„Humor není dar, humor je způsob myšlení.“
„Válka s lidskou blbostí se nedá vyhrát, ale nedá se z ní ani utéct, protože by blbost zaplavila svět.“
„Mít rád lidi a milovat lidi, to je celé tajemství a snad jediný recept na štěstí. Kdo myslí jenom na sebe, ochudí jiné o sebe, ochudí sebe o jiné, zakrní a zahyne.“
Lidé si ho vážili a rádi se s ním smáli. Oblíbený český herec, dramatik, prozaik, scénárista, textař a divadelní ředitel Jan WERICH se již za života stal národní ikonou. Významný představitel meziválečné divadelní avantgardy a vůdčí osobnost Osvobozeného divadla rozesmával diváky spolu s přítelem Jiřím Voskovcem coby legendární duo V+W, v poválečných letech pak s Miroslavem Horníčkem z pódia Divadla satiry. A také jako herec a scenárista ve filmech, které přispěly ke vzniku české politické filmové komedie a jako autor pohádek, které stále baví generace malých i velkých. Od jeho narození uplynulo už 120 let.
Narodil se 6. února 1905 v Praze na Smíchově jako jediný syn Vratislava Wericha, úředníka První české vzájemné pojišťovny, a Gabriely rozené Choděrové, zakladatelky malostranského Sokola. Při křtu dostal honosné jméno Jan Křtitel František Serafínský Werich.
Jeho dětství ovlivnil brzký rozvod rodičů, podle prvorepublikových pravidel byl totiž svěřen do péče otce, a ten byl poměrně přísný a prchlivý. Janovi odmalička chyběla mateřská láska a vyrůstal víceméně bez kamarádů. Z té doby se dochovaly jeho dojemné dopisy matce, v nichž je vedle smutku patrný i jeho talent humoristy a kreslíře. Matka se o něj starala v časech první světové války, kdy otec musel odejít na frontu. Po nějaké době se k sobě rodiče opět vrátili.
„Byl jsem jedináček, a to je hrozná věc, být jedináček. Neměl jsem se s kým hádat, s kým prát, kolem nebyly žádné děti, moc lidí k nám nechodilo a Vánoce vypadaly podle toho,“ vzpomínal.
Roku 1916 nastoupil do primy reálného gymnázia v Křemencově ulici, kde začalo jeho celoživotní kamarádství se spolužákem Jiřím Voskovcem (tehdy ještě Wachsmannem). Už během školní docházky se věnoval psaní básní a krátkých povídek. Byl ale rebel a kvůli četným kázeňským přestupkům a špatnému prospěchu (propadal z češtiny a matematiky) musel v septimě ze školy odejít. Poslední ročník víceletého gymnázia absolvoval na smíchovském reálném gymnáziu, kde také roku 1924 odmaturoval. Voskovec, který měl babičku Francouzsku, pro změnu poslední tři roky studoval na gymnáziu v Dijonu.
Po maturitě začali s Voskovcem oba studovat práva na právnické fakultě Karlovy univerzity a v roce 1926 vytvořili uměleckou dvojici. Nejprve spolupracovali v redakci časopisu Přerod a brzy nato začala i jejich divadelní spolupráce. V dubnu 1927 uspořádali ve dvoraně Umělecké besedy na Malé Straně amatérské divadelní představení své první hry Vest pocket revue – název označoval malou revue do kapsičky u vesty.
Bylo to pásmo veselých výstupů, scének, písní a dialogů spjatých volným dějem, kterým chtěli pobavit Voskovcovy přátele z Dijonu. Vystupovali s tvářemi natřenými na bílo, přičemž Voskovec představoval filmového krasavce a Werich rozesmátého satyra. Černobíle se namaskovali podle slavného tria Fratellini z pařížského cirkusu Medrano. Hru měli v plánu uvést pouze jednou, premiéra měla být zároveň i derniérou, jenomže pro velký úspěch u publika a části kritiky se těch představení nakonec uskutečnilo přes 200, od třetí reprízy už pod hlavičkou Osvobozeného divadla, které Voskovce a Wericha přijalo za své členy. Režii i výpravu si dělali sami, Werich byl na plakátech uveden jako J. W. Rich.
