Já a umění: měsíc nad Vltavou i nad Žlutou řekou

Když jsem si vybírala obor, přitahovala mě čeština z jednoho prostého důvodu: tušila jsem, že za tímto jazykem se skrývá svět hlubokho umění a kultury. Dvořák, Smetana, Janáček, Mahler – skladatelé, jejichž hudbu jsem znala dřív, než jsem znala jejich zemi. Poslouchala jsem ji jako flétnistka: obdivovala jsem stavbu frází, dynamiku, techniku. Hudba mi připadala velká a krásná – ale vzdálená, jako obraz za sklem.

Pak přišla jedna jarní noc. Seděla jsem v autobuse z Krakova do Olomouce, unavená z cesty, a za oknem plul měsíc. Nasadila jsem sluchátka a pustila si árii Rusalky „Měsíčku na nebi hlubokém“ a Vltavu. Stoupající melodie mi připomínala mraky zakrývající měsíc, proudy šestnáctinových not tekly jako jeho světlo na hladině řeky. Do deníku jsem si napsala: „Všude na světě svítí stejný měsíc – ale teprve teď jsem pochopila, jak vypadá ten český.“ Podobný pocit jsem zažila uprostřed přírody. Českou krajinu jsem znala z filmů Jiřího Menzela, z poezie Kytice, ze stránek Kundery. V Národním muzeu v Praze jsem obdivovala expozice věnované přírodě. Ale teprve když jsem šla se svými přáteli po zasněžených kopcích u Šumperka, jen koušek od polských hranic, pochopila jsem něco, co se nedá přečíst. Slunce mě oslepovalo, uklouzla jsem na ledu a smála se. V tu chvíli mi bylo jasné, proč mají Češi k přírodě tak hluboký vztah – a ta živost mě dojala.

Umění mě ale přivedlo i k vážnějším otázkám. Ve své výzkumné práci jsem spojila dějiny umění s mezinárodními vztahy: pomocí ikonografické metody jsem analyzovala dvanáct výjevů na Orloji a propojil je s názvy českých měsíců, abych ukázala, jak se v nich odráží národní obrození 19. století. Na Staroměstském náměstí bývá tolik turistů, že obrazy na hodinách skoro není vidět. Přesto jsem při čekání na úder zvonu pocítila vzrušení, které se nedalo popsat slovy. Přijela jsem do Čech s obrazem složeným z knih, filmů a not. Odjíždím s něčím jiným: s pochopením, které může dát pouze přímá zkušenost. A zároveň jsem si uvědomila něco osobního – jako Číňanka, která stojí uprostřed cizí kultury a rozumí jí, začínám lépe rozumět i sobě. Vím, kdo jsem, odkud pocházím a co chci zkoumat dál. Možná právě to je největší dar, který mi umění dalo: není to jen krása, je to způsob, jak poznávat svět i sebe sama.

NNela.Ni