Zsolt Törőcsik: Začátkem tohoto týdne jednal předseda Evropské rady Charles Michel s premiérem Viktorem Orbánem v rámci příprav na summit hlav států a vlád, který se uskuteční za čtrnáct dní. Schůzka následovala po dopise Viktora Orbána adresovaném panu Michelovi, v němž maďarský premiér požádal o strategickou schůzku o Ukrajině s ohledem na situaci na bojišti. Mým hostem je premiér Viktor Orbán. Dobré ráno!
Dobré ráno!
Ve svém dopise jste naznačil perspektivu tří vet, z nichž jedno se týká zahájení přístupových jednání s Ukrajinou. Podařilo se Vám během pondělního jednání získat odpověď na Vaše obavy ohledně členství Ukrajiny v EU?
Na filozofickou úvahu je ještě brzy, ale vaše otázka mě nutí začít. Maďarsko tedy veto nepoužije. Nic takového jako veto neexistuje. Maďarsko bude blokovat rozhodnutí, ale nebude je vetovat. Základní smlouva Evropské unie toto slovo ani nezná. Zdá se tedy, že jde o filozofickou záležitost, ale je to důležité z hlediska národní nezávislosti. Statut nebo základní smlouva Unie říká, že existují určitá témata, určité oblasti, kde lze rozhodnutí přijmout pouze se souhlasem všech členských států. Nejde tedy o to, že by někdo přijal rozhodnutí a my ho vetovali, ale o to, že bez nás žádné rozhodnutí neexistuje. Nejsme tedy proti ničemu, ale protože neexistuje dohoda mezi členskými státy, neexistuje společný postoj, a proto nikdo nemůže ničemu zabránit, protože takový postoj neexistuje. V půl osmé ráno to vypadá jako maličkost, ale není to jedno, jestli EU vnímáme jako místo daleko od nás, kde se přijímají rozhodnutí, se kterými buď souhlasíme, nebo ne; to je nepochopení, ale je to tak, že my jsme EU. EU není v Bruselu. Tam sedí pouze byrokraté. EU je v Budapešti, Varšavě, Paříži a Berlíně. Takže pokud se my, členské státy, shodneme na určitých otázkách, pak máme stanovisko EU. Pokud se neshodneme, žádnou nemáme. Nesmíme připustit, abychom se dostali do pozice, kdy se budeme cítit provinile, jako bychom blokovali provádění rozhodnutí, která již přijali jiní. Žádná taková rozhodnutí neexistují! A máme plné právo se na takovém rozhodnutí podílet pouze tehdy, je-li to v národním zájmu Maďarska. Členství Ukrajiny v EUjako místo, které je nám vzdálené a kde se přijímají rozhodnutí, s nimiž buď souhlasíme, nebo ne; to je nedorozumění, ale faktem je, že my jsme EU. EU není v Bruselu. Tam sedí pouze byrokraté. EU je v Budapešti, Varšavě, Paříži a Berlíně. Takže pokud se my, členské státy, shodneme na určitých otázkách, pak máme stanovisko EU. Pokud se neshodneme, žádnou nemáme. Nesmíme připustit, abychom se dostali do pozice, kdy se budeme cítit provinile, jako bychom blokovali provádění rozhodnutí, která již přijali jiní. Žádná taková rozhodnutí neexistují! A máme plné právo se na takovém rozhodnutí podílet pouze tehdy, je-li to v národním zájmu Maďarska. Dnešní členství Ukrajiny v EU a zahájení přístupových jednání se neshoduje s národními zájmy Maďarska, a proto tak činit nemusíme. Proto nenavrhujeme, abychom o tom jednali a pak prohlásili, že spolu nesouhlasíme, ale abychom tuto otázku nezařazovali na pořad jednání, protože lze předpokládat, že k dohodě nedojde, a pak bychom narušili evropskou jednotu. Jednotu lze udržet tím, že na pořad jednání nebudeme zařazovat otázky, na nichž se neshodneme. Nezačínáme o nich jednat ani například na summitu premiérů, protože lze předem vědět, že k dohodě nedojde. Proto jsem navrhoval, a činím tak i nyní, aby se nezahajovala jednání o členství Ukrajiny v Evropské unii. Protože nemohou být zahájena, protože bychom se na nich