Povzbuzení nečekaným úspěchem se oba rozhodli zanechat studia na právnické fakultě a věnovat se pouze divadlu. V květnu 1928 měla premiéru jejich druhá divadelní hra Smoking revue. Vest-pocket o 16 obrazech. Z původně studentského představení se tak vyklubal fenomén a Werich a Voskovcem se stali duší tohoto uměleckého stánku a značka V+W kulturní ikonou první republiky.
„Na premiérách v Osvobozeném divadle jsme si říkali, že kdyby při představení spadl strop, je po české kultuře. V hledišti totiž pravidelně sedělo všechno, co patřilo ke špičce české kultury – a nejen divadelní. Byli tam spisovatelé, malíři, sochaři, herci, kritici, muzikanti, skladatelé – jako kdyby ty premiéry organizoval nějaký všeobecný svaz české kultury,“ vzpomínal František Filipovský.
Divácky úspěšná představení v Osvobozeném divadle zpočátku kolidovala s experimentálními inscenacemi J. Honzla, který roku 1929 odešel do Brna, ale po dvou letech se vrátil a režíroval všechny hry Osvobozeného divadla až do jeho vynuceného uzavření, zároveň působil jako teoretik avantgardního divadla.
Na konci 20. let se k nim přidal hudební skladatel a dirigent jazzového orchestru Jaroslav Ježek, jehož hudba byla nedílnou součástí představení, složil písně k jednadvaceti hrám. Ježek trpěl vážným zrakovým postižením a celý život bojoval s různými zdravotními problémy, což však jeho talent nijak neomezilo. Kombinace jeho hudby s Werichovými a Voskovcovými texty se stala sama o sobě významným uměleckým dílem. Dodnes jsou některé písně, jako Tmavomodrý svět, Babička Mary, Svět patří nám, Život je jen náhoda, Bugatti step, Nebe na zemi, Tři strážníci, Klobouk ve křoví, Šaty dělaj člověka, Ezop a brabenec nebo Stonožka nesmrtelné.
V roce 1929 se 24letý Werich oženil se svou dlouholetou přítelkyní, švadlenou a návrhářkou kostýmů Zdenou Houskovou. Byla už u jeho divadelních začátků, když pro Vest pocket revue šila kostýmy. Později v Osvobozeném divadle pracovala jako garderobiérka, ale bylo-li třeba, sedávala i v pokladně. Svatba proběhla rychle, bez oficialit, které Werich nesnášel. Rodičům to oznámil do okénka vlaku. Jak sám řekl, ženil se asi tak, jako se kupují cigarety. V říjnu 1935 se jim narodila jediná dcera Jana.
Werich se jako herec a spoluautor podílel na 27 titulech Osvobozeného divadla. Inspirací mu byla antika, středověk, ale i dobová kulturní scéna. V revuích mohl plně rozvinout zálibu v experimentování se slovy a improvizaci. A platí to i pro druhého z dvojice Jiřího Voskovce.
Ve všech hrách byli V+W hlavními herci. Mezi jednotlivými výstupy vedli improvizované dialogy plné vtipu a narážek na dění v tehdejší době. Pověstné forbíny vznikly víceméně náhodou, když se při plánované přestavbě scény převrátily kulisy a bylo potřeba víc času na jejich opravu. Někdo je vystrčil před oponu a oni s humorem komentovali aktuální události. Forbíny se nakonec staly nedílnou součástí všech jejich her. Jejich dialogy byly zaměřené proti maloměšťáctví, hlouposti a totalitě.
