„Nyní chci před vámi rozevřít knihu světa. A nejsou v ní žádná slova, jen krásné obrazy.“
„Nedokážu říct, proč jsem chtěl malovat. Jediná odpověď je v obrazech samotných.“
„Moje hry nejsou didaktické, jen vyjadřují můj postoj ke světu.“
„Za zkušenosti musíme v životě platit. Máme-li štěstí, dostaneme slevu.“
Rakouský malíř, ilustrátor a grafik, také básník a autor divadelních her s českými kořeny Oskar Kokoschka patří k výrazným postavám expresionistického uměleckého hnutí. Je známý svými extravagantními portréty, na kterých se snažil zachytit emoce modelů, a také malbami krajin a městských panoramat. Ve své době se jeho provokativní dílo nesetkalo s velkým pochopením, protože nerespektoval žádná pravidla, ignoroval zažité normy umění a šel svou vlastní cestou. Nacisty byl označován za zvrhlého umělce. Dnes visí jeho obrazy v galeriích po celém světě od New Yorku po Tokio a na aukcích patří mezi nejdražší.
Oskar Kokoschka se narodil 1. března 1886 v rakouském městečku Pöchlarnu v domě prarodičů z matčiny strany. Jeho rodný dům dnes slouží jako muzeum. Každoročně od května do října tu probíhají výstavy, věnované například fotografiím, obrazům přírody nebo ilustracím ke světové literatuře.
Oskar byl druhým synem ze čtyř dětí zlatníka Gustava Kokoschky a Marie Romany, rozené Loidlové, dcery štýrského lesníka. Prvorozený Gustav zemřel jako batole, tři roky po Oskarovi se narodila Berta a roku 1892 ještě Bohuslav, jehož jméno naznačuje, že v rodině převládaly české tradice. Dědeček Václav a strýc Josef z otcovy strany byli pražskými zlatníky, další strýc byl hodinář. Vlastnili dům U Ježíška s obchodem ve Spálené ulici. Zlatnickému řemeslu se v rodinné dílně vyučil i Oskarův otec, ale uměleckému řemeslu se tehdy v Praze nedařilo, a tak po předčasné dědečkově smrti obchod i dílny prodal a stal se obchodním cestujícím. Oskarovi ještě nebyl ani rok a rodina se kvůli otcově práci usadila ve Vídni. Příliš dobře se jim ale nevedlo, několikrát se stěhovali do stále menších a levnějších bytů na předměstí. Proto když začal vydělávat, Oskar rodinu finančně podporoval.
Od dětství silně věřil ve znamení a věštby a byl fascinován ohněm. Přivedla ho k tomu rodinná historka o požáru, který vypukl v Pöchlarnu krátce poté, co ho jeho matka přivedla na svět. Požár tehdy zničil skoro celé město, vyhořel i strýcův mlýn a dědečkův dům. Matku s nemluvnětem zachránil rychlý odjezd na vysokém žebřiňáku se senem.
Fascinace ohněm a jeho symbolikou se později odrážela v některých Kokoschkových dílech. Například ve své autobiografii zmiňuje požár Říma jako historickou událost, která ho inspirovala k zamyšlení nad destrukcí a obnovou. Totéž platí o požáru Lešna, při němž přišel J. A. Komenský, ke kterému choval hluboký obdiv, o rukopisy, na nichž pracoval prakticky celý život. Motivy ohně Kokoschka často používal ve svých obrazech, aby vyjádřil intenzivní emoce nebo dramatické změny.
V dětství se o umění nijak zvlášť nezajímal, chtěl se stát chemikem a dělat pokusy. V roce 1897 nastoupil na c. a k. státní reálnou školu, studium ho ale příliš nebavilo. Z té doby pocházejí jeho nejstarší dochované kresby a akvarely, které zaujaly jednoho z učitelů a ten mu doporučil, ať se dá na malířskou dráhu. Oskar ho poslechl a proti vůli svého otce se roku 1905 přihlásil na vídeňskou Uměleckoprůmyslovou školu, dnešní Univerzitu užitého umění. Byl jedním z mála uchazečů, kteří byli přijati a získali stipendium. Škola se zaměřovala především na grafické techniky, architekturu, nábytek, řemesla a moderní design a na rozdíl od prestižnější a tradiční Akademie výtvarných umění v ní působili učitelé vídeňské secese. Jedním z nich byl Gustav Klimt, jehož dílo na Oskara silně zapůsobilo. Velký vliv na něj měli i vídeňský malíř Rudolf Kalvach a hlavně Vincent van Gogh. Během studií se spřátelil s architektem Adolfem Loosem a později pod jeho vlivem odmítl secesi, která v té době ještě převládala, a stal se průkopníkem expresionismu.