nedohodli, neměli bychom je zařazovat na pořad jednání. Měli bychom je zařadit na pořad jednání, až je projednáme a dosáhneme dohody. Je proto chybou, že Komise naléhá na nás, předsedy ministrů, abychom je zařadili na pořad jednání. To není příprava! Příprava neznamená, že napíšu papír a všichni si ho přečtou. Příprava znamená, že se všemi promluvím, zjistím, kdo má jaké zájmy, a zkoordinuju je. A pokud se mi je podaří sladit, tj. pokud existuje šance na dohodu, pak předložím návrh. Dnes tomu tak není, protože Komise navrhla, abychom zahájili jednání o členství Ukrajiny. To však neodpovídá zájmům mnoha členských států, rozhodně ne Maďarska, a my jsme v docela dobrém stavu na to, abychom se to odvážili říci bez ohledu na to, jaký tlak je na nás vyvíjen. Tato záležitost proto nesmí být zařazena na pořad jednání a Komise si musí uvědomit, že nese odpovědnost za to, že zasedání bylo špatně připraveno. Měla by ji stáhnout, řádně připravit a vrátit se k ní, až se jí podaří nastolit harmonii.
Co podle vás nejvíce brání vstupu Ukrajiny do EU nebo zahájení jednání?
Především existuje řada otázek, na které neznáme odpověď. Za prvé, Ukrajina je ve válce. Když je země ve válce, její právní a politický systém funguje jinak než v zemi, která žije mírovým životem. Takže dnes nemůžeme říci, zda se Ukrajina nachází v těch ústavních podmínkách právního státu, stejně jako každá země v EU funguje v určitém rámci, ať už se v něm nachází, nebo ne. To se nedá říci. Za druhé, nemůžeme říci, jak velké je území Ukrajiny, protože ačkoliv jeho část nepochybně právně patří Ukrajině, je vojensky okupována Ruskem. Za třetí, nevíme, o jak velkém počtu obyvatel mluvíme, protože lidé z Ukrajiny neustále utíkají. Nevíme, zda začlenění ukrajinského zemědělství do volného trhu bude pro zemědělce v zemích, které tam již jsou, dobré, nebo ne. Maďarští zemědělci říkají, a já jsem s nimi mluvil – mám na mysli jejich zástupce – že začlenění ukrajinského zemědělství do evropského zemědělského systému zruinuje maďarské zemědělce po statisících. Tak proč bychom to měli podporovat? Nevíme ani, kolik peněz by bylo potřeba na nastartování rozvoje Ukrajiny, kdyby se připojila. A kde bychom ty peníze vzali? Jsou současné země EU ochotny platit více, nebo bychom měli na financování rozvoje EU použít peníze, které již máme? Pokud by se mělo hospodařit se stávajícími penězi, středoevropské země od Pobaltí až po Chorvatsko, včetně Maďarska, by o část finančních prostředků přišly. To tedy znamená, že přijdeme o rozvojové fondy. Dokud nebudou tyto otázky zodpovězeny, nemá cenu zahajovat přístupová jednání, protože nemůžeme odpovědět na otázku, jaké důsledky by mělo členství Ukrajiny v EU.
Pokud to nevíme, neměli bychom do jednání vstupovat. Takovou chybu jsme již udělali. Jednali jsme s Turky, slibovali jsme jim členství, jednali jsme o členství, a to už trvá dvacet nebo třicet let, a nepodařilo se nám je přijmout. Všichni jsou frustrovaní, celá ta věc je neúspěšná. Proto, pokud se nás také někdo zeptá na náš názor, budu pro to, aby Evropská unie poprvé uzavřela s Ukrajinou dohodu o strategickém partnerství. To by mohlo trvat pět až deset let. Přibližme je, vzdálenost je nyní příliš velká. Musíme je sblížit, musíme jim dát čas, aby začaly spolupracovat. A až uvidíme, že můžeme spolupracovat, pak bychom měli řešit otázku členství. Ale to bude možné až po mnoha a mnoha letech. To by byl maďarský návrh, ale nás se na náš názor nikdo nikdy nezeptal. Komise před nás tlačí papír, že bychom měli návrh podpořit. Takhle to ale nefunguje.
