Michelangelo Buonarroti – osamělý génius posedlý hledáním dokonalé krásy

1,7K

„Dokonalosti se dosahuje maličkostmi, ale dokonalost není maličkost.“

Kdyby lidé věděli, kolik práce mi dalo osvojit si své mistrovství, nepovažovali by mě za génia.“

„Cílem umění je dělat člověka šťastným.“

Před 550 lety se narodil Michelangelo di Lodovico Buonarroti Simoni, jeden z nejznámějších představitelů vrcholné italské renesance. Málokterý umělec se zapsal do dějin umění tak výrazným písmem jako on. Proslavil se jako jedinečný sochař, malíř, architekt a také básník. Sám se pokládal především za sochaře, ještě mu nebylo třicet a už stačil vytesat z mramoru dvě nejslavnější sochy v dějinách umění, Pietu a Davida. Jako malíř vytvořil proslulou freskovou výzdobu Sixtinské kaple ve Vatikánu, jeho fresky Poslední soud a Stvoření světa jsou vrcholem renesančního malířství. Na jeho díla se do Itálie jezdí dívat celý svět.

Michelangelo žil a tvořil téměř celé století a po celý život byl velmi pracovitý, pracoval ještě v 88 letech, šest dnů před svou smrtí. Žil v bouřlivých časech, kdy bylo smeteno středověké náboženství a začala reformace. Byl umělcem, který se dokázal této době přizpůsobit a geniálně ji ztvárnit ve svých dílech. Mezi svými současníky se těšil nebývalé úctě, říkali mu Il Divino – Božský. Kvůli nahotě svých postav měl ale i nelichotivou přezdívku Inventor delle porcherie – doslova Vynálezce prasáren a byl první umělec, jehož postavy byly zakrývány fíkovým listem. Byl také první, jehož život zdokumentovali dva životopisci ještě za jeho života.

Na svět přišel v kamenném domku v městečku Caprese nedaleko Arezza v Toskánsku v pondělí 6. března 1475 jako druhý z pěti synů Lodovica Buonarroti Simoniho a jeho ženy Francescy di Neri di Miniato del Sera. Narodil se za dramatických okolností, když se jeho rodiče přes matčino pokročilé těhotenství vydali na koních na hrad Caprese, protože ve Florencii se vyskytl mor. Na náročné cestě přes hory se stala nehoda, Francesca spadla z koně, který ji za sebou táhl. Té noci se malý Michelangelo narodil.

Rodina Buonarroti patřila po několik generací k florentskému patriciátu a nikdo z jejích členů neměl umělecké sklony, byli malými bankéři a směnárníky nebo zastávali funkce ve veřejných úřadech. Rodina měla vlastní erb a sponzorovala kapli v bazilice Santa Croce ve Florencii. V době Michelangelova narození však jejich banka zkrachovala a otec zastával funkci smírčího soudce a správce právě na hradu Caprese. Po půl roce se rodina vrátila do Florencie, ale kvůli matčině křehkému zdraví a otcovým finančním problémům byl Michelangelo svěřen do péče chůvy a kojné ve městě Settignano, kde rodina vlastnila mramorový lom a malou farmu. Settignano bylo městem kameníků a kameníky byli i manžel a otec jeho chůvy, takže už jako malý chlapec se naučil s kamenem pracovat. Později coby slavný umělec říkal, že upřednostňuje sochařství před malířstvím, protože pochází ze země sochařů a kameníků: „Pokud je ve mně něco dobrého, je to proto, že jsem se narodil v prostředí země Arezzo. Spolu s mlékem své chůvy jsem pil mramorový prach a nasával umění zacházet s dlátem a kladivem, kterými tvořím své postavy.“

V šesti letech přišel Michelangelo o matku, zemřela roku 1481 po pátém porodu, bylo jí 26 let. O 11 let starší otec ji přežil o půl století. Roku 1485 se oženil podruhé s Lucrezií Ubaldini (zemřela v roce 1497). Desetiletého Michelangela, který byl odmalička bystrý a nadaný, poslal otec studovat k humanistovi Francescovi Galateaovi z města Urbino, aby se naučil gramatiku, latinu a matematiku. Michelangelo však o humanistické vzdělání zájem nejevil, záměrně se špatně učil a raději vyhledával společnost malířů a kopíroval obrazy starých mistrů v kostelích. Tehdy potkal Francesca Granacciho, svého celoživotního přítele, který ho nabádal, aby se malování věnoval.

