Spojené státy nazývají kubánský zdravotnický internacionalismus „obchodováním s lidmi“ – ale ve skutečnosti je to internacionalistické záchranné lano pro globální jih.
25. února oznámil americký ministr zahraničí Marco Rubio omezení víz jak pro vládní úředníky na Kubě, tak pro všechny ostatní po celém světě, kteří jsou „spoluviníky“ zámořských programů lékařské pomoci ostrovního státu. Prohlášení amerického ministerstva zahraničí objasnilo, že sankce se vztahuje i na „současné a bývalé“ úředníky a „nejbližší rodinu takových osob“. Tato akce, sedmé opatření namířené proti Kubě během jednoho měsíce, má mezinárodní důsledky; desítky let byly desetitisíce kubánských zdravotníků, což je mnohem více než pracovní síla Světové zdravotnické organizace (WHO), vysílány do zhruba šedesáti zemí. Většinou pracují v nedostatečně zajištěných nebo nezajištěných populacích na globálním jihu. Hrozbou, že zahraničním úředníkům odepře víza, míní americká vláda sabotovat tyto kubánské lékařské mise v zámoří. Pokud to vyjde, utrpí tím miliony lidí.
Rubio postavil svou kariéru na tvrdém postoji ke kubánskému socialismu, dokonce tvrdil, že jeho rodiče uprchli z Kuby Fidela Castra, dokud deník Washington Post neodhalil, že se přestěhovali do Miami v roce 1956 v době diktatury Fulgencia Batisty. Jako Trumpův ministr zahraničí je Rubio v prvořadé pozici, aby rozjel bojechtivou americko-kubánskou politiku, kterou poprvé formuloval v dubnu 1960 náměstek ministra zahraničí Lester Mallory: využít ekonomické války proti revoluční Kubě k vyvolání „hladu, zoufalství a svržení vlády“.
Kuba je americkou vládou obviňována z obchodování s lidmi, dokonce přirovnává zámořský kubánský zdravotnický personál k otrokům. Rubiův tweet tuto záminku papouškoval. Skutečným cílem je podkopat jak mezinárodní prestiž Kuby, tak příjmy, které získává z vývozu lékařských služeb. Od roku 2004 jsou příjmy z kubánského vývozu lékařských a odborných služeb největším zdrojem příjmů ostrova. Schopnost Kuby provádět „normální“ mezinárodní obchod v současnosti brání dlouhá americká blokáda, ale socialistickému státu se podařilo přeměnit své investice do vzdělávání a zdravotní péče na národní výdělky a zároveň zachovat bezplatnou lékařskou pomoc globálnímu Jihu na základě svých internacionalistických zásad.
Kubánský lékařský internacionalismus: stěžejní rys kubánské zahraniční politiky
Čtyři přístupy kubánského lékařského internacionalismu byly zahájeny počátkem 60. let, a to navzdory odchodu poloviny lékařů na Kubě po roce 1959.
- Nouzové lékařské brigády. V květnu 1960 zasáhlo Chile nejsilnější zemětřesení v dějinách s tisíci mrtvými. Nová kubánská vláda vyslala záchrannou lékařskou brigádu se šesti venkovskými polními nemocnicemi. Tím vznikl modus operandi, podle něhož kubánští zdravotníci nasazují rychlé reakce na „katastrofické a chorobné“ mimořádné události na celém globálním jihu – od roku 2005 jsou tyto brigády organizovány pod názvem „Mezinárodní kontingenty Henryho Reeva“. Do roku 2017, kdy WHO ocenila brigády Henryho Reeva cenou za veřejné zdraví, pomohly 3,5 milionu lidí v jednadvaceti zemích. K nejznámějším příkladům patří brigády v západní Africe pro boj s ebolou v roce 2014 a v reakci na pandemii COVID-19 v roce 2020. Během jednoho roku brigády Henryho Reeva ošetřily 1,26 milionu pacientů s koronavirem ve čtyřiceti zemích, včetně západní Evropy.