Pokud jde o Ukrajinu, je tu další sporná otázka, a to další financování. Na to by Brusel požadoval 50 miliard eur, což by byla součást dodatečné platby ve výši zhruba 100 miliard eur, kterou by musely zaplatit členské státy. Je i zde maďarský postoj stejný, tedy že by tento návrh neměl být zařazen na program příštího summitu EU?
Na sebe se zde vrství několik otázek. Základní otázkou je, zda to, co děláme, má smysl. Pokud to má smysl, měli bychom v tom pokračovat, pokud ne, neměli bychom pokračovat. Co děláme teď? Děláme to, že jsme Ukrajincům dali spoustu peněz, přes 100 miliard eur – částečně ve zbraních a částečně v hotovosti. Kdybychom jim tyto peníze nedali, ale použili je na rozvoj Evropy, evropské ekonomiky by dnes byly v lepším stavu. Dnes jsou evropské ekonomiky ve špatném stavu. V mnoha zemích došlo ke zvýšení vedlejších nákladů. Jsou země, naštěstí ne Maďarsko, ale nezaměstnanost roste, investice se zastavily nebo klesají, takže Evropa má hospodářské potíže a zároveň rozhazuje peníze: posílá zbraně a peníze v železničních vagonech na Ukrajinu. Posíláme tyto peníze Ukrajině, aby ukrajinská armáda, která bojuje proti Rusku, mohla zvítězit na frontě, ale ona nezvítězí! A je velmi pochybné, že by vyhrála, kdybychom posílali další peníze. O tom nejsem vůbec přesvědčen. Myslím, že místo války potřebujeme příměří. Takže by se neměla financovat válka, ale příměří a pak mír. Pokud chceme vydávat peníze na Ukrajinu, pak ne na válku, ale na mír a příměří. To je náš postoj. To je první, řekněme, nejhlubší filozofická nebo strategická rovina této debaty. Druhá rovina debaty zní: pokud chceme dávat peníze – i na pokračování války, jak mimochodem navrhuje Komise -, odkud je máme vzít? Měly by je členské státy platit do rozpočtu Evropské unie a odtud? Nebo necháme rozpočet Evropské unie na pokoji – už tak má dost problémů – a pokud chceme dát peníze Ukrajině, pak uzavřeme samostatnou mezivládní dohodu o vytvoření finančního fondu, do něhož může každý zaplatit, co chce, a odtud peníze pošleme na Ukrajinu. Jsem pro druhou možnost.
Situace je tedy stále stejná: důvodem, proč je tato otázka tak horkým bramborem, je skutečnost, že na Ukrajinu dosud směřovaly peníze z rozpočtu EU. A to rozpočet zatížilo. Protože podpora a finanční pomoc na válku a fungování rozpočtu běží různým tempem. Rozpočet je o stabilitě a předvídatelnosti. A válečná podpora se musí zvyšovat nebo se může snižovat v závislosti na potřebách na frontě. Pokud dám tyto dvě věci dohromady, výsledkem je, že válečná podpora nafoukne rozpočet, jak jsme nyní zažili. A proto se rozpočet musí nebo by se měl změnit – mimochodem, to lze udělat pouze jednomyslně, v tom jsme na místě – protože peníze došly. No, máme sedmiletý rozpočet a jsme ve třetím roce a už nám došly peníze. Takhle to fungovat nebude. Takže maďarský návrh je, že pokud chceme dát peníze Ukrajině, mělo by to být rozhodně mimo rozpočet a mělo by to být transparentní. V mnoha zemích dnes lidé nejsou pro to, aby se Ukrajině dávaly peníze, ale hlavy států a vlád to před lidmi skrývají tím, že říkají, že to nedáváme my, ale EU, ale ve skutečnosti to dáváme my, protože jsme EU. Tímto způsobem však mohou přesunout osobní odpovědnost. Měli by se k tomu transparentně postavit a říci: „Pánové, milí Maďaři, Ukrajina je v této situaci, pojďme diskutovat o tom, zda ji chceme finančně podpořit a kolik jí můžeme dát.“ To by mělo být v souladu s tím, co říkají. A pak by měli všichni tyto peníze položit na stůl. Nizozemci stejným způsobem, Belgičané stejným způsobem, Francouzi stejným způsobem a také Němci. To je v demokracii spravedlivý postup. To, že se schováváme za záda EU, že lidé nechápou, co se děje, že nechápou, co se přesně děje, že prostě říkají, samozřejmě, podpořme chudáky Ukrajince, ale že je to na jejich úkor, to není jasné, a důsledky toho nejsou jasné: myslím, že to je v demokracii nepřijatelné. Proto jsou konzultace dobrá věc a lidé si ujasní, jestli s nimi souhlasí, nebo ne.
