Blogování, tvorba obsahu a žurnalistika: Kde leží jejich hranice?

147

Žurnalistika v Ghaně ušla dlouhou cestu od obtížných časů „kultury ticha“ a éry trestného činu pomluvy. Dnešní mediální prostředí je otevřenější, živější a rozmanitější než kdy dříve. Přijetí zákona Right to Information Act z roku 2019 (Act 989), zrušení zákona o trestní pomluvě i celkové uvolnění mediálního prostoru vyvolaly v celé zemi obrovský zájem veřejnosti o dění v médiích.

Tvůrci ghanské Ústavy z roku 1992 si byli plně vědomi síly a významu médií pro národní rozvoj. Proto je kapitola 12 věnována výhradně médiím a uznává jejich roli při zajišťování přístupu občanů k přesným, svobodným a nestranným informacím.

Jakmile média převzala – byť ústavou výslovně nepojmenovanou – roli „čtvrtého stavu“, stala se klíčovým hlídacím psem demokracie. Dozorují mocné, pomáhají veřejnosti porozumět národním otázkám a poskytují prostor občanům vyjádřit své názory na záležitosti celospolečenského významu.

V posledních letech však do mediálního prostoru výrazně vstoupili blogeři a tvůrci obsahu. Mnozí z nich informují o tématech veřejného zájmu a přebírají roli občanských novinářů. Tento posun umožnil mimo jiné článek 162(3) Ústavy, který stanoví, že nikdo nepotřebuje licenci k založení či provozování novin, časopisu nebo jiného média. Tato svoboda otevřela dveře každému, kdo disponuje alespoň základní schopností psát nebo vyprávět příběhy, aby se mohl zapojit do veřejné komunikace.

Rozmach sociálních sítí navíc setřel hranice mezi tradičními novináři a digitálními tvůrci obsahu. Díky chytrému telefonu a připojení k internetu může dnes kdokoli informovat o událostech, vyjadřovat názory nebo dokonce přinášet „breaking news“ – činnosti, které byly dříve vyhrazeny profesionálně vyškoleným novinářům.

Přestože mnozí blogeři a tvůrci obsahu dnes vykonávají činnosti podobné žurnalistice, je důležité zdůraznit, že žurnalistika je profese založená na odborném vzdělání, standardech a etice. Nejde pouze o zveřejnění informace na internetu. Profesionální novináři se řídí přísným etickým kodexem, který vyžaduje přesnost, férovost, vyváženost a objektivitu. Nestaví se na žádnou stranu, nevymýšlejí si příběhy a neupřednostňují senzaci před pravdou.

Někteří tvůrci obsahu se domnívají, že ústavní právo na svobodu projevu je automaticky staví na roveň vyškoleným novinářům. Článek 21(1)(a) sice zaručuje svobodu slova, projevu i tisku všem občanům, to však neznamená, že by se tím rušila potřeba profesionality a etického jednání v žurnalistice.

Pro novináře je ustanovení článku 21(1)(a) klíčové, protože garantuje jak jejich právo svobodně psát a vyjadřovat se, tak právo médií působit bez předběžné cenzury. To je důvod, proč se mnozí lidé, kteří dnes píší či tvoří obsah na sociálních sítích, chtějí s žurnalistikou ztotožnit.

Na zapojení blogerů a tvůrců obsahu do občanské žurnalistiky není nic špatného. Naopak – obohacují veřejnou debatu a rozšiřují tok informací. Pokud však mají být považováni za novináře v pravém slova smyslu, musí se toto řemeslo naučit. Žurnalistika vyžaduje konkrétní dovednosti: psaní zpráv, ověřování faktů, vedení rozhovorů, kontrolu zdrojů, znalost etiky a mediálního práva i odpovědné informování. Nestačí jen zveřejňovat libovolný obsah na sociálních sítích.

V rozhovoru s Kofim, nezávislým novinářem, zaznělo, že organizátoři akcí dnes často přikládají větší váhu blogerům a tvůrcům obsahu než tradičním novinářům, a to kvůli tomu, co označují jako „trendy a čísla“. Mnozí dávají přednost online rozruchu a vysoké míře zapojení před kvalitně napsaným článkem v tištěných či elektronických médiích.

Kofi však upozorňuje, že „trendování“ samo o sobě ještě neznamená skutečný dopad. Událost může být populární na nesprávné platformě nebo mezi nevhodným publikem, což nepřinese téměř žádný reálný efekt. Novináři se naopak soustředí na příběhy, které slouží veřejnému zájmu – s důrazem na hloubku, přesnost a relevanci, nikoli pouze na čísla.

Francis Kokutse, zkušený novinář s více než čtyřicetiletou praxí, vysvětluje, že novináři jsou profesionálové vyškolení buď formálním vzděláním, nebo praxí přímo v redakcích. Píší pro zavedené mediální domy, řídí se etickými pravidly, dodržují uznávané stylistické normy a před zveřejněním informací pečlivě ověřují fakta.

Blogeři a nověji i tvůrci obsahu se objevili především s nástupem digitalizace od poloviny 90. let. Na rozdíl od novinářů mnozí z nich nejsou vázáni etickými pravidly, nedodržují ustálený styl psaní a často nepovažují ověřování faktů za prioritu.

