetické koláže jsou často plné symbolů, absurdních kombinací a černého humoru, tak charakteristických pro jeho pohled na svět. „Když neumíš kreslit, můžeš dělat obrázky lepidlem a nůžkami,“ prohlašoval.
Jeho nejslavnější sbírka Slova (Paroles, 1946) se stala jedním z nejčtenějších francouzských básnických děl minulého století. Film Děti ráje (Les Enfants du Paradis, 1945), k němuž napsal scénář, je považován za jedno z nejlepších děl francouzské kinematografie čtyřicátých let. Tříhodinový film pojednává o životě slavného pařížského herce – mima Jean-Baptiste Deburaua. Prévertovy texty byly zhudebněny a zlidověly díky podání známých šansoniérů, jako Edith Piaf, Marlene Dietrich, Yves Montand nebo Juliette Gréco. Často je vnímán jako „básník lidu“, jeho dílo má ale hluboký filozofický rozměr a nadčasovou hodnotu.
Narodil se 4. února 1900 v Neuilly-sur-Seine na předměstí Paříže. Byl prostřední ze tří synů André Préverta a jeho ženy Marie rozené Catusseové. Jeho o dva roky starší bratr Jean zemřel v roce 1915 na tyfus. Mladší Pierre, narozený roku 1906, se stal filmovým režisérem, scenáristou a hercem a hlavně Jacquesovým spolupracovníkem.
Jejich otec pracoval pro Ústřední úřad pro chudé v Paříži a často bral Jacquese s sebou, když ho práce zavedla do proletářských čtvrtí města. Tyto zkušenosti vedly k básníkově celoživotní sympatii s chudými lidmi a sociálnímu cítění. Otec psal také divadelní a filmové kritiky pro místní noviny a své syny často brával do divadla nebo do kina. Matka, bývalá prodavačka v pařížském obchodě Les Halles, je zase od mládí vedla k četbě a lásce k literatuře.
Jacques navštěvoval soukromou katolickou školu, kterou ale neměl rád, protože se mu protivila vyučovaná dogmata. Byl spíš záškolák než vzorný student, a jakmile dokončil základní vzdělání, školu opustil. Určitě nečekal, že generace francouzských studentů budou recitovat jeho verše, které se objeví v učebnicích francouzského jazyka vydávaných po celém světě, a kolem 400 škol v zemi ponese jeho jméno.
Jeho autobiografická próza Dětství je plná šťastných vzpomínek na toulky po pařížských bulvárech, na pouliční umělce, zpěváky a klauny. Byl hrdý na to, že byl „dítě ulice“. Jeho vzdorovitý duch se později projevil satirou na rigidní francouzské školství a katolickou církev.
„Naříká se nad konzumní společností, ale to mě ponechává chladným proti společnosti konzumující myšlenky, tohle vede k pravé degeneraci člověka.“
V 15 letech začal pracovat v obchodním domě Le Bon Marché, v osmnácti byl nucen nastoupit vojenskou službu. Roku 1921 byl odvelen na Blízký východ, do Konstantinopole (dnes Istanbul), od konce první světové války obsazené spojeneckými vojsky. Tam se seznámil s budoucím nakladatelem Marcelem Duhamelem.
V roce 1922 se vrátil do Paříže, kde se živil příležitostnými pracemi a začal spolupracovat se surrealistickým hnutím po boku spisovatele Raymonda Queneaua a M. Duhamela. Byl však příliš nezávislý a svobodomyslný, než aby se mohl stát členem jakékoli organizované skupiny.
S malířem Yvesem Tanguyem chodil často do knihkupectví známé nakladatelky Adrienne Monnierové, která je seznámila s osobnostmi jako André Breton a Louis Aragon. S Bretonem se však Prévert posléze rozkmotřil. Od roku 1924 bydlel čtyři roky u Duhamela v jeho bytě poblíž Montparnassu, kde se scházela parta jejich nemajetných přátel, surrealistů jako Queneau, Tanguy, Breton nebo Aragon. Duhamel provozoval hotel svého strýce a vše financoval.
V dubnu 1925 se Prévert oženil s kamarádkou z dětství Simone Dienneovou, která jako violoncellistka dělala v kině hudební doprovod němým filmům. V roce 1928 se manželé usadili na Montmartru a Jacques začal psát své první básně.