Pro Michelangelova otce to však bylo nemyslitelné, k umění se stavěl jako k manuální práci nehodné syna z patricijské rodiny a vybral mu kariéru notáře. Rodinný přítel Lorenzo Medicejský, zvaný il Magnifico – Nádherný, nekorunovaný vládce Florencie a mecenáš umění, ho ale ujistil, že kariéra umělce není nic, co by pověsti rodiny ublížilo. A tak otec v dubnu roku 1488 souhlasil, aby se Michelangelo stal na tři roky učedníkem Domenica Ghirlandaia, jednoho z nejpopulárnějších florentských umělců té doby. Bez zajímavosti pro zchudlého Lodovica nebylo ani to, že mistr po něm nežádal školné a pokročilým učedníkům za práci platil. Později na finanční podporu od syna otec přímo spoléhal.

Michelangelo se v dílně naučil základy freskového umění, které využil o dvacet let později v Římě. Po roce poslal Ghirlandaio na žádost Lorenza Nádherného dva ze svých nejlepších žáků – Granacciho a Michelangela – do umělecké sochařské školy v zahradě kláštera San Marco. Nadaného mladíka Lorenzo přivedl do medicejského paláce, kde se setkávali významní florentští umělci, literáti a učenci a Michelangelo se stal téměř členem rodiny, žil v paláci až do Lorenzovy smrti v roce 1492.

Seznámil se tam s mladými Medicejskými, kteří se později stali papeži – Giovannim, papežem Lvem X. (1475-1521), a Giuliem, papežem Klementem VII. (1478-1534). Proslulý dvůr a zahrady Medicejských byly jeho další uměleckou školou, v níž před malířstvím dával přednost sochařství. Mezi jeho první známé sochařské práce patří reliéfy Bitva Kentaurů a Madona na schodech, dokončené roku 1492. Za Madonu dostal od Lorenza 50 zlatých florinů.

V té době byl jeho spolužákem Pietro Torrigiani, o dva roky starší syn zámožného florentského vinaře, který ho v hádce udeřil do nosu tak silně, že mu ho navždy zmrzačil. Před hněvem Lorenza Medicejského pak Torrigiani uprchl z Florencie. Působil v Anglii, kde vytvořil náhrobek Jindřicha VII. a jeho ženy Alžběty z Yorku, který dodnes najdeme ve Westminsterském opatství, později byl významným sochařem ve Španělsku, ale dopadl špatně. V Seville se stal obětí podvodu, když mu jeden z mecenášů za práci zaplatil pytlem drobných a pak ho ze strachu před skandálem udal inkvizici jako tajného kacíře. Torrigiani byl uvězněn a v cele zemřel hlady. Jeho mistrovství dodnes dokumentuje v sevillském Muzeu krásných umění terakotová socha sv. Jeronýma v životní velikosti.

Michelangelovi zůstala na incident památka v podobě zdeformovaného nosu a ztíženého dýchání až do konce života. Po smrti Lorenza Nádherného opustil medicejský dvůr a vrátil se do domu svého otce. Pro florentskou baziliku Ducha Svatého vyřezal dřevěný krucifix a bazilika mu za to umožnila studovat anatomii na mrtvých tělech z přilehlé nemocnice. Pitval je, aby pochopil, jak fungují svaly, proto jsou jeho sochy neuvěřitelně realistické.

Roku 1493 zakoupil blok mramoru a vytesal sochu Herkula, která byla později poslána do Francie králi Františkovi I. (nastoupil na trůn roku 1515), kolem roku 1700 se ale socha ztratila.

Začátkem roku 1494 se Michelangelo vrátil na medicejský dvůr, kde mu Lorenzův syn a dědic Petr Medicejský, zvaný též Nešťastný, zadal úkol postavit sněhovou sochu. Ještě téhož roku však musel Petr Medicejský z Florencie uprchnout před vojsky francouzského krále Karla VIII., a i když se snažil sehnat pomoc u sousedních králů a knížat, nikdy se už do Florencie nevrátil, roku 1503 utonul v řece Garigliano.