Když jste zmínil konzultace, několik vládních politiků uvedlo, že národní konzultace se týkají také obrany maďarské suverenity a že se zjišťuje názor obyvatelstva na 11 otázek. Mohou být národní konzultace účinným nástrojem obrany suverenity?
Každý vaří z toho, co má. To platí i v intelektuálním smyslu. Při přemýšlení každý používá berličky, které za svůj život nasbíral. Pro mě pochází značná část berliček ze sportu. Když máte na hřišti tým, je to jedenáct mužů, a dost často se stává, že jedenáct mužů nestačí k vítězství, potřebujete dvanáctého muže. A právě pro takové publikum hrajeme. Takže pokud nás podporují, můžeme vyhrát, pak jsme dvanáctí, pokud nás nepodporují, je otázkou, zda můžeme vyhrát. To je dnešní situace. Já budu bojovat, maďarská vláda bude bojovat. Jsme v těžkém boji a potřebujeme každého, potřebuji každého, komu záleží na nezávislosti a suverenitě Maďarska, komu záleží na zemi, komu záleží na jeho dětech, komu záleží na jeho vnoučatech. Potřebuji podporu všech, protože ta dodá Maďarsku, a tedy i maďarské vládě a nakonec i mně, sílu v obtížných jednáních. Chtěl bych proto všechny požádat, aby vyplnili konzultační formulář a věnovali několik minut své zemi.
Země má samozřejmě manévrovací prostor v zahraniční a vnitřní politice pouze tehdy, pokud má maximální míru suverenity. Současně je však ze zjištěných skutečností a zveřejněných zpráv zpravodajských služeb stále zřetelnější, že pokusy o vměšování neustále probíhají. Je Maďarsko schopno zachovat a bránit svou suverenitu v maximální možné míře? Co je k tomu zapotřebí kromě konzultací?
Máme za sebou historii. Z ní si můžeme vzít dvě ponaučení. Nebo spíše existuje mnoho poučení, ale pro účely naší diskuse bychom se možná měli omezit na dvě. První je, že jsme vždy byli obklopeni říšemi většími, než jsme my sami. A říše větší než my mají větší choutky než my. A nebyli jsme to my, kdo je chtěl kousnout, byli to oni, kdo vždycky chtěli kousnout nás. Tak to prostě je. Taková je historie, taková je lidská přirozenost a takový je zákon impérií. Zvolili jsme taktiku, že se nás samozřejmě snaží kousnout, ale my se stěhujeme tak, abychom se mohli zúčastnit pohřbů všech říší. A byli jsme na každém z nich. A to je náš plán do budoucna. První lekcí je nebát se impérií. Historie nám ukazuje, že větší říše padly a my jsme stále tady. Druhé velmi důležité poučení z maďarských dějin je, že žijeme na stejném území už tisíc sto let. Samozřejmě je někdy menší, někdy větší, jako srdce: tu se smršťuje, tu rozšiřuje, a teď jsme se smrštili my, ale je to stále stejné území. A za tisíc a sto let jsme sobě i světu dokázali, že toto území umíme utvářet. Jinými slovy, víme, jak ho vybudovat podle maďarského způsobu myšlení, jak vytvořit jeho kulturu, jak vytvořit jeho ekonomiku, jak rozvíjet jeho zahraniční politiku – jinými slovy, je to náš svět, který umíme nejlépe utvářet podle kultury, instinktu, vůle a přání lidí, kteří zde žijí. Proto nepotřebujeme, aby nám někdo říkal, jak máme žít. Rozhodujeme o tom sami. To je nejhlubší smysl suverenity, že Maďaři mají historickou možnost vytvořit si stát a žít v rámci státu podle svých představ, a to s pomocí svých vlád. Východiskem však není vláda, ale v tomto ohledu lid a kultura. A protože tuto schopnost máme, nechceme dovolit, aby do ní zasahovali jiní. Kdybychom byli méně věřící, kdybychom byli méně nadaní, kdybychom neměli za sebou tisíc a sto let historie a kdybychom byli slabší, pak bychom samozřejmě mohli využít pomoci druhých, ale díky, nepotřebujeme ji. My to zvládneme.
