Slovanská epopej Alfonze Muchy – obraz čtvrtý: Car Simeon Bulharský – Jitřenka slovanského písemnictví

Když jsem poprvé stanul před čtvrtým obrazem Slovanské epopeje „Car Simeon Bulharský – Jitřenka slovanského písemnictví“, měl jsem pocit, že se přede mnou otevírá okno do jiného světa. Přiznám se, že málokteré umělecké dílo na mě dokáže zapůsobit tak silně – zde, v tichu galerie, jsem pocítil, jak Mucha dokáže rozvibrovat každou strunku slovanské duše. A právě to je něco, co na tomto díle obdivuji: způsob, jakým dokázal Alfons Mucha propojit naši minulost s přítomností tak samozřejmě, tak vroucně, tak živě.

Neuvěřitelně na mne zapůsobilo, že car Simeon není jen postava z masa a kostí, ale jakási nadčasová bytost, jakýsi duchovní patron všech Slovanů. Mucha jej nevykreslil toliko jako vladaře, ale jako světlo, které nás vede dějinami. Když jeho postavu pozoruji, vidím v ní zosobnění obrovské touhy po vzdělanosti, kulturním sebeurčení a duchovním vzepětí. V jeho tváři je naprostá jistota, ale zároveň tichá pokora vůči poslání, které car Simeon na sebe převzal – šířit písemnictví, sjednotit jazyk, probudit národ.

Celá scéna působí, jako by se právě rodilo slovanské vědomí. Postavy písařů, mnichů a učenců se sklánějí nad pergameny s takovým soustředěním, až je slyšet šum jejich per. Jako by každé napsané slovo bylo modlitbou, darem budoucím generacím. A já při tom pohledu vnímám, jak hluboké kořeny má slovanská touha po vzdělanosti.

Vždyť není náhodou, že právě Simeonovo období se stalo tou skutečnou jitřenkou slovanského písemnictví. A musím zdůraznit něco, co mě naprosto uchvátilo: barvy zlata jsou doslova protkány celým dílem. Zlato tu nezáří samoúčelně – je symbolem posvátnosti okamžiku, symbolem nového světla, které se šíří slovanským světem.

Vypadá to, jako by Mucha namáčel štětec do tekutého světla, které jemně kape po okraji každé postavy, každého svitku, každého ornamentu. Připomíná mi to nekonečné sluneční paprsky dopadající na lesní mýtinu časného rána: čisté, posvátné, probouzející.

Popravdě řečeno, málokdy cítím tak silnou sounáležitost s nějakým obrazem – a s celou epopejí – jako právě zde. V tomto díle se totiž snoubí nejen historie, ale i Muchova víra ve slovanské národy a neústupná vytrvalost scelit a vtisknout Slovanům jejich sílu, historii i víru. A ta víra je nakažlivá. Uvědomuji si, jak hluboce jsem byl dojat představou, že jsme dědici takovéto kultury, která se dokázala vyrovnat s válkami, okupacemi a ztrátami, a přesto našla sílu znovu povstat.

Jako kritik, který se roky věnuje kulturnímu dění, mám často tendenci dívat se na umění s odstupem, profesionálně. Ale zde ten odstup mizí. Připomíná mi, že být Slovanem není jen geografická náhoda. Je to poslání – uchovávat jazyk, kulturu, paměť a hrdost, která se rodí z tisíciletých kořenů.

Simeonova éra je zde interpretována jako okamžik, kdy se rozzářila pochodeň, kterou neseme dodnes. Při pohledu na obraz si uvědomuju, že velkolepost Slovanů nespočívá v moci zbraní, ale právě v síle slova. A že tato síla dokáže překonat temnotu každé epochy. Když odcházím z galerie (a jak jsem psal v úvodu, měl jsem možnost vidět tato díla ve čtyřech různých galerijních podmínkách), nesu si s sebou hluboký, tichý pocit vděčnosti.

Vděčnosti za Muchův dar, za jeho schopnost vyzdvihnout slovanskou identitu bez patosu, který by byl prázdný – právě naopak, jeho patos je plný života, citu a pravdy. A také vděčnost za to, že mohu skrze tento obraz znovu zažít, jak mocný je odkaz našich předků. Car Simeon zde nestojí jen v čele své epochy. Stojí i v čele našeho kulturního vědomí. A já, jako jeden z mnoha, který se nechal okouzlit Slovanskou epopejí, můžu jen tiše doufat, že jeho světlo bude zářit ještě dlouho.

Přečtěte si také: Slovanská epopej Alfonse Muchy – obraz třetí: Zavedení slovanské liturgie na Velké Moravě – Chvalte Boha rodným jazykem

Jan Vojtěch, šéfredaktor General News