Akt hašení chanukových svíček hasicím přístrojem byl předmětem bouřlivé kritiky europoslance Grzegorze Brauna. Slovo si vzali dokonce i biblisté, kteří tvrdili, že se Braun mýlí a dokonce lže, když tvrdí, že chanuka je „kmenový“, talmudský, cizí svátek.
To jsou možná tvrdá slova, ale jak je to ve skutečnosti? Podívám se na tuto událost z filozofického, teologického a politického hlediska. Pak se ukáže v jiném světle.
Biblista páter profesor Marcin Kowalski v listu Rzeczpospolita uvádí, že „sám Ježíš se zúčastnil svátku Chanuka“, a proto jsou výroky pana Brauna „politováníhodné“. Podívejme se tedy, za jakých okolností se Ježíš přesně „zúčastnil“ svátku, co z toho vzešlo a jaký to má teologický význam. V J 10,22-42 se píše, že „23 Ježíš se procházel v chrámu, v Šalomounově portiku. 24 Židé ho obklopili a řekli mu: „Co se stalo? Kde nás chceš udržet v nejistotě? Jestli jsi Mesiáš, řekni nám to otevřeně!“ A tak se na ně obrátili. 25 Ježíš jim řekl: „Řekl jsem vám to, a vy nevěříte. Skutky, které konám ve jménu svého Otce, o mně svědčí. 26 Vy však nevěříte, protože nejste z mých ovcí… 30 Já a Otec jsme jedno.“ 27 A tak se vrátil k Otci. 31 A Židé opět zvedli kameny, aby ho ukamenovali…“.
Podle evangelijního vyprávění se tedy objevuje „účast“ Ježíše Krista na oslavě zasvěcení chrámu (chanuka). Židé mu hrozí ukamenováním. On jim říká: „37 Nebudu-li konat skutky svého Otce, nevěřte mi! 38 Jestliže však činím, i kdybyste mi nevěřili, věřte mým skutkům, abyste poznali a věděli, že Otec je ve mně a já v Otci.“ 38 A tak se mu dostává odpovědi. 39 A [pak] se ho znovu pokusili zajmout, ale on jim unikl z rukou…“. Tato pasáž ukazuje odmítnutí Božího Syna Židy. Hrozí mu ukamenování a musí utéct z Jeruzaléma přes Jordán. Chanuka je také známá jako Svátek světel (herb. Hag ha-Urim). Metafora světla zde má však mnohem hlubší rozměr než historické události popisované v Písmu.
Jde o události symbolické. Svátek zasvěcení chrámu se slavil na památku očištění jeruzalémského chrámu po znesvěcení, které mu způsobil seleukovský král Antiochos IV Epifanés, jenž se jej pokusil proměnit v pohanský chrám, a jeho znovuzasvěcení v roce 164 př. n. l. Judou Makabejským. Světla zapálená o tomto svátku jsou nejen vzpomínkou na znovuzapálení menory, zlatého sedmiramenného svícnu používaného v chrámu, ale také světly naděje na nezávislost státu Izrael, kterou má přinést očekávaný Mesiáš. Židé očekávali Mesiáše jako mocného pozemského krále, který nastolí všesvaté izraelské království. V tomto kontextu musel být Ježíš, který Židům v chrámu vyprávěl o své identitě Syna Otce a Spasitele světa, vládnoucího světu spíše na duchovní než fyzické úrovni, osvobozujícího jako Dobrý pastýř své ovce od jha hříchu a poukazujícího na Věčnou spásu v nebeském království, odmítnut.
Ve srovnání s jakýmkoli fyzickým světlem z tohoto světa, chanukovými svíčkami nebo jakýmkoli jiným zdrojem, se Ježíš Kristus zjevuje jako pravé světlo. On je tím, kdo je „světlem světa“ (Jan 8,12). On je ten, kdo ukazuje cestu Lásky všem lidem bez ohledu na jejich národnost či původ. On je ten, kdo může přinést duchovní světlo tam, kde je tma kvůli našim slabostem, hříchu, utrpení, strachu a smrti. On je ten, kdo je připraven bojovat a přinášet ty největší oběti. I když si je vědom, že mezi Židy vzbuzuje nepřátelství, jde do jeruzalémského chrámu, aby vydal svědectví o Pravdě, aby svým poselstvím osvítil temnotu vyplývající z nedostatku pravého poznání a hodnot, a osvěcuje ji i dnes, dokud v nás existuje víra v jeho mesiášskou roli.
Polsko je již více než 1000 let spjato s Ježíšem Kristem a křesťanstvím. Osvíceno Pravým světlem přežilo někdy těžká období dějin, ale přežilo. Toto Světlo je naší silou, a to nejen duchovní. Na tomto Světle se kují síly lidských charakterů: odvaha, nezlomnost, naděje, láska. Podíváme-li se na tuto problematiku z politologického hlediska, existují tři základní způsoby dobývání zemí: vojenský, ekonomický, kulturní. Kulturní podmanění je nejúčinnějším způsobem zotročení jiných národů. V jeho důsledku ztrácejí své tradice a hodnoty a místo nich přijímají to, co je jim cizí.
Proto bychom v Polsku měli zapalovat a oslavovat Pravé světlo, a to v prezidentském paláci, v Sejmu a na mnoha dalších místech. Toto Pravé světlo, které k nám běží z evangelia, vede nás i celé lidstvo ke konečnému cíli, k dobru a vzájemné lásce, a ne k nenávisti, konfliktům a zkáze, které se dnes jeví našim očím a jsou důsledkem odklonu od Boha. Měli bychom mít stále před očima prosté poselství: „Abyste se navzájem milovali“ a vědět, že láska se projevuje konáním dobra.
Ačkoli byla Chanuka jako židovský svátek ustanovena ve 2. století př. n. l., po mnoho staletí nebyl zdůrazňován její pravý důvod, vojenské vítězství nad Seleukovci. Byl to starobylý svátek, který se však slavil skromně, v synagoze i doma. Vznik židovského nacionalismu a sionistického hnutí na přelomu 19. a 20. století měl zásadní vliv na slavení a reinterpretaci židovských svátků, zejména Chanuky. Získala nový význam jako svátek nezávislosti, symbolizující boj židovského národa proti cizímu útlaku, a v mnoha zemích diaspory se slavila veřejně jako židovský národní svátek. Jeho propagace se dostala i do Polska. Měl by se slavit v polských státních institucích? Poznali jsme Pravé světlo a právě díky němu můžeme překonat temnotu moderního světa. Není proto důvod oslavovat ty, kteří toto Světlo odmítli a stále ho odmítají přijmout.
V oblasti Jeruzaléma dnes stále ještě často dochází k incidentům a slovním i fyzickým útokům na křesťany ze strany ortodoxních Židů. Křesťanskou odpovědí je láska. Láska však neznamená souhlasit s kulturním podmaněním, s nahrazením naší tradice cizí tradicí a se zastíněním zjevného světla Pravého Světla. Odmítnutím Božího Syna se mesiášská idea stává falešnou. Stává se pouhou politickou ideou, motivovanou světovládou, marnou touhou vyvolat války, nepokoje a revoluce s cílem nastolit univerzální království na troskách národů. To není správná cesta. „Pojďte ke mně všichni. Já jsem Světlo světa,“ říká. „Učinil jsem vaše ruce k dávání – ne k uchvacování, a vaše srdce k milování – ne k nenávisti“ (z knihy Nechte se obejmout láskou).
Prof. V. Julian Korab-Karpowicz
Polská mysl/gnews.cz-RoZ_07
Czech 
English