Uznávaný herec, scénárista a režisér Vittorio De Sica patřil k největším osobnostem italské kinematografie. V dějinách filmu zůstane navždy zapsán jako otec neorealismu, v srdcích diváků jako představitel okouzlujících gentlemanů nebo tragikomických figurek a zároveň tvůrce nezapomenutelných italských komedií. Objevil se ve 160 filmech a 125 divadelních inscenacích a sám režíroval více než 30 filmů.
Světové slávy dosáhl jako režisér sociálně–kritických filmů ve spolupráci se scenáristou Cesare Zavattinim. Čtyři jeho filmy – Děti ulice (1946), Zloději kol (1948), Včera, dnes a zítra (1963) a Zahrada Finzi Continiů (1970) získaly čtyři Oscary za nejlepší cizojazyčný film. Jeho cesta k filmovému umění však vedla oklikou.
Narodil se 7. července 1901 v městečku Sora do chudé rodiny Umberta De Sicy a jeho ženy Teresy, rozené Manfrediové. Otec pracoval v bance a přispíval do místního časopisu. Matka pocházela z Neapole, kam se rodina roku 1914 přestěhovala. Později se usadili v Římě, kde Vittorio studoval účetnictví. Jako patnáctiletý začal vystupovat s ochotníky v představeních pro hospitalizované vojáky a současně pracoval jako úředník, aby rodinu finančně podpořil.
Po získání diplomu účetního v roce 1923 nastoupil do Italské banky a kinematografie málem přišla o jednu ze svých hvězd. Naštěstí společnost Taťány Pavlovové (žákyně Stanislavského) právě hledala nové herce a Vittoriův otec souhlasil, aby talentovaný syn vyměnil kancelář za divadelní prkna a dokonce podnikl turné po Jižní Americe. Vittorio pak hrál v kabaretech a varieté, vystřídal několik divadel, až si nakonec v roce 1933 založil svoji vlastní divadelní společnost. Divadlu zůstal věrný i poté, co se stal slavným hercem.
Na filmovém plátně se po dvou menších rolích v němém filmu stal na počátku třicátých let jednou z nejvyhledávanějších hvězd. Hrál především v komediích a pro režiséry byl zárukou diváckého úspěchu. Také filmovému herectví zůstal věrný po zbytek života.
Mezinárodní popularitu získal díky filmu Chléb, láska a fantazie z roku 1953, kde jako vrchní strážmistr Carotenuto exceloval po boku Giny Lollobrigidy. O rok později si oba úspěch zopakovali ve snímku Chléb, láska a žárlivost.
V roce 1958 byl nominován na Oscara za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli ve filmu Sbohem, armádo podle románu Ernesta Hemingwaye. Zajímavou hereckou příležitost dostal ve válečném dramatu režiséra Roberta Rosselliniho Generál della Rovere (1959), kterým vyvrcholila jeho herecká dráha.
Objevoval se i v zábavných televizních pořadech. Od mládí rád zpíval, především neapolské písně. V roce 1968 se jako autor zúčastnil písňového festivalu v Neapoli a roku 1971 nahrál album s písněmi v aranžích svého syna Manuela De Sica anni Trenta.
Jako filmový režisér debutoval v roce 1940 adaptací úspěšné divadelní komedie Rudé růže, poté se jeho zájem obrátil k tématům zaměřeným na obyčejného člověka a jeho snahu o důstojný život. Zásadní vliv na De Sicův příklon k neorealismu mělo setkání se scenáristou Cesarem Zavattinim, který se stal jeho trvalým spolupracovníkem. Do roku 1952 natočil čtyři filmy, které se řadí mezi mistrovská díla italské neorealistické kinematografie: Děti ulice (1946), Zloději kol (1948), Zázrak v Miláně (1951) a Umberto D. (1952). První dva získaly Oscara za nejlepší cizojazyčný film a Stříbrnou stuhu za nejlepší režii. Byly vysoce oceňovány odbornou kritikou, ale v kinech propadly. S neorealismem se De Sica rozloučil filmem Střecha z roku 1956 a dál se věnoval herectví.
K režii se vrátil po několikaleté přestávce. Jeho film Horalka (1960) podle románu Alberta Moravii se Sophií Lorenovou v hlavní roli získal Zlatou palmu na filmovém festivalu v Cannes a Oscara za nejlepší herečku. S Lorenovou spolupracoval i na dalších filmech, v nichž vytvořila dvojici s Marcellem Mastroiannim: Včera, dnes a zítra (1963) – ten mu přinesl třetího Oscara, Manželství po italsku (1964) a Slunečnice (1970). V roce 1972 získal čtvrtého Oscara za filmovou adaptaci románu Giorgia Bassaniho Zahrada Finzi Continiů, dramatický příběh pronásledování židovské rodiny ve Ferraře během fašismu. Posledním filmem, který režíroval, byla adaptace románu Luigiho Pirandella Cesta (1974).
Osobní život slavného režiséra byl všechno, jenom ne vzorný. Miloval hazardní hry a často prohrával velké částky a nijak se tím netajil. V roce 1937 se oženil s o několik let starší herečkou Giudittou Rissoneovou, se kterou se seznámil už v roce 1927, když spolu hráli v divadle. Roku 1938 se jim narodila dcera Emilie, ale už po čtyřech letech manželku opustil kvůli mladé katalánské herečce Maríi Mercaderové. Rozvedl se roku 1954 v Mexiku a o pět let později si Maríu vzal, podle italských zákonů byl ale tento sňatek neplatný. Teprve poté, co v roce 1968 získali francouzské občanství, se v Paříži znovu vzali. Měli dva syny, hudebníka Manuela (1949–2014) a herce a režiséra Christiana (1951). Přestože byl Vittorio rozvedený, udržoval úzké vztahy s oběma svými rodinami. Vypráví se o něm, že na Štědrý den a na Silvestra posunoval v domě ručičky hodin o dvě hodiny dopředu, aby si mohl o půlnoci připít s oběma rodinami.
Měl rád Neapol a její fotbalový klub, považoval se za Neapolitánce, protože tam prožil své dětství. Rád trávil dovolenou na ostrově Ischia v Neapolském zálivu a jediný důvod, proč se tam natrvalo nepřestěhoval, prý bylo chybějící kasino, protože byl vášnivým hráčem rulety.
Vittorio De Sica zemřel před 50 lety, 13. listopadu 1974, ve věku 73 let po operaci rakoviny plic v nemocnici v Neuilly-sur-Seine poblíž Paříže. Jeho manželské eskapády a skutečnost, že byl komunista, zabránily tomu, aby se mu v katolické Itálii dostalo slavnostního pohřbu. Hrob má na hřbitově Campo Verano v Římě.
Facebook/ Gnews.cz – Jana Černá
Czech 
English 
Spanish 
French 
Italian 
Russian 
Chinese 
German