- Založení výbav pro veřejnou zdravotní péči v zahraničí. Počínaje rokem 1963 pomáhali kubánští zdravotníci založit systém veřejné zdravotní péče v nově nezávislém Alžírsku. Do sedmdesátých let založili a personálně obsadili komplexní zdravotnické programy po celé Africe. Do roku 2014 pracovalo v devětatřiceti afrických zemích 76 tisíc kubánských zdravotníků. V roce 1998 kubánská dohoda o spolupráci s Haiti zavazovala k vyslání 300 až 500 kubánských zdravotníků, zatímco haitští lékaři jsou školeni na Kubě. Do prosince 2021 zachránilo více než 6 tisíc kubánských zdravotníků v nejchudší zemi západní polokoule 429 tisíc životů a provedlo 36 milionů konzultací. A už dvě desetiletí udržuje Kuba ve Venezuele přes 20 tisíc zdravotníků, nejvíce jich tam bylo 29 tisíc. V roce 2013 uzavřela Panamerická zdravotnická organizace smlouvu s 11 400 kubánskými lékaři, kteří budou pracovat v nedostatečně a nezajištěných oblastech Brazílie. Do roku 2015 fungovaly kubánské programy Integral Healthcare (nedílné zdravotní péče) ve třiačtyřiceti zemích.
- Léčba zahraničních pacientů na Kubě. V roce 1961 se na Kubu vydaly léčit děti a ranění bojovníci z alžírské války za nezávislost na Francii. Následovaly jich tisíce z celého světa. Pro masovou léčbu zahraničních pacientů byly vyvinuty dva programy: Prvním je program „Děti Černobylu“, který začal v roce 1990 a trval jedenadvacet let, během něhož 26 000 lidí postižených černobylskou jadernou katastrofou dostalo na ostrově bezplatnou lékařskou péči a rehabilitaci – téměř 22 000 z nich byly děti. Kubánci pokryli náklady, a to navzdory programu, který se časově shodoval s těžkou kubánskou hospodářskou krizí, známou jako Zvláštní období po rozpadu socialistického bloku. Druhým programem pro masovou léčbu zahraničních pacientů byla operace Miracle (Zázrak), zřízená v roce 2004 pro Venezuelany s vratnou slepotou, aby na Kubě získali bezplatné operace očí, které by jim vrátily zrak. Následně se rozšířila regionálně. Do roku 2017 provozovala Kuba v rámci operace Zázrak devětašedesát oftalmologických klinik v patnácti zemích a počátkem roku 2019 z ní mělo prospěch přes čtyři miliony lidí ve čtyřiatřiceti zemích.
- Lékařská příprava pro cizince, a to jak na Kubě, tak v zámoří. Je důležité poznamenat, že kubánský stát se nikdy nesnažil pěstovat závislost. V šedesátých letech začal s odbornou přípravou cizinců v jejich vlastních zemích, když byla k dispozici vhodná zařízení, nebo na Kubě, když k dispozici nebyla. Do roku 2016 absolvovalo na Kubě 73 848 zahraničních studentů z osmdesáti pěti zemí, zatímco tento stát vedl dvanáct lékařských škol v zámoří, většinou v Africe, kde bylo zapsáno přes 54 000 studentů. V roce 1999 byla v Havaně založena Latinskoamerická lékařská škola (Latin American School of Medicine, ELAM), největší lékařská škola na světě. Do roku 2019 absolvovalo ELAM 29 000 lékařů ze 105 zemí (včetně Spojených států), což představuje 100 etnických skupin. Polovinu z nich tvořily ženy a 75 procent pocházelo z dělnických nebo rolnických rodin.