Do roku 1932 uvedli veselohru Premiéra Skafander, jazzovou fantazii Fata morgana, parodii Ostrov Dynamit, vojenskou revue Sever proti Jihu a romantického Golema.
Antickou hrou Caesar z roku 1932, představující Benita Mussoliniho jako Caesara, který touží po válce, vykročilo Osvobozené divadlo na cestu politické a sociální satiry. Vynutila si ji doba, naplněná nejistotou hospodářské krize, nezaměstnaností, sociálními rozdíly a společenskými rozpory, politickým napětím a hrozivým přízrakem nové světové války.
Hra Osel a stín reagovala na vzmáhající se fašistické násilí v Německu, následovala oddechová veselohra Slaměný klobouk a pak další kritika fašismu a Hitlera ve hře Kat a blázen. Ta už byla přímá, velmi ostrá a důsledná. Na popud německého velvyslanectví, které si stěžovalo na urážku hlavy státu, byli kvůli ní Werich s Voskovcem vykázáni z paláce U Nováků a sezónu 1935–1936 odehráli pod názvem Spoutané divadlo v sálu Rokoka. Zde vznikla divácky nejúspěšnější hra o prokletém francouzském básníkovi Villonovi Balada z hadrů.
V roce 1936 se divadlo vrátilo do původních prostor paláce U Nováků i k původnímu názvu hrou Nebe na zemi na motivy staroanglické hry Johna Fletchera Španělský kněz, kterou Werich viděl během své návštěvy divadelního festivalu v Moskvě v roce 1935, a jejíž ruský překlad mu obstaral Julius Fučík. Zajímavé bylo, že Voskovec, ač syn ruského legionáře, na festival nemohl, nedostal vízum.
K desátému výročí trvání Osvobozeného divadla připravili komedii Rub a líc. Stala se předlohou pro film Svět patří nám (1937). Po filmech Pudr a benzin (1931), Peníze nebo život (1932) a Hej rup (1934) to byl čtvrtý film této herecké dvojice.
Divadelní hra Těžká Barbora z roku 1937 už otevřeně nabádala k ostražitosti před hitlerovským Německem a před fašistickou diktaturou. Ještě jasnější varování zaznělo v další, už 27. jejich divadelní hře Pěst na oko aneb Caesarovo finále. Na plakátu ke hře byla koláž, na níž je Michelangelův David vyzbrojen plynovou maskou.
Konec divadla přišel 10. listopadu 1938, kdy v den generální zkoušky na inscenaci Hlava proti Mihuli byla divadlu odňata koncese. V předválečných časech to znamenalo jeho konec. K uzavření divadla došlo s největší pravděpodobností na německý nátlak. V+W předali divadlo podnikateli a komikovi Jaroslavu Kohoutovi, který v paláci U Nováků působil až do jejich návratu z americké emigrace.
Voskovec opustil stát už na Silvestra 1938, pro své původní jméno Wachsmann byl označován německým bulvárem za Žida, i když pro to nejsou doklady. Odletěl do Zürichu, odtud pokračoval vlakem do Paříže. Tam se o dva týdny později setkal s Werichem a Ježkem, kteří odletěli z Prahy 9. ledna 1939, těsně předtím, než byl Werichovi zabaven pas. Kdyby byl zůstal, skončil by Werich pravděpodobně v koncentračním táboře. Za své zesměšňování Hitlera a varování před nacismem obsadil na jejich černé listině 16. místo.
Zdena Werichová tak narychlo odletět odmítla a s čtyřletou dcerou se za manželem vydala až v březnu 1939. Werich s Voskovcem a Ježkem připluli do New Yorku 20. ledna na lodi Aquitania.
Americká víza tehdy získali díky tanečnici z jejich Spoutaného divadla Lotte Goslarové, rodačce z Drážďan, která odjela do USA už v roce 1936 a uchytila se v Hollywoodu, kde učila pantomimu a taneční choreografii. Mimochodem, do jejích kursů chodila i jistá Norma Jeane neboli Marilyn Monroe, s níž se přátelila.