Prostřednictvím svých učitelů navázal Kokoschka spolupráci s tzv. Vídeňskými uměleckými dílnami, společenstvím založeným roku 1903 k podpoře umění a řemesel, a zde vydal v letech 1906-1908 svůj první cyklus osmi barevných litografií doprovázejících jeho extatickou báseň Snící chlapci. Dnes je často uváděna jako jedno ze základních děl expresionismu, a to nejen po literární stránce, ale i po stránce výtvarné.
První uznání Kokoschkovi přinesly portréty vídeňských celebrit, jeho hlavními zakázkami tehdy ale byly pohlednice a kresby pro děti. Kromě malířství se zabýval i literaturou, psal básně, eseje a divadelní hry. V roce 1908 debutoval skandálním dramatem Vrah, naděje žen, pro které si sám vytvořil plakát, režíroval ho a uvedl v Zahradním divadle na výstavě umění a řemesel Kunstschau Wien, kterou uspořádal Gustav Klimt se skupinou avantgardních umělců.
Tehdejší vídeňská společnost jeho hře nerozuměla a nepřijala ji. Na protest proti urážkám, které mu adresoval tisk, se nechal Kokoschka ostříhat dohola a maloval pak své autoportréty se vzhledem intelektuálního vězně, trestaného za inovativní nápady. V témže roce byl vyloučen z Uměleckoprůmyslové školy, protože takový „rušivý element“ jako on na ní přirozeně nemohl zůstat. Neustálá kritika se pro něj nakonec stala nejlepší reklamou.
Ukončil svá vídeňská studia a po krátkém pobytu ve Švýcarsku roku 1910 přijal pozvání galeristy a nakladatele Herwartha Waldena a usadil se v Berlíně, kde začal spolupracovat s jeho nově založeným avantgardním literárním časopisem Der Sturm. Roku 1912 měl ve stejnojmenné galerii samostatnou výstavu, vystavoval tam také společně s Otakarem Kubínem.
Roku 1911 se Kokoschka vrátil do Vídně a vydal se na dráhu pedagoga. Byla mu nabídnuta učitelská pozice na jeho bývalé alma mater, ze které byl předtím vyhozen. Vyučoval tam do roku 1913. V dubnu 2012 se seznámil s o sedm let starší Almou Mahlerovou, krásnou vdovou po slavném skladateli Gustavu Mahlerovi a hostitelkou jednoho z nejnavštěvovanějších intelektuálních salonů ve Vídni, která krátce předtím ztratila nejen manžela, ale i čtyřletou dceru Marii. Navázal s ní vášnivý milostný poměr.
Po několika společných měsících s ním Alma otěhotněla, dítě si však nechala vzít a sňatek odmítla. Kokoschka později přiznal, že ho ztráta dítěte bolela a často říkal, že tolik maluje jen proto, že nemá děti. Bouřlivý vztah vydržel dva roky, ale pak se rozpadl, malíř byl pro nezávislou Almu příliš majetnický a žárlivý. Když se s ním na Silvestra roku 1914 rozešla, Kokoschka prodal obraz Nevěsta větru, který namaloval při společném pobytu v Neapoli k její poctě, koupil si za něj koně a výzbroj, dobrovolně narukoval k dragounskému pluku rakouské armády a odjel bojovat do první světové války. To všechno mimo jiné proto, že mu v hádce řekla, že je zbabělý.
V roce 1915 se Alma vdala za německého architekta Waltera Gropia, zatímco Oskar byl v Haliči těžce zraněn na hlavě, ponechán na bojišti a nějaký voják se ho dokonce pokusil dorazit bajonetem a propíchnul mu plíci. Naštěstí přežil a po léčebném pobytu ve Vídni byl roku 1916 poslán na východní frontu u Soči, kde sloužil jako válečný malíř, ale byl znovu zraněn při výbuchu mostu. Odjel do Stockholmu, aby vyhledal pomoc lékaře specializujícího se na poranění mozku, pak se vydal do Drážďan. Zážitky z války z něho udělaly doživotního zapřisáhlého pacifistu.