Mocensky ovládl Florencii fanatický dominikánský mnich Girolamo Savonarola, kterého bezmezně obdivoval Michelangelův strýc Francesco, a v letech 1494–1498 přeměnil tuto republiku na přísně teokratický stát – republiku Kristovu, z níž měla být vymýcena veškerá renesanční zhýralost a nepravosti lidstva. Bohužel v rámci tohoto „mýcení“ nechal zničit i umělecká díla, která považoval za nemravná. Udělal však chybu – začal ve svých kázáních kritizovat nejen členy rodu Borgiů, ale i papeže Alexandra VI. a ten na něj roku 1497 uvalil klatbu a exkomunikoval ho pro herezi. Když to Savonarola ignoroval a kázal dál, byl roku 1498 zatčen, mučen, oběšen a nakonec posmrtně upálen. Trochu to připomíná osud českého Mistra Jana Husa v roce 1415, ten ale poukazoval na zkaženost církve, nekritizoval celou společnost. Medicejští se vrátili zpět do Florencie až roku 1512.

Michelangelo pod vlivem bouřlivých událostí odešel z Florencie nejdříve do Benátek a pak do Boloně. V Boloni dostal objednávku na malý oltář svatého Dominika pro stejnojmenný kostel, potřeboval ale víc zakázek, aby otci pomohl z dluhů. Traduje se historka o tom, že si pomohl malým podvodem, roku 1496 vytvořil sochu spícího Amora v životní velikosti, napatinoval ji kyselou hlínou a obchodník s uměním Baldassare del Milanese ji prodal jako starožitnost z dob antického Říma kardinálovi Raffaelovi Riarovi ze San Giorgio. Podvrh byl věrohodný, kardinál ho přesto po čase odhalil, sochu vrátil a od Baldassareho žádal peníze zpět. Mazaný obchodník ji obratem prodal znovu, v 16. století se objevila ve sbírce rodiny d´Este v Mantově vedle původní antické sochy, a nakonec skončila v britském paláci ve Whitehallu, kde padla za oběť požáru.

Michelangelo se namísto trestu vzápětí dočkal pozvání do Říma, na kardinála jeho umění udělalo velký dojem. V Římě žil od roku 1496 celých pět let a štěstí mu přálo – ještě mu nebylo pětadvacet a vytvořil jedno ze svých nejznámějších děl – Pietu. Toto sousoší přineslo mladému umělci věhlas a nové zakázky. Madonu zobrazil podle vzpomínky na svou matku a na výtky, že vypadá oproti Ježíšovi příliš mladě, odpovídal, že lidé s čistou duší nestárnou. Je to jediné dílo, které podepsal, protože po jeho instalaci v bazilice sv. Petra roku 1900 se vyskytly pochybnosti, že by tak mladý a poměrně neznámý sochař mohl vytvořit něco tak pozoruhodného. Proto vyryl na šerpu přes Mariinu hruď nápis Michelangelus Buonarrotus Florent Faciebant (Vytvořil Michelangelo Buonarroti z Florencie). Za práci obdržel 450 zlatých papežských dukátů.

Po vyhlášení Florencie republikou se v roce 1501 Michelangelo vrátil z Říma zpět domů a o tři roky později dokončil sochu Davida, objednanou florentskou Signorií, od dob antiky první akt vystavený na veřejném místě, a to u vchodu do Palazza Vecchio, florentské radnice na náměstí Piazza della Signoria. O 370 let později byl originál sochy umístěn v místní galerii Accademia a na původním místě instalována mramorová kopie, která bývala zakrývána velkým fíkovým listem, aby nahý David nepohoršoval dámy. V soše Davida dokázal Michelangelo spojit antický ideál harmonie a tělesné krásy s renesančním pojetím, přesně v souladu s tehdejšími estetickými principy.

Dokonalostí svých děl byl přímo posedlý, mramorové bloky na své sochy si jezdil pečlivě vybírat a mnohdy i sám lámat do lomů v Carraře, tak moc pro něj bylo důležité, jak neotesaný kámen vypadá.

U sochy znázorňující biblického Davida těsně před soubojem s Goliášem to však bylo jiné. Pro ni zpracoval kamenný blok carrarského mramoru pět metrů vysoký o základně metr krát metr s mnoha kazy a usazeninami, vážící přibližně šest tun, který stál téměř 40 let opuštěný před florentskou katedrálou Santa Maria del Fiore. Dva sochaři se z něj pokusili vytvořit sochu, ale vzdali to. Teprve Michelangelovi se to po třech letech usilovné práce podařilo. Když začal, měl téměř mystickou víru, že postava už existuje uvnitř kamenného bloku a on jen musí biblického hrdinu z kamenného vězení osvobodit.

