Britský šlechtic, státník, politik, voják, žurnalista, spisovatel, malíř, historik, skvělý řečník, milovník doutníků a skotské, nositel Nobelovy ceny za literaturu, to všechno byl sir Winston Leonard Spencer-Churchill, jehož 150. výročí narození si právě připomínáme.
Je považován za jednoho z nejvýznamnějších státníků 20. století, bojovníka proti fašismu a obránce liberální demokracie. Od počátku odmítal Mnichovskou dohodu a další ústupky Hitlerovi. Stál v čele vlády Spojeného království během bitvy o Británii a jako jeden z hlavních představitelů spojeneckých států během druhé světové války přispěl k porážce nacistického Německa. Významnou měrou přispěl také k uznání Benešovy exilové vlády a poskytl jí v Británii útočiště. Po válce byl stoupencem evropské integrace, patřil k zastáncům versailleského mírového systému a z jeho podnětu byla roku 1949 založena Rada Evropy.
Je však také vnímán jako kontroverzní osobnost, obhájce imperialismu a rasismu, jenž svých cílů dosahoval nevybíravými prostředky. Je spojován s válečnými zločiny jako byl hladomor v Bengálsku, je kritizován za špatně naplánované vylodění v Gallipoli za první světové války a za rozhodnutí plošně bombardovat Drážďany v únoru 1945, nehledě na připravovanou, naštěstí neuskutečněnou, Operaci vegetarian, při níž chtěl německý dobytek otrávit antraxem, aby nepřítele vyhladověl. Kvůli řadě svých nesnášenlivých a rasistických výroků by dnes nejspíš musel rezignovat.
Narodil se 30. listopadu 1874 na zámku Blenheim nedaleko Oxfordu jako vnuk 7. vévody z Marlborough. Jeho otec lord Randolph Churchill byl významným politikem konzervativní strany, v osmdesátých letech 19. století ministrem financí a ministrem pro Indii, zároveň ale poněkud nevyzpytatelnou a kontroverzní osobností – což po něm jeho syn zdědil vrchovatou měrou. Jeho matka lady Jennie byla dcerou amerického obchodníka. Winston ji zbožňoval, ale ona mu svou lásku příliš neprojevovala, dětství strávil s chůvou, jak bylo tehdy ve vyšších kruzích obvyklé.
V sedmi letech byl poslán na elitní školu St. James v Hagerstownu, kde onemocněl těžkým zápalem plic – nemocí, která ho poté provázela celý život. V roce 1895 úspěšně zakončil studia na Královské vojenské akademii ve Sandhurstu. V následujících letech se jako důstojník zúčastnil několika vojenských operací na Kubě, v Indii, Súdánu či jižní Africe. Zároveň si doplnil vzdělání v oblasti klasické filozofie a dalších humanitních věd.
Když v roce 1899 vypukla v jižní Africe druhá búrská válka, Churchill tam působil jako dopisovatel listu Morning Post. Při přepadu britského obrněného vlaku byl zajat a uvězněn. Z vězení v Pretorii se mu podařilo uprchnout a tajně přejet vlakem 500 km až do portugalského Mosambiku, odkud se dostal domů. Toto dobrodružství z něj udělalo národního hrdinu a znamenalo začátek jeho dlouholeté politické kariéry. V říjnu 1900 byl zvolen do Dolní sněmovny Parlamentu Spojeného království jako poslanec za Konzervativní stranu. Kvůli neshodám přešel v roce 1904 k liberálům, s nimiž své další politické působení spojil až do roku 1924, kdy se znovu přiklonil ke konzervativcům.
V roce 1908 se stal poprvé členem vlády coby ministr obchodu a v září téhož roku se oženil s Clementine Hozierovou, chudou aristokratkou živící se lekcemi francouzštiny, v níž získal nejen věrnou celoživotní partnerku, ale i pomocnici a politického oponenta. Často to byla právě ona, kdo ho odradil od nejradikálnějších politických rozhodnutí. Sám Churchill prohlásil, že vítězství ve druhé světové válce „by bez ní bylo nemožné“. Prožili spolu 57 let a měli pět dětí, syna a čtyři dcery. Lady Clementine byla doživotní členkou Sněmovny lordů.
V letech 1911−1915 Churchill vykonával funkci ministra námořnictva. Během první světové války ho napadlo nechat vyrobit dopravní prostředky na pásech – první tanky. Poprvé vyjely v bitvě na Sommě a němečtí vojáci před „ďáblovými kočáry“ prchali. Vymyslel taky neúspěšný plán na vyřazení Osmanské říše z války vyloděním vojska v Gallipoli na Dardanelách, které skončilo fiaskem, což vedlo k jeho odvolání z ministerské funkce.
Do exekutivy se vrátil až v roce 1917 poté, co se premiérem stal jeho spojenec Lloyd George. Churchill byl proslulý svou nenávistí ke komunismu. Po Říjnové revoluci v Rusku navrhoval, aby Velká Británie provedla invazi do Ruska, protože „bolševismus musí být zardoušen už v kolébce“. Po skončení první světové války byl proti rozpadu habsburské monarchie na základě Trianonské smlouvy.
V letech 1921−1922 zastával post ministra pro kolonie, přičemž měl značný podíl na ukončení irské války o nezávislost, když do Irska vyslal nechvalně proslulé jednotky Black and Tans. V letech 1924−1929 byl ministrem financí. Po vítězství labouristů ve volbách roku 1929 působil deset let v opozici.