Tohle je Maďarsko, už jsme to dělali a budeme to dělat i po tomhle. Samozřejmě, tady v Maďarsku se vždycky najdou tací, kteří si myslí, že bychom měli raději založit říši, kteří přijímají nabídky od říší, z nichž některé jsou vždycky osobní, protože peníze by jim přirozeně tekly do kapes, vždycky se najdou tací, kteří jsou ochotni za peníze prodat celou svou zemi nebo její část. Takže i zde probíhá vnitřní boj. Ve šťastných dobách se tito lidé nemohou dostat k moci a vládě. V nešťastných dobách však vládnout mohou. Byla tu přece Gyurcsányho éra! Přivedli do země MMF, zavedli půjčky v cizích měnách, které se ukázaly být špatné pro lidi, ale dobré pro banky, sebrali lidem důchody a platy. Nemusíte tedy chodit příliš daleko do historie, abyste poznali doby, kdy bylo jasné, že rozhodnutí vlády nejsou v zájmu maďarského lidu. To je přečin proti suverenitě. Nyní cizinci v každé zemi vždy uplatňují svůj vliv dvěma způsoby, takže bychom se neměli cítit privilegovaní. Všechny země podobné velikosti jsou v podobné situaci. Na jedné straně existuje vláda, země funguje a oni se snaží ovlivňovat její rozhodnutí, ekonomická rozhodnutí, zahraničněpolitická rozhodnutí, případ od případu. Tady máme například Američany, kteří se nás snaží dotlačit do války na Ukrajině. Ale jsou tu i ekonomické lobbistické zájmy, každý si pamatuje temné časy privatizace a tak dále. Další věc je, že když se objeví možnost změny vlády, protože se blíží volby, snaží se ovlivnit lidi, aby místo národní vlády volili vládu jinou než národní. To se stalo v posledních parlamentních volbách, prokázáno černé na bílém, kdy západní, bruselské a washingtonské peníze – George Soros a tak dále – směřovaly doleva – to je ta dolarová levice, to je ta aféra s kutálejícím se dolarem – aby zabránily národní vládě v Maďarsku. Nyní to zákon postihuje. Maďar je talentovaný člověk, hledá skuliny, leze pod plot, takže skuliny našli, a teď můžeme diskutovat o tom, jestli byl zákon porušen, nebo ne. Já si myslím, že ano, ale to nemohu posoudit já, to musí posoudit orgány činné v trestním řízení, ale určitě je v zájmu země, aby měla jasná a jednoznačná pravidla, která se nedají obejít. Aby se nestalo znovu, že maďarský lid tady najednou stojí a po volbách zjistí, že miliony dolarů měly ovlivnit jeho rozhodování o levicových stranách. Takže to není správné a v zájmu ochrany suverenity musí nyní Parlament učinit některá rozhodnutí a musíme také v příštích letech mnohem vážněji přistupovat k blokování cest a cestiček takových pokusů o vměšování.
