Vládl štětcem, sochařskou špachtlí, pod jeho rukama se rodila díla z kovu, keramiky, kamene i skla. Vyzdobil veřejná prostranství řady českých měst, zejména Mostu. Z mnoha tváří výtvarníkových nás však bude zajímat ona méně známá, raná, malířská a…čínská.
Jaroslav Bejček byl jedním z prvních Čechoslováků, kteří studovali umění v Číně a ovládli finesy tamního tradičního malířství. Narozen 9. července 1926 v rodině duchcovského horníka, Jaroslav Bejček odmalička projevoval výrazný výtvarný talent. Z rodné Louky u Litvínova zamířil do Teplic na Státní odbornou školu keramickou, původně na sochařinu, nakonec absolvoval malbu. V té době si přivydělával v teplickém divadle na přípravě scény a pro zdejší chrám múzy Thalie také maloval plakáty. Již tehdy si nechal v pecích porcelánky v Dubí vypalovat svá první větší trojrozměrná díla, což předznamenalo jeho budoucí široký záběr co do technik a materiálů.
Jazyk jako klíč k umění
V roce 1953 dokončil Úmprum u profesora Karla Svolinského. Tehdy ho uchvátilo čínské umění a své úsilí soustředil na jediný cíl: dostat se na čínskou uměleckou akademii. „V Pekingu jsem byl na vládní stipendium a hned v prvních dnech jsem poznal, že abych vůbec byl schopen proniknout do tajů asijské malby, musím nejdříve ovládnout jazyk,“ vzpomínal Jaroslav Bejček v rozhovoru otištěném v deníku Práce v roce 1979. „A tak dříve, nežli jsem sáhl na štětec, tuš a hedvábný papír, předcházelo studium komplikovaného znakového písma. Po překonání tohoto základního problému jsem studoval orientální umění spolu s filosofií a maloval…“
Sňatek s Li Ki Sun
Čínštinu studoval rok na Pekingské univerzitě, odkud pokračoval na vysněnou Ústřední akademii výtvarného umění taktéž v Pekingu. Během čtyřletého studia grafiky se zamiloval do korejsko-čínské studentky Li Ki Sun, se kterou se v roce 1957 oženil.
Dcera buddhistického mnicha, narozená 19. října 1931, vyrůstala v Japonskem okupované Koreji. V devatenácti letech prožila další krvavou válku, korejskou. Byla raněna, vstoupila do řad Čínské lidové osvobozenecké armády a po utichnutí bojů natrvalo přesídlila do Číny. Na studia na pekingské výtvarné akademii později vzpomínala takto: „Každý den po večeři následovaly ještě tři hodiny povinného studia ve třídě. Na konci školního roku bylo studentům doporučeno strávit dva měsíce v továrně nebo na farmě, pracovat tam a malovat. Čínské umění mě formovalo svou hlubokou životní filozofií, vždy doprovázenou prvotřídním zpracováním, upřímností, pravdivostí a hloubkou.“
Obdobně zapůsobila čínská malba s tradicí dlouhou pětadvacet století na Jaroslava Bejčka. O tom, jak dokázal porozumět studované látce a osvojit si tradiční čínské výtvarné techniky, nejlépe svědčí tento obraz, signovaný Bejčkovým čínským osobním razítkem zvaném chop namísto autografu.
Návrat do Československa
Li Ki Sun se dostala do požehnaného stavu. Protože však českému muži zbýval ještě rok do absolutoria, vypravila se do Československa sama. Do Bejčkova rodného domu v Louce u Litvínova, k mamince manžela. Po návratu Jaroslava zde krátce žili, aby se odstěhovali do Mostu, se kterým se hluboko protnula umělecká kariéra obou výtvarníků. Po prvním synovi se manželům narodila dcerka.
„Doma se mluvilo česky. Jen když rodiče nechtěli, abychom jim rozuměli, přecházeli do čínštiny. Také jsme dodržovali všechny běžné české tradice, ale jídla vařila maminka čínsko-korejská. To měl tatínek moc rád,“ svěřila se se svými vzpomínkami na stránkách katalogu uměleckých děl rodičů dcera Lenka Polesná – Bejčková.
