„Víte, malíř, stejně jako herec, musí umět prožít všechny ty nakreslené dobrodružné okamžiky ve své fantazii. Chce-li namalovat koně, který plave v peřejích, musí se tím koněm na chvíli stát – to je marná sláva.“
„Je mi úzko z toho, že lidé ničí přírodu, ačkoliv je to základní podmínka jejich života.“
Před 120 lety se narodil Zdeněk Burian, významný český malíř a ilustrátor časopisů a dobrodružných knih. Mayovky, verneovky, foglarovky nebo knihy Eduarda Štorcha, Rudyarda Kiplinga, R. L. Stevensona či Jacka Londona s jeho obrázky provázely generace čtenářů. Kromě toho se proslavil jako autor obrazových rekonstrukcí pravěkých zvířat a lidí, jichž ve spolupráci s profesorem Josefem Augustou a dalšími odborníky vytvořil přes tisícovku. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších umělců v tomto oboru. Jeho dílo je neobyčejně rozsáhlé, celkem vytvořil na 14 tisíc prací.
Je zajímavé, že malíř, který miloval dobrodružství, exotiku a dálky a maloval celý svět, ze svého ateliéru prakticky nevytáhl paty. V zahraničí byl za celá léta jen jednou, na dovolené v Itálii krátce po svatbě. Vyprávění o jeho životě je tedy vyprávěním o jeho práci, které svůj život zasvětil.
Zdeněk Michael František Burian přišel na svět 11. února 1905 v Kopřivnici na severní Moravě. Jeho otec Eduard Burian byl moravský stavitel, učitel na odborné škole v Kopřivnici, soudní znalec a významný člen štramberského Klubu českých turistů. Technické nadání a průbojnost po něm zdědil jen prvorozený syn Karel. O dva roky mladší Zdeněk byl se svou mírnou a citlivou povahou a láskou k umění podobný spíš mamince Hermíně, dceři Michala Barabáše, stavitele v Rožnově pod Radhoštěm, u něhož její manžel začínal jako asistent.
Prvních pět let po Zdeňkově narození bydleli Burianovi na náměstí ve Štramberku, poté se vrátili do Kopřivnice, kde otec postavil rodinný dům a otevřel si kancelář. Postavil také budovu obecní školy, kam Zdeněk s bratrem začali chodit. O prázdninách 1915 se znovu stěhovali – tentokrát do Brna. Jenže přišla válka a otec musel narukovat, po roce se tedy vrátili znovu do Kopřivnice. Už na obecné a pak i na měšťanské škole v Kopřivnici, kam nastoupil po návratu z Brna, prokázal Zdeněk mimořádný malířský talent.
Od deseti let plnil své skicáře obrázky živočichů, rostlin, lidí, oblečení, zbraní i exotických krajin. Jako vzor mu sloužily cestopisy, dobrodružné knihy a také štramberská krasová jeskyně Šipka, kde roku 1880 archeolog K. J. Maška objevil čelist neandertálského dítěte a kosti prehistorických zvířat. Od té doby se oblast stala významnou archeologickou lokalitou. Burian v dětství jeskyni často navštěvoval a její pravěké kouzlo později zachytil ve svých obrazech.
Jeho talentu si všiml učitel kreslení A. P. Bartoň, který sám maloval, především krajinné motivy z Beskyd. Byl to právě on, kdo přemlouval Burianovy rodiče, aby syna poslali studovat na uměleckou průmyslovou školu do Prahy. Otec to odmítal, přes válku nemohl vydělávat a rodina byla zadlužená, navíc staršímu Karlovi už platil studium na technice, proto se obával, že dva syny na studiích neuživí a chtěl Zdeňka poslat do učení na lesníka.
Zasáhla ale maminka, která sehnala peníze na vlak a tajně odjela se synem do Prahy i přes manželův nesouhlas. Zde v roce 1919 složil Zdeněk úspěšně přijímací zkoušky na Akademii výtvarných umění. Čtrnáctiletý chlapec byl na doporučení komise, v níž zasedali Max Švabinský, Vojtěch Hynais a Jakub Obrovský, přijat coby mimořádný student rovnou do druhého ročníku, do třídy J. Obrovského.
