Slovanská epopej Alfonse Muchy – obraz pátý: Přemysl Otakar II., král železný a zlatý – Svaz slovanských dynastů

Obraz pátý. Když jsem poprvé stanul před plátnem „Svaz slovanských dynastů“ z monumentální Slovanské epopeje Alfonse Muchy, měl jsem pocit, že konečně vidím něco, co mi je blízké, možná proto, že v názvu je Přemysl Otakar II., o němž už jsem něco věděl. Stál jsem tam a před sebou měl opět nekonečný příběh Slovanstva, oděný do známých barev, světla a symboliky, jakou dokáže vykouzlit jedině Alfons Mucha.

Nikdy nezapomenu ten první dojem – jako kdyby se celý stan králů dotýkal mé budoucnosti, i přesto, že téma i obraz byly samy o sobě minulostí. Přede mnou se otevřel slavnostní výjev, v němž se setkávají vládcové, spojenci, příbuzní i hosté. A uprostřed nich stojí majestátní Přemysl Otakar II., král, jehož jméno v sobě nese záblesk moci, odvahy i vizionářství. Také jsem ho viděl v mnohem hezčím světle než v naší dějinné literatuře.

Vždy jsem ho obdivoval, ale zde, v Muchově podání, nabyl téměř nadpozemské velikosti a krásy. Jeho gesto vítající nově příchozí hosty působí neobyčejně přátelsky, a přesto v sobě nese sílu panovníka, jenž dokáže spojovat celé národy.

Blíže jsem spatřil znak jeho osobní kaple – orla s roztaženými křídly. Uvědomil jsem si, že stojím před dílem, které není jen obrazem historické události, ale vizí jednoty. Přemysl zde pozval na svatbu své neteře Kunhuty Braniborské a uherského prince Bély slovanské vládce z okolních zemí s odvážnou myšlenkou vytvořit velkou slovanskou koalici. Nebylo to jen diplomatické gesto – byla to touha po míru, po společné budoucnosti, po naději. A já jsem při pohledu na plátno cítil, že Mucha tuto touhu dokázal zachytit s neuvěřitelnou hloubkou.

Každá postava na obraze má vlastní svět, vlastní výraz, vlastní vyprávění. Připadalo mi, jako by se celý stan naplnil tlukotem srdcí přítomných vládců. Všichni na jednom místě. Koncentrace energie se nedá změřit, a tak jsem tiše stál, koukal a nasával tu atmosféru důvěry, sounáležitosti a slavnostní harmonie. Jako by se na okamžik zastavil čas.

Přistihl jsem se, že se mi v mysli rodí myšlenka: „Takhle by to ale přece mělo být. Takový měl být sen o jednotě a míru.“ A právě Mucha to nejen věděl, ale dokázal ji také bravurně zhmotnit a tuto myšlenku mi vložil hluboko do nitra.

Velikost díla nespočívá jen v jeho rozměrech, ale i v tom, že mě – nebo vás, či kohokoliv jiného – dokázalo dočista proměnit. Pamatuji si ještě, že když jsem odcházel, nesl jsem v sobě pocit pýchy na tu naši slovanskou historii, hrdosti na své kořeny a radosti z toho, že vůbec existuje takovéto umění, které dokáže podnítit tak silné emoce. Ano, tohle je skutečné umění – od nižšího k vyššímu a od úzkého k širšímu. Nesl a nesu si pořád v sobě obrovský obdiv k Alfonsi Muchovi, který dokázal v jednom obraze propojit dějiny, ideál míru i nadčasovou krásu.

Tato malba není jen součástí Slovanské epopeje. Je to zážitek, který člověk nese v sobě celý život. A já jsem za něj nesmírně vděčný.

Přečtěte si také: Slovanská epopej Alfonse Muchy – obraz čtvrtý: Car Simeon Bulharský – Jitřenka slovanského písemnictví

Jan Vojtěch, šéfredaktor General News