Před 180 lety se v Paříži narodila herečka, kterou obdivoval celý svět. Jedna z nejvýznamnějších divadelních osobností 19. a počátku 20. století, charismatická a nesmírně nadaná Sarah Bernhardová, to na rozdíl od dnešních hvězd šoubyznysu měla těžší, proslavila se v době, kdy herectví sice už bylo vnímáno jako umění, ale film byl v plenkách, televize neexistovala a cesta na světové turné netrvala pár hodin, ale spíš týdny a měsíce. Přesto během své šedesátileté kariéry dosáhla impozantních úspěchů a kdekoliv se objevila, provázelo ji podobné šílenství jako současné filmové hvězdy.
Na svět přišla 22. října 1844 v Paříži jako Henriette Rosine, první nemanželská dcera mladé nizozemské Židovky Judith Julie Bernardtové, která se živila jako kurtizána. Jejím otcem byl právník z Le Havre Édouard Viel, který byl v roce 1855 uvězněn za finanční zpronevěru a krátce nato zemřel. Na přání jeho rodiny byla Sarah pokřtěna a vychovávala ji pěstounka, od 10 let navštěvovala klášterní školu ve Versailles. Roku 1858 pro ni vévoda de Morny, nevlastní bratr Napoleona III. a milenec její matky, na radu svého přítele Alexandra Dumase staršího zařídil výuku herectví v divadle Comédie Française.
Po čtyřech letech studia debutovala v titulní roli Racinova dramatu Ifigenie a začala používat jméno Sarah. Její kariéra v divadle však brzy skončila, protože dala facku své kolegyni a byla vyhozena. Hrála pak jen vedlejší role na malých scénách. Roku 1864 porodila syna Maurice, jehož otcem byl belgický kníže Henri de Ligne. Chtěl se s ní oženit, ale jeho rodina mu v tom zabránila.
Sarah se prosadila roku 1867 v divadle Odeón rolí královny v dramatu Ruy Blas od Victora Huga. Publikum i kritiky nadchla. O tři roky později však vypukla prusko-francouzská válka, divadla byla zavřena a Sarah zorganizovala přeměnu Odéonu na nemocnici pro raněné vojáky, sháněla zásoby a asistovala lékařům jako zdravotnice. Po válce se vrátila do Comédie Française.
V tomto období začal její vzestup a brzy byla pokládána za jednu z nejvýznamnějších hereček tehdejší doby. Ve Francii byla kritikou oslavována jako „zlatý hlas“ či „božská Sarah“. Byla přitažlivá, útlá, drobná a elegantní, určovala módní trendy ve světě módy i v účesech. Dnešní bulvár by z ní byl nadšený pro její zvláštní záliby – spala v rakvi, měla doma zvěřinec exotických zvířat, netajila se spoustou milenců, kteří museli být bohatí nebo slavní, aby ji získali, nebála se skandálů. Divadlo pro ni bylo vším, dokázala ztvárnit jak půvabné a temperamentní ženy, tak dokonce i mužské role. Životní rolí se pro ni stala Dumasova Dáma s kaméliemi, kterou hrála od roku 1880 až do vysokého věku.
Roku 1882 se provdala za Jacquese Damala, který v Paříži působil jako atašé řeckého vyslanectví a se věnoval se i herectví, proto spolu otevřeli vlastní divadlo, ředitelem se stal její syn Maurice. Divadlo se brzy dostalo do finančních potíží a zbankrotovalo, příčinou byla Damalova závislost na morfiu a hazardních hrách, které financoval právě ze zisků divadla. Zemřel v roce 1889, ale už předtím žili odděleně.
Krach divadla pro Sarah znamenal velkou finanční ztrátu, kterou vyrovnávala příjmy ze zahraničních turné, na která jezdila s vlastní hereckou společností. Během svého života jich absolvovala několik. První roku 1879 v Londýně, o rok později ve Spojených státech, kde během šesti měsíců navštívila 51 měst, poté následovalo velké evropské turné, při němž navštívila Rusko, Itálii, Řecko, Maďarsko, Švýcarsko, Dánsko, Belgii a Nizozemí. Mezi roky 1886 a 1889 vystupovala několikrát v USA, v letech 1891-93 absolvovala světové turné, při němž navštívila i Prahu, odmítala však vystupovat v Německu.
O Vánocích roku 1894 ji náhoda svedla dohromady s českým výtvarníkem Alfonsem Muchou, který byl v pařížské Lemercierově litografické dílně právě v době, kdy objednávala plakát k nové hře Gismonda. Mucha ji zobrazil jako vznešenou byzantskou princeznu s palmovým listem a zlatou svatozáří; plakát byl více než dva metry dlouhý a tři čtvrtě metru široký a stal se pařížskou senzací, vytisklo se ho na 4000 kusů. Mucha pak pro Sarah pracoval dalších šest let, roku 1896 ji ztvárnil jako Dámu s kaméliemi. Toto dílo je považováno za jeden z vrcholů secesní grafiky, podobně jako další Muchovy plakáty ke hrám Lorenzaccio nebo Médea. Kromě toho pro ni navrhl i šperky, vyrobil je známý pařížský klenotník Georges Fouquet.
V roce 1906 byla Sarah jmenována profesorkou na pařížské konzervatoři a roku 1914 dostala dárek k sedmdesátinám – Řád čestné legie. Zároveň jí ale lékaři kvůli zánětu v už dříve zraněném kolenu museli amputovat pravou nohu. I poté hrála dál vsedě, protézu odmítla. Během první světové války vystupovala pro francouzské vojáky ve stanech, stodolách a lazaretech na improvizovaných jevištích.
Kromě divadla byla i literárně činná, roku 1907 napsala memoáry Můj dvojí život, přeložila několik divadelních her a věnovala se i malbě a sochařství. Ve filmu vystupovala poprvé v roce 1900 v dvouminutovém němém filmu o Hamletovi, který měl premiéru na Světové výstavě v Paříži. Po této zkušenosti zaujala k filmování negativní postoj, přesto si však ještě zahrála roku 1909 ve filmu Tosca a o tři roky později ve filmu Lásky královny Alžběty.
Zemřela 26. března 1923 na selhání ledvin a na poslední cestě na hřbitov Père Lachaise ji doprovodila skoro celá Paříž.
Facebook / Gnews.cz – Jana Černá
Czech 
English 
Spanish 
French 
Italian 
Russian 
Chinese 
German