Na škole Zdeněk vydržel jen dva roky, v šestnácti svá studia přerušil. Hlavní roli v tom sehrály nikoli studijní, ale existenční problémy, protože se v Praze musel protloukat úplně sám, bez pomoci rodiny a přátel. Pomáhal na stavbě studentské kolonie na Letné, nosil kufry na nádraží, aranžoval výkladní skříně, často hladověl a občas spal pod železničním mostem, když neměl na podnájem. Důvodem byl také jeho nízký věk, pro který nezapadl do kolektivu. Později o tom řekl: „Bylo mi čtrnáct a mým kolegům kolem dvaceti. Pochopitelně mě přezírali, nedružili se se mnou, a tak začala moje osamělost, která určila můj život až podnes. … Ale nezájem kolegů nebyl to největší zlo, hůře se snášel hlad. Jednou jsem stál před pekařským krámem a uvažoval, že ukradnu bochník chleba. Jenže jsem si uvědomil, jak jsem slabý a že bych daleko neutekl. To jediné mě odradilo. … Člověk tenkrát ztvrdnul a poznal, že hodně snese. Když poznáte život z žabí perspektivy, přestanete se bát smrti. Umíral jsem dvakrát a žádný dojem to na mě neudělalo. A poznáte také, jak jsou lidé tvrdí a necitelní. … Celkem to ale byla dobrá škola a od té doby vím, že hlad je zdravý, pokud ovšem člověk hladem neumře.“
Akademickým malířem se Burian sice nestal, po odchodu ze školy se ale stal úspěšným a vyhledávaným ilustrátorem. První knihou, kterou ilustroval, bylo Dobrodružství Davida Balfoura od R. L. Stevensona, které vyšlo v září 1921 u nakladatele Antonína Svěceného. Už o rok dříve pro něho namaloval obálky několika příběhů o Tarzanovi a postavy z románu Alexandra Dumase, které Svěcený vystavil ve výloze svého Dělnického nakladatelství. Kresby vzbudily mezi čtenáři obrovský zájem.
První honorář, který za svou práci Burian dostal, mu ukradli pražští kapsáři – vyrvali mu peníze i s kapsou chatrného zimníku. Naštěstí ho to neznechutilo, pustil se rychle do práce a v následujících třech letech vytvořil přes sto ilustrací pro osm knih vydaných Dělnickým nakladatelstvím.
Od roku 1924 začal spolupracovat s geografem Stanislavem Nikolauem, autorem zeměpisných učebnic, na knižnici Země a lidé a časopisu Širým světem. V 21 ročnících časopisu se objevilo přes pět set Burianových ilustrací, pro Země a lidé jich namaloval přes dvě stě.
Kamarády, kteří mu chyběli na studiích, si našel mezi trampy z party úředníka Čeňka Zahradníčka. Jezdil s nimi na Sázavu, kde na podzim 1921 vybudovali osadu Arizona a postavili první trampskou chatu. Dostal přezdívku Siddie Burka. Poté, co chata vyhořela, jezdili do osady Montana na Berounce a Tornádo na Kazíně. Trampování v přírodě Burianovi poskytovalo inspiraci i pro malování, navíc se z něj stal velice dobrý kytarista a zpěvák. „Příroda má nesporně zušlechťující vliv na člověka. Trampování mělo velkou cenu i pro mne jako malíře. Každý den ráno jiný les, vidět přírodu od rozbřesku až po západ slunce, vidět ji v noci. Dokonale jsem toho využil v práci.“
U Mokropsů, v kopcích jižně od Prahy, si Burian zařídil kuriózní bydlení – vyřazený autobus. S kamarády se tam u táborového ohně společně přestrojovali za kovboje a na půjčeném koni natáčeli i westernový film. Trampingu Burian zůstal věrný až do konce svého života, i jeho ateliér připomínal zálesácký srub.
Díky trampování se v létě roku 1924 seznámil svou budoucí manželkou, vinohradskou prodavačkou Františkou Loudovou, která se svými dlouhými copy připomínala indiánské děvče. Vzali se v únoru 1927 a v květnu se jim narodila jediná dcera Eva.
Ve stejném roce začal Burian pro nakladatelství J. R. Vilímka ilustrovat časopisy Malý čtenář, Humoristické listy a Dobrodružný svět a později i dobrodružné knihy. Současně pracoval pro S. Nikolaua. Vztahy mezi ním a Vilímkem byly kvůli práci občas napjaté, faktem ale je, že mu roku 1928 Vilímek pomohl získat byt na Žižkově, kam se Burian s rodinou přestěhoval z podnájmu ve Vršovicích a žil tam až do roku 1956, kdy si pořídil rodinnou vilu v Podolí. Spolupráce s Vilímkem trvala do zániku nakladatelství v roce 1948. Za tu dobu ilustroval Burian kolem padesáti titulů – knihy od J. Verna, A. Dumase, J. F. Coopera, R. Kiplinga a mnoha dalších autorů dodnes patří ke sběratelským skvostům.