Peněžní náklady kubánského příspěvku
Od roku 1960 poskytlo bezplatnou zdravotní péči ve více než 180 zemích zhruba 600 tisíc kubánských zdravotníků. Vláda Kuby převzala lví podíl nákladů na svůj lékařský internacionalismus, což je obrovský příspěvek pro globální jih, zejména vzhledem k dopadu americké blokády a vlastním rozvojovým výzvám Kuby. „Někteří se budou divit, jak je možné, že malá země s několika málo zdroji dokáže splnit úkol takového rozsahu v tak rozhodujících oborech, jako je školství a zdravotnictví,“ poznamenal v roce 2008 Fidel Castro. Odpověď ale neposkytl. Kuba se ostatně k nákladům na tyto programy příliš nevyjadřuje.
Guatemalský výzkumník Henry Morales však přeformuloval kubánskou mezinárodní solidaritu jako „oficiální rozvojovou pomoc“ (ODA), přičemž použil průměrné mezinárodní tržní sazby a přijal metodiku Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), aby vypočítal rozsah jejich příspěvku ke globálnímu rozvoji a usnadnil srovnání s ostatními dárci. Podle Moralese činila peněžní hodnota lékařských a technických odborných služeb, kubánské ODA, jen v letech 1999 až 2015 přes 71,5 miliardy dolarů (cca 1,642 bil. českých korun), což odpovídá 4,87 miliardy dolarů ročně. To znamená, že Kuba věnovala 6,6 procenta svého HDP ročně na ODA, což je nejvyšší poměr na světě. Pro srovnání, evropský průměr činil 0,39 procenta HDP a Spojené státy přispěly jen 0,17 procenta. Jelikož americká blokáda stála Kubu v tomto období mezi 4 a 5 miliardami dolarů ročně, bez této zátěže by ostrov mohl potenciálně svůj příspěvek ODA zdvojnásobit.
Tyto náklady nezahrnují kubánské státní investice do vzdělávání a lékařského školení a infrastruktury na ostrově. Značné ztráty má Kuba také z toho, že příjemcům buď účtuje nižší než mezinárodní tržní sazby, nebo je v mnoha případech prostě neúčtuje vůbec.
Lékařské služby coby export
Během „zvláštního období“ v 90. letech zavedla Kuba reciproční dohody o sdílení nákladů s přijímajícími zeměmi, které si to mohly dovolit. Od roku 2004 se díky slavnému programu „ropa pro lékaře“ s Venezuelou stal vývoz zdravotníků hlavním zdrojem příjmů Kuby. Tento příjem je pak reinvestován do poskytování zdravotní péče na ostrově. Kuba však nadále poskytuje lékařskou pomoc zdarma zemím, které ji potřebují. Dnes existují různé smlouvy o spolupráci, od Kuby pokrývající veškeré náklady (dary a bezplatné technické služby) přes dohody o reciprocitě (náklady sdílené s hostitelskou zemí) až po „třístrannou spolupráci“ (partnerství třetích stran) a obchodní dohody. Nové opatření, jež vyhlásil Rubio, bude mít dopad na všechny.
V roce 2017 působili kubánští zdravotníci ve dvaašedesáti zemích; v sedmadvaceti z nich (44 procent) hostitelská vláda neplatila nic, zatímco zbývajících pětatřicet platilo nebo se dělilo o náklady podle klouzavé stupnice. Tam, kde hostitelská vláda hradí veškeré náklady, činí tak za nižší sazbu, než jaká se účtuje mezinárodně. K vyrovnání účtů Kuby se používají rozdílné platby, takže služby účtované bohatým ropným státům (například Kataru) pomáhají dotovat lékařskou pomoc chudším zemím. Platba za vývoz lékařských služeb jde kubánské vládě, která malou část předává samotným zdravotníkům. Ta se obvykle připočítává k jejich kubánským platům.
V roce 2018 kubánský Národní statistický úřad zveřejnil v prvním roce samostatná data; „vývoz zdravotnických služeb“ vydělal 6,4 miliardy dolarů. Tržby však od té doby klesly, neboť americké snahy sabotovat kubánský internacionalismus lékařských služeb uspěly, například v Brazílii, čímž se příjmy ostrova snížily o miliardy.