Werich s Voskovcem a Ježkem v New Yorku dostávali hodiny angličtiny a vystupovali v sídlech krajanských komunit. Pro newyorský Office of War Information, Válečnou informační službu, natáčeli protiválečné rozhlasové skeče, pětiminutová pásma, jež propojovala jejich dialogy s Ježkovými písničkami. Celkem jich pro československé vysílání BBC natočili kolem dvou tisíc.
Svou newyorskou divadelní premiéru si trojlístek odbyl začátkem března kabaretním a hudebním večírkem nazvaným Take It Easy… Další se konaly v Newarku, Baltimoru a v Chicagu, kde představení navštívil Edvard Beneš s chotí, a také v Clevelandu, kde se na ně byl podívat šéf místního divadla, režisér Frederic McConnell, a nabídl jim angažmá. A tak se v únoru 1940 do Ohia přestěhovali a stali se součástí jednoho z nejlepších oblastních divadel, v němž začínali například Alan Alda nebo Paul Newman. Ještě předtím strávili léto – už se svými partnerkami – v Pensylvánii ve vesničce Point Pleasant, kde si pronajali dům spisovatele Artura Millera, pozdějšího manžela Marilyn Monroe.
Jaroslav Ježek, kterému přezdívali Ježura, s nimi do Clevelandu nejel, našel si přítelkyni Frances, tedy Františku Bečákovou pocházející ze Slovácka, a zůstal v New Yorku. Jeho zdraví se prudce zhoršilo, na Vánoce oslepl a na Nový rok 1942 v pouhých 35 letech zemřel na selhání ledvin. Tři dny před smrtí se ještě stihnul oženit s Frances, která se o něj do posledních chvil starala. Do Prahy se vrátila i s jeho popelem, který byl v lednu 1947 uložen do rodinného hrobu na Olšanech.
Roku 1942 se Werich s Voskovcem z Ohia přemístili do Kalifornie. V Los Angeles sehráli dvě přestavení a seznámili se s Orsonem Wellesem, který s nimi v Hollywoodu natočil kamerové zkoušky pro film Občan Kane. Na film nakonec nedošlo a jejich cesty se na čas rozdělily, Voskovec odjel do New Yorku a Werich se ženou a dcerou strávil další rok a půl v městečku Mount Kisco.
Každý po svém se snažili uplatnit na americkém jevišti, spojovala je práce na rozhlasovém vysílání. Od března 1942 vysílala nově vzniklá stanice Hlas Ameriky jejich protinacistické pořady česky do Evropy.
Zlom nastal, když dostali nabídku, aby ztvárnili postavy šaška a sklepmistra v Shakespearově Bouři na pódiu broadwayského divadla Alvin. Představení se hrálo od ledna do dubna 1945. Podle dobových recenzí by se V+W na Broadwayi uchytili, jenže po osvobození Prahy se Werich rozhodl Ameriku opustit. V říjnu 1945 se po více než šesti válečných letech vrátil domů, na letišti ho čekaly davy lidí i novináři. Byl pro něj také připraven nájemní byt ve vile na Kampě, která dnes nese jeho jméno a je v ní umístěna Werichova expozice, kterou spravuje Muzeum Kampa.
Voskovec zůstal v USA až do září 1946, než proběhl jeho rozvod s první ženou, Francouzkou Madeleine Main, a svatba s divadelní herečkou Anne Gerletteovou. Požádal také o americké občanství.
V Praze se pokusili obnovit Divadlo V+W, opět v paláci U Nováků, ale společenské poměry už nebyly politické satiře příliš nakloněny, po válce vládlo spíš budovatelské nadšení než kritika. Oba tehdy podepsali spolu se stovkami dalších umělců výzvu Kupředu, zpátky ni krok! vyzývající kulturní pracovníky ke vstupu do akčních výborů Národní fronty.
