Mimořádně talentovaná výtvarnice, akademická sochařka Marie Uchytilová, od jejíhož narození letos uplynulo 100 let, přišla na svět 17. ledna 1924 v Kralovicích na Plzeňsku a zemřela 16. listopadu 1989 v Praze. Je autorkou mnoha bust, plastik a soch významných osobností české kultury, portrétů a medailí k různým výročím, její jednokorunovou minci s dívkou sázející lipovou ratolest měl ještě před 30 lety v peněžence každý Čechoslovák, především je však autorkou jednoho z nejpůsobivějších sousoší na světě – Pomníku dětských obětí války v Lidicích.
„Postůjte lidé a slyšte poselství dětí zavražděných válkou. A pospěšte říci ostatním, že mír visí na pavoučím vlákně!“
„Všemi jazyky světa mlčí mé sochy, které dělám pro vaše děti…“
(Z Básně o Lidicích Marie Uchytilové)
Marie pocházela z kulturně založené a vzdělané rodiny berního úředníka Václava Uchytila a jeho manželky Anny Seidlerové-Uchytilové. Její tatínek byl dlouholetým předsedou plzeňské numizmatické společnosti a také výborným vypravěčem a znalcem staré Plzně, o které přednášel v plzeňském rozhlase. Své dceři vyprávěl o svých zážitcích z první světové války, a ona už ve třinácti vytvořila plastiku s názvem Válka, zobrazující odpočívající ženu na útěku se třemi spícími dětmi.
Ze všech uměleckých oborů si vybrala právě sochařinu, protože jak říkala, sochařství mluví srozumitelně všemi jazyky světa a sochy si můžou osahat i nevidomí. Studovat začala u plzeňského sochaře Otakara Waltera, ale přišla válka a ona byla totálně nasazená ve Svitavách na nucené práce.
Když válka skončila, potkala spolužačku, která se právě vrátila z koncentračního tábora se silně podlomeným zdravím a ta jí vyprávěla o hrůzách, které zažila, i o tom, co se stalo lidickým dětem. Marii to hluboce zasáhlo a už tehdy se rozhodla, že utrpení dětí připomene celému světu. Postaví pomník těm, na které se zapomínalo, dětským obětem války. Výkřik svědomí lidstva. Netušila, že mu obětuje dvacet let. A že se instalace svého díla nedožije.
„Přála bych si, aby se nad hrobem těchto dětí jednou jako v Shakespearově Romeovi a Julii ´smířil s domem dům´…“, říkala.
V letech 1945–1950 vystudovala Akademii výtvarných umění v Praze pod vedením profesora Otakara Španiela a po absolutoriu nastoupila jako profesorka na Odbornou výtvarnou školu na Hollarově náměstí v Praze, kde učila dlouhých osmnáct let.
Její kolegyní byla maminka Bedřišky Synkové, která se v devatenácti letech ocitla ve vězení za akce, které pořádala jako vedoucí tehdy zakázaného skautského oddílu. Marie se přihlásila do soutěže na novou jednokorunovou minci a podle fotografie na ní zobrazila právě Bedřišku, jak sází lipovou ratolest. Ačkoliv její návrh nezvítězil, tehdejšímu ministrovi financí se natolik zalíbil, že ražbu prosadil. Tato koruna se pak stala nejdéle používaným platidlem v dějinách našeho mincovnictví, v oběhu byla více než 35 let, až do rozpadu Československa.
Při svých pražských studiích se Marie seznámila se svým budoucím manželem Františkem Kučou, který tehdy v Praze rovněž studoval, a to cizí jazyky a těsnopis. V roce 1947 se vzali a o dva roky později se jim narodila dcera Sylvia. V roce 1962 se v přátelském duchu rozešli. Marie se pak při práci seznámila se svým druhým mužem, o pět let mladším Jiřím Václavem Hamplem, malířem české krajiny a medailérem.