Cítil se natolik psychicky na dně, že si v rámci terapie nechal v roce 1918 podle Almy vyrobit v Mnichově panenku v životní velikosti, ke které se choval, jako by byla živá… Měl ji jako svou múzu až do roku 1922, pak jí symbolicky usekl hlavu a ukončil tak svou posedlost Almou. Za 10 let od jejich seznámení jí napsal 400 dopisů, namaloval několik olejomaleb a bezpočet kreseb. Vztahem s ní byla inspirována také jeho báseň Allos Markar.
V Drážďanech dokončil své drama Job se čtrnácti ilustračními litografiemi a od roku 1919 do roku 1923 působil jako profesor na drážďanské Akademii umění.
Kromě výuky umění psal články a projevy dokumentující jeho názory a praktiky jako pedagoga. Ovlivnil ho už zmíněný český humanista a reformátor školství, „učitel národů“ Jan Amos Komenský, žijící v 17. století. Ctitelem Komenského byl i Kokoschkův dědeček Václav, který uplatňoval jeho pedagogické zásady při výchově svých dětí, což se přeneslo i na vnuka.
Komenského knihu Orbis pictus dostal Oskar jako dítě k Vánocům a jak později napsal v autobiografii Můj život, otevřela mu nový svět poznání a provázela ho po celý život, ovlivnila i jeho rozhodnutí stát se malířem a později obhájcem Komenského idejí: „Orbis pictus mě naučil, jaký je svět a jaký by měl být, aby v něm mohli žít lidé.“ Od Komenského převzal názor, že studentům prospívá, když při učení používají svých pět smyslů. Byl přesvědčen, že „vidět vlastníma očima“ je základním předpokladem výtvarné tvořivosti. Proto nedbal na tradiční metody a učil vyprávěním příběhů plných mytologických témat a dramatických emocí.
Po odchodu z Drážďan se usadil v Paříži. V následujících letech cestoval po Evropě, severní Africe a Blízkém Východě. Vzniklo tam mnoho krajinomaleb a pohledů na města, stejně jako portrétů slavných osobností, s nimiž se seznámil. V této době už sklízel značné umělecké úspěchy a jeho tvorba se dostávala do povědomí širší veřejnosti.
Roku 1933 opustil Paříž a vrátil se nakrátko do Vídně, kde se usadil v domě, který před lety koupil svým rodičům. Politická situace v Německu a předtucha vývoje v Rakousku, a také smrt matky přiměly Kokoschku v září 1934 přesídlit do Prahy, kde od roku 1919 žila jeho sestra Berta Patočková-Kokoschková. Právě ona svého bratra do Čech pozvala.
V Praze nepatřil Kokoschka k neznámým tvůrcům. Už v prosinci 1933 mu uspořádal úspěšnou výstavu obchodník s obrazy Hugo Feigl ve své galerii na Smetanově nábřeží a po příjezdu mu domluvil většinu zakázek. Z jejich procházek městem vzniklo 16 expresionistických obrazů Prahy.
Poté, co Feigl Kokoschku seznámil s prezidentem T. G. Masarykem, vznikl i prezidentův portrét. V roce 1944 dohodl Feigl prodej Masarykova portrétu do Pittsburghu a výtěžek byl použit na podporu československých válečných sirotků.
Kokoschka ale nemaloval jen Hradčany a portréty, spolu s Picassem byl nejslavnějším z moderních umělců, kteří vyjádřili odpor vůči tomu, když německé letectvo 26. dubna 1937 vybombardovalo baskické město Guerniku ve Španělsku. Kokoschka vytvořil plakát Pomozte baskickým dětem!, který přes noc vylepovali v Praze studenti a přes den ho strhávala pražská policie kvůli hrozící diplomatické roztržce s Německem. Později Kokoschka vzpomínal, že mu nacisté v rozhlasovém vysílání vyhrožovali: „Až přijedeme do Prahy, budeš viset na první lucerně!“ A nezůstalo jen u toho. V roce 1937 se uskutečnila čistka v německých muzeích a galeriích ve snaze zbavit se obrazů a soch, které Hitler a jeho pohůnci označovali za degenerované výtvory psychiky pomatených umělců židobolševické orientace. Na seznam 18 zapovězených autorů se dostal i Kokoschka, který měl v Německu řadu nadšených sběratelů, nacisty byl ale prohlášen za „zvrhlého“ a „degenerovaného“ umělce. Celkem bylo zabaveno 28 jeho obrazů a několik set grafik a kreseb.