Třicátá léta byla pro Buriana nejplodnějším obdobím, pokud jde o ilustrování dobrodružných knih. Pracoval pro nakladatelství Toužimský & Moravec, které obnovilo slávu románů Karla Maye v úspěšných edicích S puškou a lasem a Romány Karla Maye, vydávalo dobrodružné seriály o Tarzanovi a o letci Bigglesovi i díla českých autorů, jako byli A. V. Frič, E. Holub nebo E. S. Vráz. Pro nakladatele J. Kobese ilustroval knihy Jaroslava Foglara Hoši od Bobří řeky, Chata v Jezerní kotlině, Boj o první místo nebo Pod junáckou vlajkou.
Důležitým mezníkem v jeho tvorbě se stal rok 1932, kdy v časopise Malý čtenář vyšla povídka Eduarda Štorcha Lovci sobů a mamutů, doprovázená pěti Burianovými ilustracemi. Dostala se do rukou tehdejšímu docentovi Karlovy univerzity v Praze paleontologovi Josefu Augustovi. Ten Buriana v roce 1935 pozval k sobě domů. „Předložil mi obrázek kostry diplodoka, býložravého veleještěra. Nakreslil jsem ho během dvaceti minut,“ vzpomínal později Burian. Tak začalo jejich přátelství a tvůrčí spolupráce na paleontologických rekonstrukcích prehistorických zvířat, uznávaných světovou odbornou veřejností. Trvala až do Augustovy smrti v roce 1968.
Podle obou pánů byl dokonce pojmenován pravěký býložravý dinosaurus, jehož pozůstatky se našly roku 2003 poblíž Mezholez na Kutnohorsku – Burianosaurus augustai. Model páru burianosaurů v životní velikosti (první svého druhu na světě) je od června 2018 k vidění v pražském DinoParku na střeše obchodního centra Galerie Harfa poblíž O2 arény.
Po úspěchu povídky Lovci sobů a mamutů ji Štorch rozšířil na román, a tak v září 1937 vyšla kniha Lovci mamutů s mnoha ilustracemi Zdeňka Buriana. „Ten pravěk, který jsem měl v krvi, ležel ladem až do chvíle, kdy jsem dostal do ruky obtahy Štorchova rukopisu. Při čtení ožily mé dávné jeskynní sny včetně husí kůže, která mi tenkrát běžela po zádech.“ Burian v pozdějších letech ilustroval většinu Štorchových knih s pravěkou a historickou tematikou, jako Minehava, Osada Havranů, Volání rodu, Bronzový poklad, Hrdina Nik aj.
V období Protektorátu Čechy a Morava došlo k velkému útlumu ve vydávání dobrodružných knih, na každý titul muselo být povolení příslušných orgánů a mnozí autoři byli zakázaní. Burian se tehdy zaměřil na témata ryze národní a ilustroval Pohádky Boženy Němcové, její Babičku, Pohorskou vesnici, nebo Nerudovy Povídky malostranské (ty nakonec nevyšly). Věnoval se i pravěké tematice, v roce 1941 ilustroval knihu Josefa Augusty Zavátý život a hned následujícího roku jeho 750stránkovou knihu Divy prasvěta s podtitulem Kronika pravěké přírody. V roce 1949 namaloval svoje první „školní obrazy“ s náměty z pravěku.
Po roce 1948 většina soukromých nakladatelství zanikla nebo byla zestátněna. Od roku 1949 mělo monopolní postavení v oblasti dobrodružné literatury pro děti Státní nakladatelství dětské knihy, pozdější Albatros, se kterým Burian spolupracoval, ilustroval řadu knih autorů, jako byli Jules Verne, Karel May nebo Jack London, také Knihu džunglí Rudyarda Kiplinga, Robinsona Crusoe Daniela Defoea, Poklad na ostrově R. L. Stevensona, Posledního Mohykána J. F. Coopera nebo Tarzana E. R. Burroughse. Z českých autorů knihy E. Štorcha, A. V. Friče, J. Moravce, M. V. Kratochvíla, V. Zamarovského, L. Součka a jiných.
Od poloviny 50. let prakticky až do své smrti ilustroval také oblíbené časopisy pro děti Ohníček, Pionýr (dva ročníky pod názvem Větrník) nebo ABC, které vycházely v Mladé frontě.