Objevily se mezi nimi neshody týkající se dalšího směřování divadla a také problémy v soužití jejich rodin ve vile na Kampě, Voskovec bydlel v přízemí a Werich v patře.
V březnu 1948 měl v Divadle V+W premiéru americký muzikál Divotvorný hrnec, uvedený o rok dříve na Broadwayi. Společně ho přeložili a upravili pro české diváky. Byl to první americký muzikál hraný v Evropě i u nás. Hlavní roli Káči dostala do té doby neznámá herečka a budoucí operní pěvkyně Soňa Červená a dnes již legendárního vodníka Čochtana hrál Jan Werich. Voskovec režíroval, hrát nechtěl. „Jiří Voskovec byl režisér, a to výborný, on byl hlavou všeho, zatímco Jan Werich byl to srdce, klaun v tom nejvyšším slova smyslu,“ řekla později Soňa Červená.
Po Voskovcově odjezdu ze země v červnu 1948 Divadlo V+W zaniklo a soubor se přestěhoval do Divadla Umění lidu, dnes Hudebního divadla v Karlíně, kde se muzikál hrál do roku 1950. Oba přátelé spolu na osm let přerušili styky, ale stále si psali a telefonovali. Jejich rozsáhlá korespondence vyšla roku 2007 knižně. Naposledy se setkali roku 1974 ve Vídni.
Voskovec tehdy odjel do Paříže jako zaměstnanec sekretariátu UNESCO, a s manželkou Anne tam založil vlastní Americké divadlo, načež se roku 1950 vydal znovu do Ameriky. Po svém druhém příjezdu do USA byl v atmosféře mccarthismu 11 měsíců internován na Ellis Islandu pro podezření z šíření komunismu. S poameričtělým jménem George Voskovec si pak zahrál v řadě filmů, vystupoval v televizi, prosadil se i na Broadwayi.
Werich působil jako dramaturg v Hudebním divadle v Karlíně, ve Filmových studiích Barrandov, v Ústředím televizním studiu, spolupracoval s orchestrem Karla Vlacha, jeho hlas zněl z rozhlasu v pohádkách a vyprávěních, vystupoval na zájezdových estrádách.
Když přijel v roce 1954 do Prahy nový velvyslanec SSSR Nikolay Firjubin, chtěl navštívit Werichovo představení a překvapilo ho, že žádné není. A tak se roku 1955 Werich stal uměleckým ředitelem Divadla satiry, o dva roky později přejmenovaného na Divadlo ABC, kde vytvořil dvojici s novým hereckým partnerem Miroslavem Horníčkem. Společně obnovili některé hry z repertoáru Osvobozeného divadla (Caesar, Balada z hadrů, Těžká Barbora) a také slavné forbíny, v nichž Werich znovu komentoval aktuální dění.
Tehdy se také postavil za některé své přátele a kolegy a prosadil je do svých děl, třeba Natašu Gollovou nebo Vlastu Buriana. Tyto jeho aktivity a kontakty s disidenty – Václava Havla například přijal roku 1959 do Divadla ABC, a satirické narážky v jeho hrách vedly k tomu, že od konce 50. let nebyl režimem brán jako spolehlivý.
Na konci 50. let podnikl Werich spolu s dcerou Janou cestu autem po Itálii a své zážitky popsal v knize Italské prázdniny, která vyšla roku 1960 (9. vydání 2010).
V roce 1961 ve funkci šéfa Divadla ABC skončil, ale dál působil v Hudebním divadle v Karlíně. Věnoval se také filmovému a televiznímu herectví a psaní filmových scénářů a knih pro děti i dospělé (pohádky Fimfárum, Tři veteráni a Královna Koloběžka). Pro blízkého přítele Jiřího Trnku namluvil Švejka v jeho loutkovém filmu, Trnka zase vytvořil kostýmy pro film Císařův pekař a ilustrace pro knihu pohádek Fimfárum.