V roce 1929 debutoval časopisecky básní Trochu slušnosti čili Příběh ryby kapustňáka, více ho však přitahovaly divadlo a film. Stal se členem levicové skupiny Říjen (Octobre), avantgardního dělnického divadla, a pro herce psal krátké hry, skeče, frašky a monology na aktuální témata, často odsuzující kapitalismus. V letech 1932 až 1936 byla skupina velmi aktivní a vystupovala ve stávkujících továrnách (Citroën), při demonstracích, na ulicích a dokonce i v barech. Měla v zemi velký úspěch a spolu s Prévertem byla v roce 1933 pozvána do Sovětského svazu, kde na Mezinárodní dělnické divadelní olympiádě v Moskvě uvedla hru Bitva u Fontenoy, v níž se vysmívala tehdejším politikům a válečným štváčům. Před návratem do Francie měli podepsat výzvu se slovy vděčnosti Stalinovi, ale Prévert to odmítl a jeho autorita byla tak velká, že ho celá skupina, v níž byli členové francouzské komunistické strany, následovala.
Prévert spolupracoval s Louisem Aragonem, který vedl kulturní oddělení ústředního výboru komunistické strany, ale v politice se neangažoval. Stejně jako miloval svobodu, nenáviděl autoritářství, násilí a pokrytectví jakéhokoli druhu, šosáctví a byrokracii. Salvador Dalí poznamenal: „Jacques nebojuje se zlem, které nenávidí, bombami, ale petardami.“ Příznivcem levice zůstal Prévert po celý svůj život. V roce 1971 napsal báseň na podporu americké komunistky a mírové aktivistky Angely Davisové po jejím zatčení.
Po rozpadu skupiny Říjen začala naplno Prévertova spolupráce s filmem. Psal filmové scénáře a stal se z něj skutečný mistr filmového dialogu. V letech 1935-45 se podílel na dnes již klasických snímcích Nábřeží mlh, Brány noci, Den začíná, Milenci z Verony, Zvoník od Matky Boží, Návštěva z temnot nebo Děti ráje. Se svým bratrem Pierrem natočil i několik krátkometrážních filmů a také adaptoval dvě Andersenovy pohádky do podoby animovaných filmů Pastýřka a kominíček a Cínový vojáček. Poezii a kinematografii se mu podařilo spojit v dokumentárním filmu Setkání Seiny s Paříží. Film vyhrál Zlatou palmu na filmovém festivalu v Cannes 1958.
V roce 1935 se rozvedl s manželkou Simone, rok nato prožil milostný románek s herečkou Jacqueline Laurentovou, poté s patnáctiletou herečkou Claudií Emanuelliovou, známou jako Claudy Carter, a nakonec v roce 1943 s tanečnicí Janine Fernande Tricotetovou, kterou si v březnu 1947 vzal. V listopadu 1946 se jim narodila dcera Michèle. Vnučka Eugénie Bachelot-Prévertová, v době Prévertovy smrti sotva tříletá, nyní spravuje pozůstalost svého dědečka.
Poté, co nacistické Německo napadlo Francii, se Prévert roku 1940 přestěhoval do Saint-Paul-de-Vence nedaleko Nice na jihu Francie. Během druhé světové války pomáhal svému židovskému příteli Josephu Kosmovi, skladateli, který roku 1935 zhudebnil jeho texty. V podání slavných šansoniérů si písně podmanily publikum pařížských kabaretů. Všechny popové hvězdy měly v té době ve svém repertoáru písně s Prévertovými slovy. Vrcholným vystoupením v programu Edith Piaf bylo jeho Mrtvé listí; v roce 1954 byl Yves Montand za stejnou píseň oceněn Zlatým diskem u příležitosti prodeje miliontého kusu této desky. Prévert napsal také několik divadelních her a hříček pro malá divadélka.