Ve 30. letech patřil mezi největší odpůrce německého nacismu a italského fašismu, přičemž veřejně kritizoval zahraniční politiku konzervativní vlády Nevilla Chamberlaina. Ostře odsoudil italskou agresi vůči Habeši (1935−1936) a po podpisu Mnichovské dohody prohlásil: „Anglie měla na vybranou mezi válkou a hanbou; zvolila hanbu a bude mít i válku.“
Po vypuknutí druhé světové války byl jmenován ministrem námořnictva ve válečném kabinetu a po Chamberlainově rezignaci v květnu 1940 se stal předsedou vlády (rozhodovalo se mezi ním a lordem Halifaxem) a pronesl ve sněmovně známý projev, v němž řekl: „Nemohu vám slíbit nic než krev, dřinu, slzy a pot… ale slibují vám jedno, tuhle válku vyhrajeme!“
Učinil důležitá rozhodnutí, nastartoval válečný průmysl, zejména leteckou produkci, aby byla Británie schopna vzdorovat německým náletům. V této fázi války byla Británie v boji proti Německu prakticky osamocená, a i díky Churchillově vytrvalosti, rozhodnosti a organizačním schopnostem došlo k odvrácení jejího pádu. V průběhu roku 1941 se podařilo vytvořit protinacistickou válečnou koalici složenou z Velké Británie, USA a Sovětského svazu, která postupně získala drtivou převahu nad nepřítelem.
V Britské Indii sílilo v té době hnutí za nezávislost, proti kterému Churchill od počátku vystupoval. V roce 1942 tam britská vláda vyslala tzv. Crippsovu misi, která měla získat podporu místních nacionalistů výměnou za příslib indické nezávislosti nejpozději po skončení války. Indický národní kongres však požadoval okamžité stažení Britů z Indie. Došlo k hromadnému zatýkání desetitisíců jeho představitelů a masovým demonstracím. Churchill v souvislosti s událostmi prohlásil: „Nenávidím Indy. Jsou to bestiální lidé s bestiálním náboženstvím.“
Když Japonci ovládli britský Singapur a do Indie přestaly proudit dodávky rýže, v Bengálsku vypukl hladomor. Zásoby, které měla indická správa k dispozici, ale nařídil Churchill odeslat britským vojákům do Středomoří a Jugoslávie. Následkem toho v Indii roku 1943 zemřelo 2,5 milionu lidí hlady. Podle Churchilla si za to mohli sami, protože „se množili jako králíci“. Když byl o hladomoru informován, prý jen poznamenal: „Jestli je tam hladomor, tak proč Gándhí ještě neumřel?“
Ze své pozice britského premiéra se Churchill účastnil všech klíčových jednání Spojenců o poválečném uspořádání Evropy, konferencí v Teheránu, Jaltě a Postupimi, kde se rozhodovalo o budoucích hranicích Evropy a Asie. Churchill byl přesvědčen, že jediný způsob, jak zmírnit napětí mezi národy, je vytvoření hranic, které by respektovaly hranici národnostní.
Po skončení války volby v Británii v létě 1945 vyhráli labouristé a Churchill byl ve funkci premiéra nahrazen Clementem Attleem. Coby lídr opozice absolvoval řadu veřejných vystoupení, na nichž varoval západní svět před hrozbou komunismu a nebezpečím ze SSSR. Ve slavném projevu na univerzitě v americkém Fultonu poprvé použil (původně Goebbelsův) pojem „železná opona“, která se podle něj spustila napříč Evropou.
Roku 1951 konzervativci vyhráli volby a Churchill se vrátil do premiérského křesla. V zahraniční politice vyvstaly nové potíže v souvislosti s dekolonizací britského impéria a stupňující se studenou válkou. Churchill se v této době podílel na vytváření nové Evropy a podporoval proces evropské integrace. Na jeho památku nese jedna ze tří hlavních budov Evropské unie ve Štrasburku jeho jméno.
Roku 1953 obdržel Nobelovu cenu za literaturu za své rozsáhlé šestidílné historické dílo Druhá světová válka. Od mládí byl plodným spisovatelem, psal v obdobích, kdy nezastával žádný politický post. Svou první knihu Říční válka o bojích v Súdánu, v níž se vyjadřoval negativně o islámu a o muslimech, napsal roku 1898. Je také autorem autobiografie, ve které popisuje svá dobrodružná léta důstojníka a válečného zpravodaje, nebo čtyřsvazkové historie anglicky mluvících národů. Na radu své ženy začal roku 1915 malovat obrazy, aby unikl depresím. Dokončil více než 500 obrazů, z nichž většina je v muzeích nebo v soukromých sbírkách.
Zhoršující se zdravotní stav ho v dubnu 1955 přiměl k rezignaci na post ministerského předsedy. Jeho nástupcem se stal ministr zahraničí Anthony Eden.
Winston Churchill zemřel po opakovaném záchvatu mrtvice 24. ledna 1965 v Londýně ve věku 90 let. Tohoto úctyhodného věku se dožil přesto, že jeho životní styl byl značně nezdravý – denně vykouřil deset doutníků, vypil lahev skotské a pohyboval se minimálně. Jeho tělo bylo po smrti tři dny vystaveno ve Westminsteru, obřad se konal v katedrále sv. Pavla. Jeho pohřeb byl prvním státním pohřbem, kterým byl vyznamenán nečlen královské rodiny. Pohřben byl podle svého přání ve vesnici Bladon nedaleko Oxfordu.
V roce 2014 mu český prezident Miloš Zeman udělil Řád Bílého lva I. třídy in memoriam. Nejvyšší české státní ocenění převzal politikův vnuk, britský poslanec Nicholas Soames.
Když v roce 2002 pořádala BBC anketu o největšího Brita všech dob, s velkým náskokem vyhrál právě Sir Winston Churchill.
Gnews.cz / Facebook – Jana Černá
Czech 
English