„Každý kamenný blok má uvnitř sochu a úkolem sochaře je ji objevit,“ říkal. Stávalo se ale, že byl v tomto ohledu nespokojený sám se sebou – když později pracoval na soše Mojžíše, která se mu nedařila, udeřil kámen palicí se slovy: „Proč se mnou nemluvíš?“

Socha Davida svého tvůrce proslavila a zajistila mu nesmrtelnost. Za své dílo údajně dostal 900 zlatých dukátů, což prý bylo víc, než vydělal Leonardo da Vinci za celý život.

Začátkem roku 1505 papež Julius II. povolal Michelangela do Říma. Oficiálně ho najal na pět let, měl pro něj vybudovat monumentální náhrobek. Michelangelo vypracoval návrh náhrobku s rozměry 6,9×10,8×7,2 metru, který obsahoval čtyřicet soch v životní velikosti, a hned odjel na několik měsíců do Carrary, aby si osobně obstaral bloky mramoru.

Během jeho nepřítomnosti skupina umělců papežského kruhu v čele s Donatem Bramantem, žárlících na Michelangelovu popularitu, odradila papeže od stavby hrobky a přiměla ho raději financovat přestavbu papežské Konstantinské baziliky na větší a modernější baziliku svatého Petra. Papež tedy práce na náhrobku odložil s tím, že nejprve pro něj musí vybudovat důstojné sídlo a v roce 1506 použil finanční prostředky na stavbu baziliky, kterou pověřil právě Bramanteho, a na nové válečné plány proti Perugii a Bologni. Michelangelo marně žádal o slyšení kvůli proplacení výdajů a dodržení smlouvy. Nakonec byl násilně vyhozen vojáky z paláce a rozhořčený utekl z Říma do Florencie.

Papež však brzy žádal jeho návrat. Michelangelo mu vyhověl až na naléhání gonfaloniera Piera Soderiniho, vládnoucího ve Florencii po Savoranolovi, který se bál konfliktu s papežským státem. S papežem se Michelangelo setkal v listopadu 1506 v Bologni a dostal za úkol vytvořit bronzovou sochu Julia II. v nadživotní velikosti, která byla v dobytém městě instalována. Bohužel byla zničena dva roky po svém vytvoření, okamžitě poté, co papežovi odpůrci znovu dobyli město.

Mezi lety 1508 a 1512 byl Michelangelo zpátky v Římě, kde ho papež pověřil nelehkým úkolem vyzdobit freskami obrovský strop Sixtinské kaple v Apoštolském paláci, známém po celém světě tím, že se zde konají konkláve – shromáždění sboru kardinálů, kteří volí papeže.

Michelangelo, přestože se cítil být především sochařem, tuto zakázku přijal. Malování fresek z vysokého lešení pro něj bylo obtížné, používal starobylou metodu, která se opírá o chemickou reakci mezi vlhkou vápennou omítkou a pigmenty na vodní bázi, aby se dílo trvale spojilo se zdí. Od papeže dostal volnou ruku a mohl si na členitý strop sám vybrat motivy. Zvolil devět epizod z knihy Genesis. Pracoval ve dne i v noci, na práci si svítil svíčkami připevněnými na klobouku. Na klenbách 20 metrů vysokého stropu zachytil biblické scény od stvoření nebe a země, stvoření Adama, stvoření Evy z Adamova žebra, prvotní hřích Adama a Evy, Noemovu oběť, potopu, Noemovu archu a smrt, celkem to bylo více než tři sta postav. Aby byly fresky zřetelné a dobře viditelné z každého místa, musel vytvořit postavy nadlidských rozměrů, jejichž proporce jsou na hranici deformace.

Po celou dobu práce se potýkal s technickými problémy. Když dokončil Potopu, jeden z hlavních výjevů v centrální části stropu, malba se pokryla bílým povlakem a zmizela. Ukázalo se, že dával příliš vody do omítky, která byla podkladem pro barvu, a zvláštní vlastnosti římského vápna způsobily, že se objevila plíseň. Musel ji odstranit a obraz přemalovat. Čtyři roky ležel na lešení na zádech, do očí mu kapala barva, bojoval s papežem i sám se sebou. Složitou práci popsal ve svém sonetu:

Papež Lev X. zemřel v prosinci 1521. Ve dvacátých letech pracoval Michelangelo ve Florencii na stavbě a sochařské výzdobě Medicejské kaple v kostele sv. Vavřince s náhrobky příslušníků rodu. Práce přerušil po vyhnání Medicejských z města během revolučních událostí v letech 1529–1530, kdy byl jmenován generálním komisařem florentských opevnění pro ochranu města. Po návratu Alexandra Medicejského dokončil alegorické sochy Západ a Východ slunce, Noc a Den, sedící Madonu s Ježíškem a sochy svatých Kosmy a Damiana.