V závěru roku 1937 měl Kokoschka problémy s ledvinami a několik týdnů ležel v nemocnici na severní Moravě. Během pobytu u přátel ve Vítkovicích vznikla podobizna, kterou sám provokativně nazval Autoportrét zvrhlého umělce.
Zároveň inicioval vznik spolku Oskar-Kokoschka-Bund, jemuž předsedal Theo Balden a jenž usiloval o umění nezávislé na nacistické estetice, která jeho obrazy označovala za zvrhlé umění.
V Praze Kokoschka na podzim 1934 poznal devatenáctiletou studentku práv Oldřišku (Oldu) Palkovskou, dceru advokáta a sběratele umění Karla B. Palkovského. Ke zděšení rodičů se s ní začal scházet a také ji několikrát maloval. Věkový rozdíl mezi nimi byl 29 let. Palkovský dceru poslal nejprve do Paříže a pak do Londýna, aby se z lásky k malíři „vyléčila“, ale marně.
V červenci 1938 bylo Kokoschkovi přiznáno československé státní občanství. Pak ale přišel mnichovský diktát a Němci začali s okupací Sudet. Jako přesvědčený antifašista Kokoschka proto v říjnu 1938 raději odletěl spolu s Oldou do Londýna, kde v roce 1941 v protileteckém krytu uzavřeli manželství.
V této době namaloval dva obrazy – Červené vejce (1940), ten je dnes vystaven v pražské Národní galerii, a obraz Spojení – Alenka v říši divů (1942). Výtěžek z jejich prodeje věnoval Svobodnému rakouskému hnutí. V Anglii s Oldou strávili 40. léta, začátkem roku 1947 se oba stali britskými občany. Po krátkém pobytu v USA pak od roku 1953 žili ve Švýcarsku, kde se konaly první velké poválečné Kokoschkovy výstavy v Curychu a Basileji.
Ač byl Kokoschka antifašista, namaloval roku 1966 portrét prvního poválečného německého kancléře Konrada Adenauera, který později visel v kanceláři Angely Merkelové. Teprve roku 1975 přijal zpět rakouské státní občanství, Švýcarsko ale už neopustil.
S Oldou se natrvalo usadili ve švýcarské obci Villeneuve na břehu Ženevského jezera, kde koupili dům nazývaný Villa Delphin.
Odtud jezdil Kokoschka pravidelně v letech 1953-1962 do rakouského Salcburku, kde vedl v rámci Mezinárodní letní akademie výtvarných umění kurzy Škola vidění, opět založené na principech výchovné metody J. A. Komenského. Osobnost a život „učitele národů“ ho fascinovaly natolik, že ve třicátých letech napsal drama o jeho životě nazvané Comenius. Divadelní hra byla pak v sedmdesátých letech v Hamburku realizována, zfilmována a vznikl grafický cyklus v barevné serigrafii (1976), rozšiřovaný vysokým nákladem jako sběratelské album.
Téměř denně trávil Kokoschka čas v zahradě své vily ve Villeneuve a maloval barevně zářivé akvarely květinových zátiší, z nichž některé se staly předlohami pro litografie.
Podnikal také četné cesty do evropských i mimoevropských zemí a pořádal různé retrospektivní výstavy své tvorby ve Švýcarsku, Rakousku a Japonsku. Ve svém ateliéru ve Villeneuve žil a tvořil až do pozdního věku. Roku 1971 vyšla jeho autobiografie nazvaná Mein Leben, roku 1984, už po jeho smrti, pak jeho korespondence.
Celosvětově uznávaný umělec zemřel 22. února 1980 v Montreux na komplikace po nakažení chřipkou, osm dní před svými 94. narozeninami. Pohřben byl na hřbitově v montreauxské čtvrti Clarens. Po jeho smrti byla zřízena Cena Oskara Kokoschky za počiny v oblasti výtvarného umění.
Wikipedia/ Facebook/ Gnews.cz – Jana Černá
Czech 
English 
Spanish 
French 
Italian 
Russian 
Chinese 
German