Rychlý růst sociálních sítí jejich vliv ještě posílil a dnes sdílejí mediální prostor s tradičními novináři. Vznik webových stránek, platformy WordPress a dalších digitálních nástrojů jim umožnil konkurovat tradičním médiím, protože digitální obsah se šíří a získává popularitu mnohem rychleji.

Tyto digitální platformy navíc postrádají „strážce brány“ – editory a redakční dohled – což umožňuje publikovat bez kontrolních mechanismů běžných v tradičních médiích. Novináři naproti tomu musí před zveřejněním informací zohlednit společenské normy, etiku i právní rámec.

Znepokojivé je proto, že mnozí organizátoři akcí dnes spoléhají na blogery, tvůrce obsahu a influencery pouze kvůli jejich vysokému počtu sledujících na sociálních sítích. Není však zřejmé, zda jim jde pouze o online popularitu.

Existují důkazy, že někteří lidé s vysokým počtem sledujících využívají boty k umělému navyšování své online přítomnosti. To vyvolává otázku, zda organizátoři skutečně dostávají hodnotu odpovídající svým investicím. Zatímco tradiční média nadále poskytují důvěryhodné a ověřitelné informace, totéž nelze vždy říci o obsahu produkovaném blogery a tvůrci obsahu.

Dr. Kwadwo Asong Boateng, vedoucí pedagog na UNIMAC, vysvětluje, že sociální média – často označovaná jako nová média – vznikla s cílem prohloubit demokracii. Jejich smyslem bylo narušit dominanci velkých institucionalizovaných organizací, které dříve ovládaly mediální krajinu. Pokud média vlastní velké komerční instituce, stávají se „strážci brány“ – rozhodují o tom, které informace vstoupí do veřejného prostoru, a filtrují obsah podle vlastních zájmů a ideologie.

Sociální média tento model narušila. Otevřela prostor komukoli, kdo chce získávat, vytvářet a sdílet informace – což je samotným jádrem demokracie: svoboda projevu a slova. Dnes může jednotlivec pouze s mobilním telefonem rozhodnout, co zaznamená a co zveřejní. Informace byly demokratizovány. Každý se může zapojit do výměny názorů, pokud se vyhne pomluvě, skandálnímu obsahu a šíření falešných zpráv. Tato otevřenost však zároveň činí sociální média obtížně kontrolovatelnými.

Podle Dr. Boatenga není zcela přesné označovat uživatele sociálních sítí za zaujaté. Lidé jednoduše sdílejí informace podle svých vlastních pohledů, preferencí a hodnot. „Shromažďuji a sdílím informace ze svého úhlu pohledu,“ poznamenal. „Neoznačujme to hned za zaujatost.“ Dodal, že pokud politická strana vlastní médium – tradiční či digitální – je přirozené, že bude prosazovat vlastní ideologii. Sociální média rozšířila prostor natolik, že se každý člověk stal nezávislým producentem, šiřitelem i vydavatelem obsahu.

Tento posun je patrný i ve státní správě. „Dnes má každý ministr vlastní mediální tým, který jej doprovází všude,“ uvedl. V komunikačních studiích se tento jev označuje jako mediatizace – proces, kdy si jednotlivci uvědomují sami sebe jako mediální aktéry. V důsledku toho si upravují a vysílají své životní styly i každodenní aktivity a sami určují, co veřejnost uvidí. Produkují vlastní obsah a formují vlastní narativy.

Dr. Boateng připomněl, že již na počátku 90. let akademici varovali, že sociální média budou výzvou pro tradiční žurnalistiku – a tato předpověď se naplnila. Tradiční novináři jsou podle něj vysoce kvalifikovaní, ale často svázaní institucionálními pravidly a zájmy vlastníků médií. Blogeři a influenceři jsou naopak motivováni počtem sledujících a mírou zapojení publika. Mají větší flexibilitu a tvůrčí svobodu než tradiční média, která jsou silně strukturovaná a regulovaná. Soustředí se na množství produkovaného obsahu a vlastní vliv.

Přesto Dr. Boateng trvá na tom, že tradiční žurnalistika si stále zachovává důvěryhodnost, která z novinářů činí autoritativní hlasy ve společnosti. Institucionální omezení je však nadále oslabují v konkurenčním boji. V mnoha zemích dnes novináři pracují pro zavedená média a zároveň provozují vlastní blogy a účty na sociálních sítích, aby si budovali vlastní publikum. To může být cesta vpřed i pro tradiční mediální profesionály.

Navzdory změnám, které přinesla digitalizace, zůstávají tradiční média nejdůvěryhodnějším a nejspolehlivějším zdrojem faktických informací.

Jak se mediální ekosystém dál vyvíjí, skutečnou otázkou není, zda by blogeři a tvůrci obsahu měli existovat – ti už zde jsou. Jde o to, zda jsou ochotni přijmout principy, které definují etickou žurnalistiku.

Fiifi Nettey, mediální konzultant, Accra

Thediplomaticsociety/gnews.cz – GH