V roce 1534 ho papež Klement VII. povolal do Říma k dokončení maleb v Sixtinské kapli a jmenoval ho nejvyšším architektem, malířem a sochařem papežského paláce. Tehdy z Florencie odešel natrvalo.

Jednadvacet let po dokončení stropních fresek měl freskami vyzdobit také celou oltářní stěnu Sixtinské kaple a přemalovat už existující Peruginovy fresky. Michelangelo však dlouho váhal a na díle začal pracovat až o dva roky později na nátlak Klementova nástupce Pavla III., jehož uvolněnější názory mu umožnily popustit uzdu fantazii. Pracoval sám, bez pomocníků, sedm let od roku 1536 do roku 1543 a vytvořil v té době největší samostatnou fresku století.

Monumentální freska zabírá plochu téměř 165 metrů čtverečních a je na ní 390 postav. Zachycuje události předpovídané v prorockých knihách Bible, zejména ve Zjevení sv. Jana. Tento námět prý vybral papež jako varování věřícím, aby setrvali ve víře v období reformace. Je také možné, že k volbě tematiky Posledního soudu přispěla dramatická historická událost zvaná Sacco di Roma (vyplenění Říma) v květnu 1527, která byla vnímána jako předzvěst Božího soudu. Jak bývá u Michelangela obvyklé, původně byla většina postav zcela nahá, ale po jeho smrti byly na příkaz papeže Pia IV. v roce 1565 všem nahým postavám domalovány roušky.

Už před dokončením fresky nahotou pohoršený kardinál Biagio da Cesena prohlásil, že se hodí nanejvýš na zeď nějaké putyky. Uražený Michelangelo kardinála obratem přimaloval na fresku jako nahého vládce pekel s oslíma ušima a hadem zakousnutým do genitálií. Papež byl ale malířovým fanouškem a když si u něj kardinál stěžoval, odmítl nechat postavu přemalovat. Prohlásil, že obrazy znázorňující peklo jsou mimo jeho jurisdikci.

V posledním období svého života se Michelangelo věnoval především architektuře. Od roku 1546 byl pověřen dostavbou baziliky sv. Petra, konkrétně západní části chrámu a kopule, a úpravou náměstí Piazza del Campidoglio na Kapitolu, ujal se i dostavby paláce Farnese. V té době už mu bylo přes sedmdesát. Na bazilice sv. Petra pracovalo mnoho jeho předchůdců, Michelangelo převzal originální Bramantův plán, který pro svoje účely zjednodušil, dožil se však pouze dokončení hlavní kupole s řadou dvojitých sloupů. Jeho poslední sochařskou prací je Pieta Rondanini, jež vznikala v letech 1552–1564 a už ji nestihl dokončit, k vidění je na hradě Sforzesco v Miláně.

Roku 2007 byla ve Vatikánských archivech nalezena dosud neznámá skica baziliky sv. Petra, kterou Michelangelo nakreslil červenou křídou. Je raritou nejen kvůli době, po kterou ležela v archivech, ale hlavně proto, že Michelangelo všechny svoje architektonické návrhy na sklonku života zničil.

O Michelangelovi se traduje, že byl levák, ale před veřejností to kvůli předsudkům skrýval, protože církev leváctví považovala za znamení ďábla. Naučil se proto psát a malovat pravou rukou, ale při tesání do kamene používal levačku, měl v ní větší sílu a šikovnost. Mimochodem, levák byl také Leonardo da Vinci.

