Opevněné město Betlém před Vánocemi utichlo

JERUZALÉM, 24. prosince – Před návštěvou Betléma, města známého především jako místo narození Ježíše Krista, jsem prošel nespočet internetových průvodců a hledal tipy a rady.

„Očekávejte dlouhé fronty,“ varovalo mnoho recenzí. To, s čím jsem se setkal, však bylo překvapivě jiné: místo zahalené do znepokojivého ticha.

Stál jsem sám na náměstí Manger Square ve stínu kostela Narození Páně a snažil jsem se sladit rušné scény popisované v průvodcích s prázdnotou přede mnou. Náměstí, které se mělo s blížícími se Vánocemi hemžit poutníky, působilo jako jeviště po závěrečné oponě.

„Dříve toto místo žilo turisty,“ řekl Hamza, palestinský průvodce, kterého jsem potkal před kostelem. Zkušený veterán betlémského cestovního ruchu nostalgicky vzpomínal na davy, které kdysi zaplňovaly náměstí, a gestem ukázal na prázdné místo, kde se kdysi táhly stovky metrů dlouhé fronty.

„Válka tady všechno změnila,“ postěžoval si.

Izraelsko-palestinský konflikt, který vypukl v říjnu 2023, změnil toto historické město, i když ne přímým násilím. Betlém byl sice ušetřen bomb, ale stín konfliktu odháněl návštěvníky a zanechával po sobě hluboké ticho, které vypovídá o nepokojích v regionu.

„Turisté se bojí a já to chápu,“ řekl Hamza a ukázal na díry po kulkách, které jsou stále patrné ve zdech kostela a které tam zanechali izraelští vojáci během 39denního obléhání v roce 2002. „V Palestině není nikdo ušetřen kulek. Dokonce ani kostel, kde se narodil Ježíš.“

Vchod do kostela, který byl před staletími záměrně postaven nízký a úzký, aby zabránil vetřelcům napochodovat do kostela na koních, vypadal jako metafora izolace města. Tam, kde kdysi turisté trpělivě čekali, aby sklonili hlavu a prošli tímto skromným otvorem, jsem procházel sám a mé kroky se ozývaly v prázdnotě.

Uvnitř kostela stála jeskyně označující místo Ježíšova narození, obvykle obklopená davy věřících, tiše a bez dozoru.

Pod dřevěnou střechou baziliky stály na stole nezapálené svíčky a čekaly na modlitby, které nepřicházely.

Hamza mi řekl, že již druhý rok po sobě se zde nebudou konat žádné okázalé vánoční oslavy kvůli nedostatku turistů a napjaté atmosféře způsobené pokračujícím krveprolitím v Gaze, vzdálené pouhých 70 kilometrů.

„Dřív jsem tu Vánoce miloval,“ řekl Hamza. „Kostel býval plný lidí, náměstí plné radosti. Ale letos pochybuji, že něco takového uvidíme. Jediné, co můžeme dělat, je modlit se – aby konflikt skončil a Betlém se vrátil do normálu.“

Turistický ruch, kdysi hlavní ekonomický zdroj města, se zcela vytratil. Při procházce starobylými ulicemi Betléma jsem byl přímým svědkem ekonomické devastace. Hotely stály prázdné a mnoho restaurací bylo zavřených. Majitelé obchodů seděli ve dveřích a čekali, plni naděje a zároveň smíření s absencí návštěvníků.

Zastavil jsem se, abych si promluvil se starším prodavačem džusů. Jeho vozík byl v pořádku, ale chyběli mu zákazníci. „Turisté jsou pryč a s nimi i naše příjmy,“ řekl mi a jeho slova v sobě nesla unavený souhlas, který jako by se ozýval po celém městě.

S ubývajícím odpoledním světlem jsem se blížil k úseku bariéry na Západním břehu, která odděluje Betlém od Jeruzaléma. Její vysoká betonová zeď vrhá na městské stavby ostrý stín.

V době Krista trvala cesta z Betléma do Jeruzaléma pouhé hodiny pěšky. Dnes se Palestinci potýkají se složitým bludištěm bezpečnostních kontrolních stanovišť, což z desetikilometrové cesty činí nepředvídatelné utrpení.

Izrael tvrdí, že zeď je nezbytná pro ochranu jeho občanů před teroristy. Palestinci však tvrdí, že zeď byla postavena na palestinském území a slouží Izraeli jako prostředek k zabrání další půdy.

Stál jsem u paty zdi a připadal si pod její tíhou bezvýznamný. Nahoře jako trny vyčnívaly ocelové dráty a na vše přísně dohlížely strážní věže.

Palestinci však na její šedivou nadvládu odpověděli barvami a vtipem a proměnili tento monolit v nepravděpodobnou galerii. Zeď nyní zdobí živé nástěnné malby a pouliční umění s díly palestinských i mezinárodních umělců.

Nedaleko zdi jsem potkal Eliase, studenta Betlémské univerzity. Jeho oblíbená nástěnná malba znázorňuje holubici v neprůstřelné vestě, která svírá olivovou ratolest. „Připadá mi jako my – uvězněná, neschopná vzlétnout,“ vysvětlil.

Zatímco návštěvníci jako já mohli snadno přijít a odejít, pro Eliase a jeho sousedy i ta nejjednodušší cesta znamenala projít bludištěm kontrolních stanovišť, jejich čas pohltily otázky, papírování a čekání.

„Ne že bych neměl rád svou zemi, ale také potřebujeme odletět, abychom viděli větší svět,“ svěřil se Elias. Popřál jsem mu štěstí, i když jsem věděl, jak neadekvátně tato slova působí v takovém omezení.

Když jsem se chystal odjet z Betléma, v telefonu mi zazvonilo upozornění: při izraelském zásahu v uprchlickém táboře v Tulkarmu, dalším městě na Západním břehu Jordánu vzdáleném zhruba 60 kilometrů, byli zabiti čtyři Palestinci. Tyto nájezdy byly od října 2023, v důsledku útoků Hamásu na Izrael, stále častější a násilnější. Podle palestinského ministerstva zdravotnictví bylo od loňského října při náletech na Západním břehu Jordánu zabito více než 800 Palestinců.

Při přechodu zpět přes kontrolní stanoviště jsem naposledy pohlédl na zeď, která rozděluje dva světy, kdysi úzce propojené. Její ohromné betonové desky stály nehnutě a zdálo se, že jsou předurčeny přežít generace poutníků i protestujících. Přesto mě uklidňuje vědomí, že za zdí leží město, které přetrvalo více než tři tisíciletí a kde spolu v harmonii koexistují lidé s různým přesvědčením. Snad jednoho dne duch spojení opět překoná i ty nejtrvalejší rozdíly v tomto starobylém městě.

Xinhua/ gnews – RoZ

Lidé v kostele Narození Páně v Betlémě na Západním břehu Jordánu. Betlém, který je uctíván jako místo narození Ježíše Krista, letos zažívá utlumené vánoční období, protože turisté se drží stranou kvůli pokračujícím izraelským útokům na pásmo Gazy. FOTO – Xinhua/Mamoun Wazwaz