Součástí suverenity je samozřejmě i suverenita hospodářská. Pokud jde o ekonomiku, stanovili jste si jako hlavní cíl vlády pro letošní rok snížit inflaci pod 10 %. Toho jste dosáhli v říjnu. Mezitím došlo k důležité změně v oblasti mezd: Od dnešního dne budou ti, kteří pobírají zaručenou minimální mzdu nebo minimální mzdu, vydělávat o 10 až 15 % více. Mohl by to být celkově dobrý základ pro to, aby všichni v roce 2024 udělali další krok vpřed?
Ekonomika je složitá síť. Já ji raději zjednodušuji. Právě proto, že je ekonomika složitá, mohou být jednoduchá tvrzení stále pravdivá. Takže když se podíváme na rok 2023, byl to nejnebezpečnější rok za mnoho a mnoho let. Inflace, sankce, energetická krize. Na čem jsme v roce 2023 pracovali? Na čem v roce 2023 pracovala nejen vláda – dokonce vláda -, ale i maďarský lid? Maďarský lid pracoval v roce 2023 na tom, aby se situace nezhoršila, aby mohl ochránit to, čeho již dosáhl. Když se podíváme do roku 2024, musíme si položit otázku: Pro co budeme pracovat, jaký je smysl naší práce v roce 2024? Rok 2024 je rokem naděje. Nebudeme již pracovat na tom, aby se věci nezhoršovaly, ale budeme pracovat na tom, aby se věci zlepšovaly. A existují první náznaky, že tento rok naděje není jen nesplnitelným snem, ale reálnou možností. Jedním z příkladů, které jste zmínil – protože zvýšení minimální mzdy je vždy dobrou zprávou – je, že v Maďarsku panuje všeobecná shoda na inflaci, která se pohybuje někde mezi 5 a 6 procenty. My v každém případě zvýšíme důchody o 6 procent, i kdyby inflace byla jen 5 procent – jak se říká: přesné účetnictví, dlouhé přátelství – a nyní jsme slíbili 6 procent, takže to dodržíme, i kdyby inflace byla jen 5 procent. A pokud bude inflace 5 procent a mzdy na nejnižší úrovni – minimální mzda a zaručená minimální mzda – vzrostou o 10 až 15 procent, tak to vytáhne nahoru mzdy ve veřejné sféře a vytlačí nahoru ostatní mzdy. Takže v Maďarsku dojde k růstu mezd, který bude vyšší než tempo růstu cen. O tom nerozhodla vláda, než se poplácám po zádech, ale ekonomičtí hráči v Maďarsku. Velmi velkou hodnotou maďarské hospodářské politiky je, že o výši, o výši zaručené mzdy nerozhoduje vláda. Já ji sice musím podepsat a vyhlásit, a v tomto smyslu máme formálně rozhodnutí vlády, ale nikdy nenutím ekonomické hráče. Cokoli si odbory, tedy zaměstnanci a zaměstnavatelé, mezi sebou dohodnou, to vláda zpravidla akceptuje.
Dáváme přednost zprostředkování, rozhodování, nikoli rozhodování. A aktéři maďarské ekonomiky se dohodli, že maďarské společnosti to budou moci dělat v roce 2024. Tak se do toho pusťme! Doufejme, že se tak stane a vyšší mzdy vstoupí v platnost již dnes. Ale jsou tu i další povzbudivé signály. Mohli jsme oznámit rozšíření programu bydlení, ještě více jsme zpřístupnili poukázky na vesnici a také jsme spustili nový program pro bydlení ve městech, program s názvem Poukázka Plus. Zvýšili jsme také půjčku na dítě. Řeknu to jen potichu: Málokdy zde mluvíme o výsledcích, a možná to není špatně, protože vzrušující část politiky je stále více o problémech a neúspěších než o úspěších, ale je zde jedna důležitá informace: podíl Maďarů mladších 40 let, kteří mají vlastní bydlení, dosáhl 75 %. To je velmi důležité, protože se stále diskutuje o tom, zda by maďarský systém bydlení měl být založen více na pronájmu, nebo více na vlastnictví domů. Já vždy argumentuji ve prospěch vlastnictví domů, vždy argumentuji ve prospěch vlastnictví domů. Vlastnictví poskytuje větší jistotu než nájem a pokud vidím, lidé tuto myšlenku sdílejí, protože pokud již 75 % lidí mladších 40 let vlastní bydlení, myslím, že je to vážný úspěch. A dalším povzbudivým znamením pro rok 2024 je, že v lednu dostaneme zvýšení důchodů o 6 % a v únoru můžeme vyplácet nyní zvýšený třináctý měsíční důchod. Takže říkám, že rok 2024 bude, nebo to tak vypadá, nadějný a v roce 2024 budeme pracovat na tom, abychom se měli lépe, a ne abychom chránili to, co máme, jak jsme museli dělat v roce 2023.