V televizi hrál Werich v inscenacích Medvěd, Slzy, které svět nevidí, Kočár nejsvětější svátosti, Král a žena, Uspořená libra, a vystupoval v publicistickém pořadu Vladimíra Škutiny Co tomu říkáte, pane Werichu?
Asi nejznámějšími filmy, na kterých se podílel jako scenárista, byla zmíněná komedie Císařův pekař a Pekařův císař, kde hrál dvojroli císaře Rudolfa II. a pekaře Matěje Kotrby a pohádka Byl jednou jeden král. Hrál i ve filmech Tajemství krve režiséra Martina Friče, Baron Prášil režiséra Karla Zemana a dvojroli kastelána Olivy a kouzelníka v komedii Až přijde kocour režiséra Vojtěcha Jasného.
V roce 1967 byl vybrán jako hlavní záporná postava do pátého filmu o Jamesi Bondovi Žiješ jenom dvakrát, kde měl ztvárnit vůdce SPECTRE, Ernsta Stavro Blofelda. Ale poté, co dorazil na natáčení v britském studiu Pinewood, si hlavní producent Albert Broccoli a režisér Lewis Gilbert pomysleli, že působí jako „chudý, dobrotivý Santa Claus“. I přesto se v natáčení pokračovalo, ale po týdnu se rozhodli ho nahradit, protože nebyl dost hrozivý. Werich později přiznal, že kromě vzhledu byl problém i v jeho snaze upravovat své dialogy, které považoval za poměrně slaboduché.
Roku 1963 mu byl udělen titul národní umělec, získal Státní cenu, diváci, především filmoví fanoušci, ho milovali, ale na druhé straně byl tzv. odstaven z veřejného kulturního života.
Jiří Suchý vzpomínal, že to bral s humorem, když říkal „…jsem národní umělec, ale oni mě nenechají to národní umělectví provozovat“.
Zlomový byl pro něj rok 1968, kdy se podepsal pod manifest Dva tisíce slov a stal se jednou z tváří pražského jara. Skončil v divadle, jeho jméno zmizelo z televize, přestaly mu vycházet knihy. Jako mnoho jiných v té době se rozhodl využít svých zahraničních kontaktů a odejít na Západ. Spolu s manželkou odjel roku 1968 do Vídně, ale svou vlast opustit nedokázal a počátkem roku 1969 se vrátil zase domů. Údajně ho přesvědčil i dopis prezidenta Ludvíka Svobody.
Navíc ho trápilo zdraví, měl nemocné srdce a už v roce 1961 mu byla diagnostikována rakovina hrtanu. Odmítl operaci a musel se podrobit ozařování. Léčba byla úspěšná, ale po ozařování trpěl chronickou bronchitidou a častými zápaly plic. V krku musel mít speciální aparát, tzv. slavíka. Náruživý kuřák a milovník dobrého jídla a pití svůj čas dělil mezi nemocnici, vilu na pražské Kampě a chalupu ve Velharticích. Rád rybařil, jeho oblíbeným místem bylo údolí říčky Ostružné u Velhartic, kde si už v roce 1938 nechal postavit chatu ve stylu staroanglických domků. Do svého „Údolí štěstí“, jak zapadlému koutu Pošumaví říkal, jezdíval se svou ženou Zdenkou a kolií Hérou, tady rybařil, odpočíval, psal a dobíjel baterky. Ryby nejen chytal, ale také připravoval a hostil četné návštěvy z řad známých osobností, jako Zdeňka Štěpánka, Vlastu Buriana nebo Ljubu Hermanovou.
Počátkem září 1969 vysílal v Čs. rozhlase se svou dcerou Janou cyklus 15 půlhodinových rozhovorů Táto, povídej. Spontánní werichovské vyprávění o životě vydal roku 1971 na dvou deskách Panton, reedici na osmi CD v roce 2013 Supraphon. Poslední příležitost před kamerou dostal Werich v několika dílech seriálu Pan Tau (1970-72).