Vzhledem k rozsahu a počtu svých zakázek – pracoval celkem pro devět papežů i nejvýznamnější církevní hodnostáře, pro Medicejské i florentskou republiku, se Michelangelo stal velice zámožným mužem. Slávou i bohatstvím předčil své současníky, s nimiž soupeřil, Leonarda da Vinciho, Raffaela, Tiziana…

Po celý život pečoval o blaho své rodiny, staral se o svého otce a čtyři bratry i jejich rodiny. Nikdy se neoženil a neměl děti. Říkal, že manželství je pro muže, kteří potřebují pohodlí, on ale potřebuje jen mramor a samotu, a jeho dětmi jsou jeho sochy. Podle učedníka Ascania Condiviho byl velice skromný, jedl spíš z nutnosti než z potěšení a stačil mu jen chléb a víno. Mnoho pracoval a málo spal, často v oblečení a botách, aby nemusel topit, a málokdy si šatstvo měnil. Jeho hygienické návyky byly minimální, byl drsný a prchlivý perfekcionista, od přírody samotářský, stranil se lidí a sám o sobě říkal: „Ať jsem byl jakkoli bohatý, vždycky jsem žil jako chudý člověk. Nebyl jsem stvořen pro pohodlí. Byl jsem stvořen pro kámen a boj.“ V současné době se objevily i názory, že byl autista.

Teprve ve stáří, ve svých šedesáti letech, když opustil Florencii, se osamostatnil od rodiny a navázal vztah s mladým římským patriciem Tommasem Cavalierim, s nímž se poprvé setkal v roce 1532, ve svých v sedmapadesáti letech.

Pojilo je vzájemné blízké přátelství a láska k umění, Tommas se stal jeho múzou a inspirací, ale přes četné teorie o Michelangelové homosexualitě je nepravděpodobné, že by takto veřejný vztah mezi nimi byl sexuální záležitostí. Navíc Cavalieri byl ženatý a měl dva syny (jeho žena Lavinia zemřela v listopadu 1553).

Během prací na fresce Posledního soudu se Michelangelo sblížil také s básnířkou a urozenou vdovou Vittorií Colonnou, markýzou z Pescary, které bylo v té době něco málo přes čtyřicet.

Psali si navzájem dopisy o duchovních otázkách, vyměňovali si sonety a kresby a Michelangelo prohlašoval, že je jediná, kdo rozumí jeho duši. V pravidelném kontaktu byli až do její smrti v únoru 1547. Michelangelo byl u jejího smrtelného lože a později napsal: „Smrt mi ukradla mého velkého přítele, jediné zrcadlo, ve kterém jsem se viděl.“

Vlastně se neví, a neexistují ani žádné dokumenty, které by dokazovaly, zda měl Michelangelo nějaké intimní vztahy se ženami nebo s muži. Slavný sochař vyznával ideály Platona, který věřil, že láska mezi dvěma muži je vrcholným duchovním zážitkem, nikoli nutně fyzickým. Hodnocení Michelangelovy sexuality se tedy opírá hlavně o fakt, že se neoženil, zaměstnával mladé učedníky, maloval nahá mužská těla a ženy s mužskými rysy, a také o jeho poezii. Na okraj svých skic, v dopisech a zápiscích napsal více než tři sta sonetů a madrigalů. Vznikaly hlavně v druhé polovině jeho života pod tlakem skutečných zážitků a životních okolností a odráží se v nich také jeho citový život. Asi šedesát z nich je adresováno mužům – především Cavalierimu, který zůstal Michelangelovi oddaný až do smrti. Sonety vydal šedesát let po umělcově smrti jeho prasynovec Michelangelo mladší. Česky vyšly roku 1929 v překladu Jaroslava Vrchlického.

Jisté je, že ve stáří se Michelangelo oddal intenzivní a přísné religiozitě. Až do své smrti žil ve svém malém skromném domě v Římě, pouze v roce 1557 byl nucen na čas odejít kvůli hrozící invazi španělských vojsk. Zemřel přirozenou smrtí 18. února 1564 ve věku nedožitých 89 let, obklopený nedokončenými díly a několika málo oblíbenými předměty, z nichž si nejvíce cenil Bibli a zažloutlý dopis od Vittorie Colonny. Historické záznamy naznačují, že v posledních dnech trpěl horečkou a pravděpodobně ledvinovými kameny. Jeho posledním přáním bylo být pohřben ve své milované Florencii, papež Pius IV. však rozhodl, že jeho ostatky zůstanou v Římě. Michelangelův synovec Lionardo Buonarroti se rozhodl splnit Michelangelovo přání bez ohledu na důsledky, tělo propašoval z města v balíku kupecké látky a na vozíku jako zboží tajně převezl do Florencie. Geniální umělec byl pohřben ve florentské bazilice Svatého Kříže.

Jeho smrt znamenala konec jedné éry v historii renesančního umění.

Wikipedia/ gnews.cz – Jana Černá