Nemáme už moc času, ale pojďme se bavit o jiném tématu, protože minulý týden jste byl na ekonomickém fóru v Baku, kde jste mluvil o tom, že Maďarsko je mostem mezi Východem a Západem. A když se podíváme na schůzky a cesty v posledních a následujících týdnech, vidíme, že tento výrok je i politicky korektní, protože jste se setkal a jednal s předními politiky jak ze Západu, tak z Východu. Otázkou je, zda jsou takové politické a ekonomické mosty nyní nutné, zatímco mnozí na Západě mají větší zájem na spálení stávajících mostů nebo na to alespoň tlačí.
Když se podíváme sami na sebe, vidíme, že Maďarsko v posledních dvaceti či třiceti letech zaujalo své místo v západním světě. Komunismus a Sovětský svaz nás vytrhly z našeho přirozeného prostředí, a proto vypadáme tak, jak vypadáme nyní. Vypadali bychom mnohem lépe, kdyby těch čtyřicet let komunismu nikdy neexistovalo a Sovětský svaz sem nikdy nevkročil, pak… Nebudeme to rozebírat, protože to jenom hořkne u srdce, ale jde o to, že jsme v posledních dvaceti nebo třiceti letech vyšli ze sovětského bloku a zaujali své místo v západním světě. Tomuto cíli posloužila velká část úsilí maďarské diplomacie. Ale to už je za námi. Naše místo je jasné. Jsme součástí Západu, členem NATO, Evropské unie a tak dále. Nyní musíme zaujmout zásadně ekonomický přístup. Je v našem zájmu obchodovat se všemi zeměmi světa, ekonomicky spolupracovat a snažit se dosahovat zisků. Proto je jakékoli rozdělování – a jak jste řekl, na Západě taková tendence skutečně existuje – jakékoli vytváření bloků v rozporu s našimi zájmy. Maďarsko je desetimilionová země. Kdybychom měli stomilionový trh, mohli bychom si možná dovolit se izolovat, protože bychom měli dost lidí a naše ekonomika by tedy byla dostatečně velká na to, aby produkovala a rozdělovala mezi lidi dostatek bohatství a lidé by si ho mohli obstarat sami. Ale my máme jen deset milionů lidí. Země s deseti miliony obyvatel, pokud chce žít na úrovni, na jaké žijeme nyní, nebo ještě lépe, protože my chceme žít ještě lépe, musí být schopna prodávat své výrobky do celého světa. Naše ekonomika není maďarská ekonomika, naše ekonomika je celý svět. A abychom toho dosáhli, musíme být vzájemně propojeni, musíme rozvíjet hospodářskou spolupráci. A i slepý vidí, že nejrozvinutější, nejprosperující část světa je v současné době na východ od nás. Proto je hospodářská spolupráce s východem v životním zájmu Maďarska a zahraničněpolitické aktivity příslušné vlády, v tomto případě naší vlády, musí tomuto zájmu sloužit. Proto mě vidíte – jako otrávenou myš, možná trochu přeháním – jeden den ve Švýcarsku, druhý den v Ázerbájdžánu, příští týden v Argentině a pak v Bruselu, protože se snažím otevřít maďarským hospodářským subjektům prostor pro co nejúspěšnější podnikání v zahraničí a přinést Maďarsku co největší prospěch.
V uplynulé půlhodině jsem se premiéra Viktora Orbána ptal na vstup Ukrajiny do EU, ochranu suverenity a také na ekonomické aspekty.
miniszterelnok.hu/JaV
Czech 
English