V roce 1977 vyšel v Rudém právu seznam signatářů tzv. Anticharty, odsuzující prohlášení Charty 77, s Werichovým jménem. Jeho podpis je dodnes předmětem dohadů. Údajně žádal úřady o vyškrtnutí svého jména, protože podepsal pouze prezenční listinu, nebylo mu však vyhověno. Ať už vědomý či nevědomý, měl podpis jednu světlou stránku: Werichovi umožnil důstojné rozloučení s pódiem. Dvakrát k prasknutí naplněný sál pražské Lucerny se mohl na jaře 1977 naposledy naživo smát s moudrým klaunem. „Miluju ten pohled do hlediště, když se lidé smíchem potácejí jako bárka ve vichřici srandy,“ přiznal herec.
Poslední roky jeho života nebyl lehký ani rodinný život u Werichů. Jeho manželka Zdena trpěla duševní chorobou a stihomamem, léčili ji elektrošoky, propadla alkoholu stejně jako její otec a pokusila se o sebevraždu. Do toho Werich udržoval vztah se svou pozdní láskou, o které u něj doma všichni věděli a přezdívali jí „Josef“. Milostné avantýry míval už od mládí a jeho žena je tolerovala. Roku 1956 se neznámé Werichově milence narodil syn, adoptovaný pod jménem Jiří Petrášek. Nikdy se nesetkali a on o něm nejspíš ani nevěděl. O svém původu se Petrášek dozvěděl až po smrti Jana Wericha.
Dcera Jana na přání otce vystudovala DAMU, stala se herečkou a později asistentkou režie. Zpočátku vystupovala pod pseudonymem Jana Hálová. Perfektní znalost angličtiny z dob amerického exilu využila jako překladatelka libret a textů pro divadelní hry a muzikály. V roce 1966 se provdala za lékaře Jiřího Kvapila, roku 1968 se jim narodila dcera Zdenka, přezdívaná Fanča. Ke své vnučce měl Werich velmi silný vztah. „Miluju Fanču a všechno, co dělám, od dýchání po vydělávání peněz, je kvůli ní. A pak teprve kvůli Janě,“ prohlašoval.
Fanča neboli Zdena Kvapilová, provdaná Hulíková, dnes žije ve Švýcarsku, a přestože si jako malá zahrála ve filmu Ať žijí duchové a v polovině 70. let na přání dědečka hrála v Semaforu, jít na DAMU ji ani nenapadlo, na filozofické fakultě vystudovala pedagogiku a ošetřovatelství a pracuje jako fyzioterapeutka v nemocnici.
Jana se v 70. letech přestěhovala s rodinou k rodičům na Kampu, aby se o ně mohla starat. Manžel soužití s jejím kritickým a mrzutým otcem nezvládal, začal pít a opustil ji kvůli jiné ženě. Péče o malou dceru a nemocné rodiče byla náročná a také Jana psychické vypětí řešila alkoholem. Když se k otcovým 75. narozeninám rozhodla nastoupit protialkoholní léčbu v Bohnicích, byla vzápětí zpátky, při lékařské prohlídce jí zjistili rakovinu děložního čípku v pokročilém stadiu.
V dubnu 1980 ranila její matku mrtvice. Nemohla mluvit, chodit, neviděla. Po čtyřech dnech v nemocnici zemřela. Jan Werich ji přežil jen o pár měsíců, zemřel 31. října 1980. Praskl mu vřed na dvanácterníku a po operaci se už neprobudil. V květnu následujícího roku podlehla rakovině v 45 letech také jejich dcera Jana, a 1. července 1981 odešel navždy ve věku 76 let i Jiří Voskovec.
Na Olšanských hřbitovech v Praze mají V+W společný hrob.
Wikipedia/Facebook/ Gnews.cz – Jana Černá
Czech 
English 
Spanish 
French 
Italian 
Russian 
Chinese 
German