V roce 1969 získala první cenu v soutěži za pomník Barunka – Božena Němcová sedmnáctiletá pro Českou Skalici a ukončila pedagogickou činnost. Chtěla se věnovat už jen pomníku dětských obětí války. Impulsem byly Dušičky: „Všude se rozsvěcují světélka, jen na bezejmenných hrobech zavražděných dětí ne,“ říkala. Nakonec ji napadlo, že udělá sochy všech 82 lidických dětí, které zavraždili nacisté, a bude to pomník věnovaný symbolicky všem dětem, kterých během války v různých zemích světa zemřelo deset až dvanáct milionů.
Památníku dětských obětí války, prvního svého druhu na světě, který je dnes neodmyslitelnou součástí pietního území v Lidicích, zasvětila zbytek života.
Kvůli práci na sousoší koupili s mužem pozemek v sousedství jejich domu v Praze-Hodkovičkách, na kterém vybudovali velký ateliér pro 82 soch v nadživotní velikosti.
Ačkoliv úkol, který na sebe vzala, byl pro jednoho člověka téměř nesplnitelný, dokázala ho během dvou desetiletí naplněných dennodenní prací dokončit. Bez odpočinku, bez chvilky volna. S každou dokončovanou sochou vždy znovu a znovu prožívala její osud i děsivou smrt. Byla přitom v kontaktu s lidickými ženami, které ji v ateliéru navštěvovaly, a i když měla k dispozici fotografie dětí, jejich tváře dělala anonymní, zachovala jen proporce a pohlaví.
„Začala jsem pracovat velice tvrdě a neúnavně, od té doby jsem nepřerušila práci ani na jediný den,“ vzpomínala později. V ateliéru trávila až osmnáct hodin denně. Za pomoci svého manžela tvořila dílo bez jakékoli finanční podpory: „Žili jsme v nouzi a nestydím se za to, lidé to pochopili a nosili nám i chleba, oblečení, hadry, které jsem potřebovala na sochy.“
V březnu 1989 dílo v sádře dokončila. První tři sochy nechala odlít do bronzu z vlastních úspor a peněz rodičů, protože šlo o její soukromou iniciativu, dílo si nikdo neobjednal, a někteří její kolegové tvrdili, že to je bláznovství. Víc toho už nestihla. V předvečer sametové revoluce nečekaně zemřela na infarkt, vyčerpaná nejen z dvacetileté každodenní práce na sochách, ale především z neustálého dohadování a bojů o existenci pomníku.
Díky úsilí jejího manžela a dcery Sylvie a pomocí finančních darů z celé republiky i ze světa, z Dánska, Japonska, Německa i Anglie, se podařilo projekt dokončit, tedy sehnat peníze na odlití soch do bronzu, sestavit sousoší a umístit jej na lidickou pláň přesně tak, jak si to autorka přála. Bezkonkurenčně nejvelkorysejší příspěvek z dánského Albertslundu, partnerského města Říčan u Prahy, zaplatil roku 1994 celou třetinu rozsáhlého sousoší.
Prvních třicet soch bylo v Lidicích instalováno v roce 1995, posledních sedm bylo odhaleno 10. června 2000, třicet let po zahájení práce a jedenáct let po smrti autorky. Sousoší je orientováno tak, že se děti dívají k hrobu svých otců, dědů i kamarádů.
Jiří Hartl později vzpomínal, že o sousoší projevilo už roku 1988 zájem Německo a chtěli ho odkoupit i Japonci a instalovat v Hirošimě, ale oni odmítli. Byl to Mariin sen a sen se neprodává. Pomník rok po dokončení prodali společně s Mariinou dcerou za symbolickou jednu korunu Lidicím a sádrový model sousoší lidických dětí věnoval Hampl Muzeu a galerii severního Plzeňska.
Dne 28. října 2013 převzala dcera Marie Uchytilové Sylvia na Pražském hradě za svou maminku státní vyznamenání – medaili Za zásluhy 1. stupně in memoriam. Udělil jí ho tehdejší prezident Miloš Zeman, který po návštěvě Lidic prohlásil, že je to „nejkrásnější a současně nejsmutnější pomník, který kdy v životě poznal“.
Gnews.cz – Jana Černá
FOTO – wikipedia, facebook
Czech 
English 
Spanish 
French 
Italian 
Russian 
Chinese 
German