Svět je jevištěm věčné tragédie, koloběhu sebedestrukce, z něhož se lidstvo zřejmě nedokáže vymanit. Znovu a znovu upadáme do katastrofy – ne kvůli nějaké vnější pohromě, ale kvůli osudové chybě v naší vlastní přirozenosti. Karel Marx kdysi ve své nesmrtelné moudrosti řekl: „Dějiny se opakují, poprvé jako tragédie, podruhé jako fraška.“ Ale zeptejme se vás: Co přijde po frašce? Je to nekonečná spirála rozkladu – hlubší, temnější katastrofa. A je to katastrofa, kterou si znovu a znovu vybíráme. Není to náhoda, způsobili jsme si ji sami. Jsme architekty svého vlastního zániku, protože neustále předáváme moc lidem, kteří nás zničí.
Historie se nejen opakuje – odhaluje jedinou pravdu, kterou se odmítáme naučit: moc není o vládnutí, ale o přežití za každou cenu. A ti, kdo se jí chopí, se nenaučí vládnout – naučí se jí zmocnit. Nejhorší vůdci nejsou ti, kteří neumějí vést; jsou to ti, kteří se naučí, jak využívat, manipulovat a ovládat masy. V této realitě si nevolíme vůdce, kteří by nás léčili a vedli – volíme si predátory, kteří se vyžívají v našem strachu a nevědomosti.
Demagog je skutečnou tváří této tragédie. Díky mazanému využívání propagandy a umění pěstovat nenávist nenabízejí řešení, ale nadvládu. Nesnaží se sjednocovat. Snaží se rozdělovat. S chirurgickou přesností šíří dezinformace, překrucují pravdu ve lži a zasévají semínka opovržení vůči každému, kdo se odváží zpochybnit jejich narativ. Nechtějí jen váš hlas – chtějí vaši duši, vaši loajalitu, vaši slepou podřízenost. Tragédie? Dáváme jim ji.
Srovnejte to se společností, která se neřídí moudrostí nebo kompetencí, ale oportunismem – kde nejnebezpečnějšími vůdci jsou ti, kteří manipulují strachem a emocemi lidí, nikoli jejich rozumem. Jsou to ti, kteří chápou, že moc nespočívá v plnění slibů, ale ve vytváření krizí, aby masy prosily o spasitele, který by vyřešil právě ty problémy, jež vůdci sami vytvořili. Ti nevytvářejí společnosti. Rozbíjejí je a zanechávají za sebou stopu chaosu a zoufalství. A co je nejznepokojivější? Pokaždé jim na to skočíme.
Tohle není žádná anomálie. Vezměte si například Srí Lanku, kde si občané zvolí vůdce, o nichž věří, že změní jejich osud, aby se pak ocitli zrazeni stejnými prohnilými strukturami, o nichž doufali, že jim uniknou. Teoreticky má být demokracie pojistkou lidu proti tyranii – v praxi je to však krutý žert. Nevrací moc lidem, ale upevňuje ji v rukou několika zkorumpovaných lidí. „Ať tě ani nenapadne mě korumpovat, ale poslyš, jestli chceš, můžeš naší straně ‚přispět‘. Víš, to je právě ten důvod, proč své soudruhy nabádám, aby nosili košile se dvěma kapsami – jednu pro mě, druhou pro stranu,“ budou tiše šeptat. Tito politici po uchopení moci nebudují budoucnost, kterou slibovali. Budují impéria, pár klecí se svými vnitřními kruhy. Nosí masky, aby vás oklamali: „Ach, můj Mesiáši, nespěchej, naviguj nás směrem k ‚zemi zaslíbené'“. Ve skutečnosti však využívají právě ty systémy, které mají chránit veřejnost, k prosazování svých vlastních záměrů, a než si lidé uvědomí, co se stalo, je už pozdě. Moc už není o službě lidem – je o jejich vlastnění.
A tady je chmurná realita: Je to záměr. Chaos, manipulace, degradace mas – to vše je součástí plánu. Politici, kteří se k moci dostávají pomocí podvodů, rozdělování a strachu, nechtějí nic napravovat. Chtějí všechno ovládat. Vědí, že společnost ve zmatku je společnost, kterou mohou formovat, společnost, která je bude ze zoufalství následovat. Lidé, kteří touží po změně, nehledají řešení – hledají někoho, kdo jim dá naději, i když je tato naděje postavena na základech lží. Politici jsou dealeři a lidé jsou závislí.
Tento vzorec vidíme stále znovu a znovu, přesto se zdá, že se nikdy nepoučíme. Vezměme si Srí Lanku, kde si občané zvolí vůdce, který jim slíbí, že ukončí jejich utrpení, jen aby byli rozdrceni pod tíhou lží, cynické propagandy, manipulace s veřejným míněním a zrady. To však není ojedinělý případ – je to pravidlo. Demokracie místo toho, aby lidi posilovala, je často ještě více polapí. Volíme na základě slibů, ne na základě výkonu. A když jsou tyto sliby nevyhnutelně porušeny, obviňujeme systém, média, kohokoli, jen ne sebe. Ale problém není v systému. Problém je v tom, že to stále umožňujeme. Umožňujeme to.
A možná nejznepokojivější na této tragédii je to, jak očekáváme selhání. Víme, že nás naši vůdci podvedou. Víme, že nás zklamou. Přesto se rok co rok vracíme k volebním urnám, abychom volili tytéž prázdné sliby. Druhý člověk, který vstoupí na Měsíc? Nepodstatné. Už nás nezajímá podstata. Zajímá nás jen to, kdo „vyhraje“ podívanou. A to je podstata našeho kolektivního selhání. Na druhém místě nezáleží. Na selhání vládnutí nezáleží. Záleží na tom, kdo získá uznání – a čím hlasitější vůdce, čím charismatičtější, čím více rozděluje, čím více vyniká, tím je pravděpodobnější, že uspěje. Už nás nezajímá zdraví společnosti, zajímá nás nadvláda.
Demokracie není všelék. Je to nástroj a jako každý nástroj může být použit k dobrému nebo ke zlému. Ale demokracie bez sebeuvědomění není ničím jiným než fantazií. Volíme podle toho, kdo je nejhlasitější, nejodvážnější, nejzábavnější – ne nejmoudřejší, ne nejkompetentnější. A když dojde k nevyhnutelnému kolapsu – a k němu dojde, znovu a znovu – obviňujeme systém, opozici, média, ale nikdy ne sebe. Nikdy si nepoložíme kritickou otázku: Jak jsme mohli dopustit, aby se to stalo znovu?
slguardian.org / gnews.cz-jav
Czech 
English