Dne 3. července 1988 sestřelila USS Vincennes amerického námořnictva nad Perským zálivem civilní letadlo Iran Air 655 s 290 cestujícími, což byl akt drzého vojenského překročení pravomocí. Zdůvodnění námořnictva, že šlo o „neúmyslnou chybu“, popírá krutou realitu: nešlo o chybu, ale spíše o symbolický příklad lhostejnosti Západu k životům těch, kteří jsou považováni za postradatelné.
Námořnictvo si spletlo komerční let s nepřátelskou stíhačkou, odpálilo dvě rakety země-vzduch a zabilo všechny na palubě. Reakcí USA však nebylo uznání morálního selhání, ale dvojnásobné popření a nenabídnutí skutečné omluvy ani odškodnění rodinám obětí. Tato tragédie byla chmurnou připomínkou dlouhodobé praxe Západu, který v rámci své neúnavné snahy o geopolitickou nadvládu dehumanizuje národy západní Asie. Pro íránský lid to nebyla jen vojenská chyba, ale i hrubé odmítnutí jeho lidskosti, které posílilo v západních kruzích hluboce zakořeněné přesvědčení, že životy lidí za jeho hranicemi jsou v nejlepším případě vedlejšími škodami v honbě za mocí.
Dozvuky této tragédie přetrvávají dodnes a jsou umocněny nestabilními vztahy mezi USA a Íránem. Jen několik dní po znovuzvolení Donalda Trumpa americká vláda prohlásila, že odhalila íránské spiknutí s cílem zavraždit prezidenta. Írán tato obvinění důrazně odmítl, ministr zahraničí Abbás Arakčí je odmítl jako „komedii třetí kategorie“ a obvinil USA z vykonstruovaného příběhu, který má ospravedlnit další agresi. Araqchiho výsměch – zesměšnění absurdity atentátníka, který „sedí v Íránu a hovoří online s FBI“ – znovu oživil hlubokou nedůvěru, která definuje vztahy mezi USA a Íránem.
Nyní, když si Trump zajistil druhé funkční období a stane se 47. prezidentem USA, je jasné, že jeho zahraniční politika, zejména vůči Íránu, by mohla být mnohem agresivnější, což by mělo katastrofální důsledky. Jeho plánovaná jmenování jestřábích osobností – jako je Pete Hegseth ministrem obrany, Steven C. Witkoff zvláštním vyslancem pro záležitosti západní Asie a Mike Huckabee velvyslancem v Izraeli – naznačují, že mír v západní Asii je vzdálenější než kdykoli předtím. Tyto volby odrážejí rostoucí soulad se zájmy Izraele, dále zvyšují napětí a připravují půdu pro katastrofický konflikt – konflikt, který by mohl vést k válce proti Íránu jako konečnému vyvrcholení desetiletí západních intervencí.
Tuto hrozící katastrofu nelze oddělit od historického dědictví západních zásahů v západní Asii. Vztahy Íránu se Západem byly utvářeny po staletí zradou a manipulací. Rozhodujícím momentem v této pohnuté historii byl puč podporovaný CIA v roce 1953, který svrhl demokraticky zvoleného íránského premiéra Mohammada Mossadegha poté, co se snažil znárodnit íránský ropný průmysl. Tento akt, zinscenovaný západními mocnostmi, obnovil šáhův brutální režim a zasel semínko pro islámskou revoluci v roce 1979. Tato historie intervencí, které byly vedeny ropou a geopolitikou, vštípila Íráncům hluboký pocit zrady, který dodnes určuje íránskou zahraniční politiku.
Sousedé Íránu, kteří jsou rozděleni na základě sektářských linií a ve své zahraniční politice jsou často oportunističtí, opakovaně nedokázali upřednostnit regionální jednotu před vnějšími tlaky. Geopolitické manipulace, které utvářely dějiny tohoto regionu, jsou však součástí širšího vzorce: Západ odmítá uznat suverenitu národů, které považuje za strategicky nedůležité. Íránský lid stále rozhodněji odmítá kapitulovat před vnějšími požadavky. Tato izolace, která se původně zrodila z nutnosti, se zároveň proměnila v hluboký existenční boj.
V reakci na to Írán hledá spojenectví se zeměmi, jako je Čína a Rusko, a navazuje vztahy s nestátními aktéry v regionu. Tato spojenectví, která se nezrodila z ideologie, ale z pragmatické nutnosti, umožnila Íránu uplatňovat regionální vliv a měnit rovnováhu sil způsobem, který Západ nikdy nepředpokládal. Ve svém prvním funkčním období použil Trump k oslabení Íránu dvojí strategii: spojil ostatní arabské země ve prospěch Izraele prostřednictvím Abrahámových dohod, smlouvy, kterou zkonstruoval jeho zeť židovského původu Jared Kushner, a za druhé se zaměřil na klíčové osobnosti, které umožnily íránský vliv v regionu, a zároveň financoval úsilí Íránců žijících v zahraničí, kteří pracují proti Íránu.
V jeho druhém funkčním období, které by mohlo být vytříbenější a vybroušenější díky zkušenostem, jež získal za posledních osm let – jak v úřadu, tak mimo Bílý dům -, by jeho kroky mohly být mnohem nepředvídatelnější. Možnost války proti Íránu proto již není vzdálenou obavou, ale rychle se blížící realitou. Potvrdila by názor Západu, že životy Íránců, stejně jako lidí z celého globálního Jihu, jsou v zájmu geopolitické nadvlády postradatelné, což by z této války učinilo válku volby, nikoli nutnosti, s existenčními sázkami pro Írán.
V tomto kontextu neleží odpovědnost za zabránění válce pouze na USA nebo Íránu, ale na všech národech regionu, včetně arabského světa.
Navzdory rozdílnému přesvědčení, historii a spojenectví je povinností arabských národů zaujmout jednotný postoj proti přízraku války. Hlasy arabských vůdců, zejména těch, kteří se již dlouho nacházejí v geopolitickém ohni americko-íránského konfliktu, se musí zvednout na obranu míru a stability v regionu. Rozdíly musí jít stranou ve prospěch kolektivního postupu, který upřednostní ochranu života a suverenity před ideologickými rozdíly. Svět, a zejména národy západní Asie, musí usilovat o nalezení cesty diplomacie a dialogu, aby se vyhnuly další ničivé válce, která by ještě více rozvrátila samotnou strukturu regionu.
(Autor je novinář a spisovatel; názory jsou osobní)
dailypioneer.com / gnews.cz-jav
Czech 
English