Americká kriminalizace kubánského lékařského internacionalismu
Vláda George W. Bushe spustila už v roce 2006 program lékařského podmínečného propuštění, aby přiměla kubánské zdravotníky k opuštění misí výměnou za americké občanství. Barack Obama tento program udržoval až do svých posledních dnů v úřadu v lednu 2017. Do roku 2019 Trump útok obnovil a zařadil Kubu na seznam zemí Tier 3, v nichž se nedaří bojovat proti „obchodování s lidmi“ na základě jejího medicínského internacionalismu. Americká Agentura pro mezinárodní rozvoj (USAID) dokonce zahájila projekt, jehož cílem bylo zdiskreditovat a sabotovat kubánské zdravotnické programy. V roce 2024 návrh zákona o rozpočtových prostředcích americké Sněmovny reprezentantů obsahoval odhalení „obchodu s lékaři z Kuby“, stažení pomoci ze „zemí podílejících se na této formě moderního otroctví“ a zákaz finančních prostředků pro kubánské laboratoře. Mezitím vyčlenila 30 milionů dolarů na „demokratické programy“ pro Kubu, což je pochybné pojmenování změny režimu, již Mallory v roce 1960 strategizoval.
Smlouvy o poskytování služeb, které kubánští zdravotníci podepisují před odjezdem do zahraničí, jsou ve skutečnosti dobrovolné; dostávají pravidelný kubánský plat plus odměnu od hostitelské země. Dobrovolníkům je zaručena dovolená a kontakt s rodinami. Ať už je motivace k účasti jakákoli, kubánští zdravotníci přinášejí obrovské osobní oběti, aby se mohli stát dobrovolníky v zámoří, nechávají za sebou rodiny a domovy, svou kulturu a komunity, aby měsíce či dokonce roky pracovali v náročných a často riskantních podmínkách. V rozhovoru pro náš dokument Cuba & COVID-19: Veřejné zdraví, věda a solidarita doktor Jesús Ruiz Alemán vysvětlil, jak ho smysl pro morální povinnost vedl k tomu, aby se stal dobrovolníkem pro kontingent Henryho Reeva. Na svou první misi do Guatemaly se vydal v roce 2005, do západní Afriky kvůli ebole v roce 2014 a do Itálie v roce 2020, kdy byla epicentrem pandemie COVID-19. „Nikdy jsem se necítil jako otrok, nikdy,“ trval na svém. „Zdá se, že tažení proti brigádám je způsobem, jak ospravedlnit blokádu a opatření proti Kubě, jak poškodit zdroj příjmů Kuby.“
Johana Tablada, zástupkyně ředitele pro Spojené státy na kubánském ministerstvu zahraničních věcí, v témže dokumentu odsoudila „vyzbrojování a kriminalizaci“ kubánského zdravotnického internacionalismu, který „napáchal spoušť“, zejména v zemích, na něž byl krátce před pandemií COVID-19 vyvíjen tlak, aby ukončily partnerství s Kubou, jako jsou Brazílie a Bolívie. „Důvod, proč to USA nazývají otroctvím nebo obchodem s lidmi, nemá nic společného s mezinárodním zločinem obchodování s lidmi.“ Podle ní jde o zástěrku pro sabotážní politiku, kterou „není možné udržet před veřejnou kontrolou“. Spojené státy nemohou lidem v rozvojových zemích nařizovat, aby se vzdali lékařských služeb poskytovaných kubánskými lékařskými brigádami „jen proto, že neodpovídá jejich politice mezinárodního uznání a obdivu [pro Kubu]“. USA rozhodně nenabízejí, že kubánské lékaře nahradí svými vlastními.