Jako básník se proslavil, až když mu bylo šestačtyřicet. Do té doby jeho poezii vlastně nikdo kromě mnoha jeho přátel neznal. Byl pověstný tím, že své básně psal na ústřižky nejrůznějších papírků, účtenek z kavárny apod. a rozdával je přátelům na potkání, takže když se je nakladatel René Bertelé rozhodl vydat, nebyla jeho práce vůbec jednoduchá. Výsledek ale stál zato. Sbírka Slova (Paroles) zapůsobila jako bomba, kritiky okouzlila nová metoda literární koláže, čtenáře pak jazyk, kterému rozuměli. Prévert proti sobě s oblibou staví zdánlivě nelogické obrazy, detaily i přímou řeč, rozsáhlé skladby i krátké popěvky, nečekaná spojení, vtipy, symboly, paradoxy, absurdno, drobné události ze života obyčejných lidí, náhodné rýmy i naléhavá sdělení. Dodneška tato 250stránková kniha vyšla v celkovém nákladu, o jakém se autorovi ani nesnilo – tři miliony výtisků!
Po vydání sbírky se stal čestným členem Kolegia patafyziky (Collège Pataphysique), založeného na popud zakladatele patafyziky a moderní dramatické tvorby, Alfreda Jarryho. Jeho milovaný pes, briard jménem Ergé, byl v květnu 1953 zvolen satrapou kolegia, současně se svým pánem.
V říjnu 1948 utrpěl Prévert vážný úraz, když vypadl z nezamčeného francouzského okna ve druhém patře kanceláří Radiodiffusion Française, protože Němci za okupace odstranili zábradlí, aby tam mohli nainstalovat kulomet. Prévert utrpěl zlomeninu lebky a byl v ohrožení života. Deset dní byl v kómatu a několik měsíců se zotavoval, nevratné neurologické následky mu ale zůstaly. Po návratu domů, aby nepřišel o pojistné plnění, přestal psát a ukončil i filmové závazky. Začal se věnovat kolážím, které pro něj představovaly další formu poezie, a spolu s bratrem začal tvořit kreslené filmy a filmy pro děti.
Na kariéru kašlal. Miloval Paříž, miloval život, byl vynikajícím pozorovatelem, jeho velkou láskou byla příroda. Prohrabával se blešími trhy, prohledával obchody, aby našel litografie z počátku století, staré tisky, obrázky Epinal, reklamní viněty. Hromadil veškerý materiál, který k němu promlouval, a tvořil koláže, jež podobně jako předtím básně rozdával přátelům nebo majitelům galerií s osobním věnováním. Některé si pověsil doma na zeď, některé odkládal do šuplíků, nepřemýšlel nad tím, že vytváří umělecké dílo. Často navštěvoval své přátele, malíře Picassa a Miróa, designéry a fotografy, ilustrátory.
Roku 1957 poprvé vystavil sérii koláží v galerii Maeght, v roce 1963 následovalo Grimaldiho muzeum v Antibes a o rok později pařížská galerie Knoedler, která představila sto dvanáct koláží z Prévertovy osobní sbírky a koláže jeho přátel Picassa, Bertelého, Duhamela, Villerse a dalších. Jeho koláže se tak dobře začlenily do jeho básnické tvorby, že jich publikoval 57 ve sbírce Fatras (1966) a 25 v Imaginaires (1970).
Jacques Prévert žil dlouhou dobu v zařízených apartmánech a hotelech, než se v roce 1956 usadil v Paříži v bytě na konci slepé uličky za Moulin Rouge. Druhým domovem rodiny Prévertů bylo přímořské městečko Antibes, ale po ukončení pronájmu ze strany majitele ho opustili, především na přání manželky, která se snažila svého muže vzdálit od „pokušení zpustlého života“. V roce 1971 koupili dům ve vesničce Omonville-la-Petite v Normandii v severozápadní Francii. Prévert tam prožil poslední roky svého života. Zemřel 11. dubna 1977 na následky rakoviny plic. Neodmyslitelná cigareta se mu stala osudnou, kouřil totiž tři krabičky cigaret denně a jednu měl vždy v ústech. Bylo mu 77 let.
Spolu s manželkou a dcerou je pohřben na místním hřbitově, v obci je možné navštívit i jeho dům s výstavou koláží. Nedaleko odtud, v Saint-Germain-des-Vaux, jeho přátelé vytvořili zahradu zasvěcenou básníkovi.
V Česku vyšel výbor z Prévertovy poezie už roku 1958. Autory českého překladu jeho děl byli nejčastěji Karel Sýs, Marie Bieblová, František Hrubín, Petr Skarlant a Jiří Žáček.
Wikipedia/ gnews.cz – Jana Černá
Czech 
English 
Spanish 
French 
Italian 
German 
Russian 
Chinese