V padesátých letech byl Burian často terčem výtvarné kritiky, která jeho obrazy označovala za příliš naturalistické a formalistické a vytýkala mu akademismus. Nelíbila se ani jeho orientace na západní literaturu nebo jeho aktivní působení v trampingu.
Burianovy umělecké vědecké rekonstrukce pravěkého světa se v té době staly předlohou ke dvěma světoznámým filmům – Godzilla japonského režiséra Iširó Hondy z roku 1954 a Cesta do pravěku režiséra Karla Zemana z roku 1955, na němž vědecky spolupracoval Josef Augusta. Mimochodem, také americký režisér Steven Spielberg v jednom rozhovoru řekl, že ho k natočení kultovního Jurského parku inspiroval „jeden významný malíř pravěku z Evropy“, čímž myslel Buriana.
Roku 1956 vyšla kniha Josefa Augusty Tiere der Urzeit, první cizojazyčná publikace s ilustracemi Zdeňka Buriana. Byla vydána v mnoha jazycích, česky vyšla pod názvem Hlubinami pravěku a Burian si díky ní ve světě vydobyl pozici jednoho z předních malířů a ilustrátorů období pravěku.
Po Augustově smrti spolupracoval od roku 1969 s paleontologem Zdeňkem Vlastimilem Špinarem a v letech 1971-76 vytvořil novou sérii rekonstrukcí našich předků pro seriál zoologa Vratislava Mazáka Z pradějin člověka v časopise Živa, který vyvolal velký ohlas u našich i zahraničních odborníků a stal se základem pro Mazákovu publikaci z roku 1977 Jak vznikl člověk s podtitulem Sága rodu Homo.
V roce 1977 začal Burian malovat cyklus rekonstrukcí vývoje života na Zemi od prvohor po čtvrtohory pro galerii v ZOO ve Dvoře Králové nad Labem. Pracoval na něm až do své smrti, z původně zamýšlených 34 obrazů na rozměrných plátnech jich stihl namalovat 22. O tom, že zdejší sbírka celkem 147 Burianových obrazů je světovým unikátem, svědčí fakt, že obrazy byly prohlášeny národní kulturní památkou.
V květnu 1980 byl Z. Burianovi udělen titul zasloužilého umělce. Jeho manželka Františka, která mu byla celá léta oporou a někdy i modelem, se této pocty bohužel nedožila, zemřela v říjnu 1979.
Burianovo celoživotní dílo sklízí vavříny po celém světě. Jeho životopis je uveden v proslulé knize Who’s Who in the World, kam se zařazují jen významné osobnosti ve svém oboru. Roku 1980 vyšla v Londýně kniha Vratislava Mazáka Prehistoric Man, která se stala rekapitulací Burianovy paleoantropologické tvorby. Téhož roku se s velkým úspěchem a nadšením setkala výstava v japonském zábavním parku Seibuen nedaleko Tokia.
„Udělal jsem to všechno tady a dělal jsem to pro naše lidi – hlavně pro mládež. Tam, venku, můžou mít reprodukce. Můžou jich mít, kolik chtějí, tomu jsem nikdy nebránil, ale originály – ty zůstanou tady.“ Tak charakterizoval Zdeněk Burian sepětí svého díla se zemí, kde se narodil.
V Praze se začátkem roku 1981 konaly postupně tři výstavy rekapitulující Burianovu tvorbu – v Galerii Václava Špály, pak ve Výstavní síni Mánes a nakonec ve Výstavní síni Albatrosu. Ta byla zahájena 1. července 1981, a právě v ten den Zdeněk Burian zemřel. Ve věku 76 let podlehl pooperačním komplikacím po operaci břišní aorty v pražské nemocnici Na Františku. Před svou smrtí prý často mluvil o tom, že by chtěl být pohřben na Moravě pod starou borovicí. Jeho popel byl však rozptýlen na Zbraslavském hřbitově.
V roce 1991, čtyři roky před svou smrtí, vydala Burianova dcera Eva, provdaná Hochmanová, životopisnou knihu o svém otci Zdeněk Burian: Pravěk a dobrodružství (rodinné vzpomínky). Osudy a dílo oblíbeného malíře mapuje také Muzeum Zdeňka Buriana ve Štramberku, které bylo otevřeno v červenci 2011.
Wikipedia /Facebook /burianzdenek.cz/ gnews.cz – Jana Černá
Czech 
English 
Spanish 
French 
Italian 
Russian 
Chinese 
German