Hrozba dobrého příkladu
Převažujícím globálním přístupem, jehož příkladem jsou Spojené státy, je pokládat zdravotní péči za drahý zdroj či komoditu, které mají být prostřednictvím tržního mechanismu na příděl. Studenti medicíny „investují“ do svého vzdělání, platí vysoké školné a promují s obrovskými dluhy. Pak hledají dobře placená zaměstnání, aby tyto dluhy splatili a dosáhli privilegované životní úrovně. Aby se zajistilo, že zdravotníci budou dobře odměňováni, musí se poptávka držet nad nabídkou. Světové ekonomické fórum předpokládá, že do roku 2030 bude po celém světě chybět deset milionů zdravotnických pracovníků. Kubánské investice do lékařského vzdělání však zvyšují nabídku odborníků globálně, čímž ohrožují postavení lékařů působících v tržním systému. Kubánský přístup kriticky odstraňuje finanční, třídní, rasové, pohlavní, náboženské a veškeré další překážky, které brání vstupu do lékařské profese.
Klíčové rysy kubánského přístupu jsou: oddanost zdravotní péči coby lidskému právu; rozhodující role státního plánování a investic k zajištění univerzálního systému veřejné zdravotní péče s absencí paralelního soukromého sektoru; rychlost, s jakou se poskytování zdravotní péče zlepšovalo (do 80. let měla Kuba zdravotní profil vysoce rozvinuté země); zaměření na prevenci před léčbou; a systém komunitní primární péče. Tímto způsobem dosáhla socialistická Kuba srovnatelných zdravotních výsledků s vyspělými zeměmi, ale s nižšími výdaji na obyvatele – méně než desetina výdajů na obyvatele ve Spojených státech a jedna čtvrtina ve Velké Británii. Do roku 2005 dosáhla Kuba nejvyššího poměru lékařů na obyvatele na světě: 1 na 167. Do roku 2018 měla třikrát vyšší hustotu lékařů než v USA a Velké Británii.
Dnes se Kuba nachází uprostřed vážné hospodářské krize, která je do značné míry důsledkem amerických sankcí. Systém veřejné zdravotní péče je pod nebývalým tlakem, kdy po masivní emigraci od roku 2021 dochází k nedostatku zdrojů a personálu. Vláda nicméně nadále věnuje vysoký podíl HDP na zdravotní péči (téměř 14 procent v roce 2023), zachovává bezplatné všeobecné poskytování zdravotní péče a v současnosti má 24 180 zdravotníků v šestapadesáti zemích.
Revoluční Kuba se nikdy nezabývala pouze uspokojováním vlastních potřeb. Podle Moralesových údajů jen v letech 1999 až 2015 zachránili kubánští zdravotníci v zámoří 6 milionů životů, provedli 1,39 miliardy lékařských konzultací a 10 milionů chirurgických operací a zúčastnili se 2,67 milionu porodů, zatímco 73 848 zahraničních studentů, z nichž mnozí byli zdravotníci, absolvovalo na Kubě odbornou praxi. Když k tomu připočteme příjemce v letech 1960 až 1998 a příjemce od roku 2016, čísla strmě stoupají.
Přijímající státy byly nejchudší a nejméně vlivné na celém světě; jen málo z nich má vlády, které mají na světové scéně nějaký vliv. Přijímající populace jsou v těchto zemích často nejvíce znevýhodněné a opomíjené, odstrkované. Pokud kubánští zdravotníci odejdou, nebudou mít žádné alternativní zajištění. Budou-li Rubio a Trump úspěšní, nebudou trpět jen Kubánci. Budou to také globální příjemci, jejichž životy právě teď kubánský internacionalismus v medicíně zachraňuje a zlepšuje.
———————–
Helen Yaffeová je docentkou na Glasgowské univerzitě. Je autorkou knih We Are Cuba! How a Revolutionary People have Survived in a Post-Soviet World (Kuba jsme my! Jak revoluční lid přežil v post-sovětském světě) a Che Guevara: The Economics of Revolution (Che Guevara: Revoluční ekonomika).
Helen Yaffeová pro The Jacobin, 8. 3. 2025
Překlad Vladimír Sedláček
Czech 
English 
Spanish 
French 
Italian 
Russian 
Chinese 
German