Katalog vydaný v Mostě v roce 2012 prezentuje významná díla Jaroslava Bejčka a Li Ki Sun, jimiž okrášlili toto severočeské město, které bylo kompletně přestavěno. Z Bejčkových děl jmenujme například bronzovou plastiku Pocta vítězi, původně umístěnou před sportovním areálem (dnes ji můžeme obdivovat ve vstupní hale), soubor porcelánových objektů na zámku v nedalekých Chrámcích či keramický reliéf na stěně koncertního sálu umělecké školy. Jaroslav Bejček se zabýval rovněž kompozicemi o mnoha figurách, ocitajících se v pomyslných dějových vazbách s filozofickým podtextem. Rád se zamýšlel se nad mateřstvím a láskou. Podobné instalace dodnes ozvláštňují jednotvárné prostředí panelových sídlišť nejen v Mostě.
Unikátní čs. techniky Ars protis a Artig
Z řady artefaktů obou tvůrců vyčnívá tapisérie o rozměrech 5 x 2 m, která dnes těší zraky hostí VIP salonu Sportovní haly Most. Li Ki Sun v ní dovedla k dokonalosti jedinečnou československou techniku zvanou Art protis na bázi vrstveného a prošívaného vlněného rouna. Centrem tohoto nového směru se v roce 1967 stal brněnský ateliér, který navštěvovali umělci ze všech koutů světa.
Práce s textilem se nakonec pro Li Ki Sun stala osudovou. Československo ve 2. polovině minulého století na umělecké mapě světa zářilo mj. výrobou gobelínů. Li Ki Sun tapisérie okouzlily a od svého přestěhování do Evropy odvedla více práce v gobelínech než malířství. Kromě původní čs. techniky Ars protis jí učaroval tzv. Artig, tentokrát velkoformátová průmyslově tkaná tapisérie. Název techniky vychází ze zkratek ART a IG (industriální / grafické), a její tvůrci nacházeli uplatnění v monumentálních interiérových realizacích. Typicky v hotelech, kulturních domech, na úřadech a jiných reprezentativních prostorách v období socialismu. Zatímco Ars protis má volnou, malířskou formu, Artig se vyznačuje přesným uspořádáním, kdy obraz vzniká strukturou tkaniny. Ačkoli jsou pro tento žánr typické abstraktní nebo geometrické motivy, Li Ki Sun do něj přinesla orientální prvky i figurální stylizace.
Triumf v Soulu
Čas běžel dál, lemovaný stovkami kamenných a bronzových plastik, keramických panelů, skleněných mozaik, ozdobných mříží, obrazů. Od šedesátého roku manželé žili v Ústí nad Labem. Epizodně pobývali v Praze, ale pravý domov pro rodinu i své umění našli až ve Stadicích nedaleko Ústí. Těch Stadicích, kde podle legendy vyhledalo poselstvo kněžny Libuše Přemysla oráče, budoucího zakladatele české panovnické dynastie. Zde si Bejček vybudoval rozsáhlý ateliér.
Ve třiasedmdesátém roce opustil všechna výtvarnická sdružení, vzdal se funkcí v organizovaném uměleckém životě a stal se nezávislým umělcem. Roku 1984, bezmála po třiceti letech společného života, Jaroslava s chotí slavnostně uvítal daleký Soul. Manželé zde měli velkou společnou výstavu. Památnou akci připomíná bohatá publikace Jaroslav Bejček Ki Soon Lee, jejíž titul zdobí překrásná figurální mozaika. Jaroslavovi zbývaly již jen dva roky života.
Mistr odešel
Dům ve Stadicích obýval až do svého předčasného úmrtí. Kromě malířského ateliéru tu měl i ateliér sochařský a keramickou dílnu a celý objekt sloužil jako výstavní síň. Dodejme, že čínské malbě zůstal Bejček věrný i v pozdních uměleckých etapách. Ovdovělá Li Ki Sun žila po nějakou dobu ve Švýcarsku a Jižní Koreji. Poslední léta strávila v Písku, zde 23. září 1999 skonala.
Ohlédnutí za originálním kumštýřem a současně i významným propagátorem čínského umění uzavřeme slovy jeho dcery Lenky ze stránek mosteckého katalogu. „Táta mě vždycky udivoval nejen zručností, ale především obrovskou fantazií. Mám ráda jeho pozdější harlekýny, kohouty, objímající se dvojice, všechny ty ženské portréty, stejně jako družné opilce nad džbánkem vína, ale nejraději mám jeho pozdější tvorbu z období šedesátých let, kdy z těch hravých a někdy i abstraktních obrazů tryská síla, optimismus a životní radost.“
Mikuláš Černý
Zdroje:
Ivan Černý, Umění plné života, In: Práce, 15. září 1979
Umělecká díla Jaroslava Bejčka a Li Ki Sun v Mostě, Magistrát města Mostu, 2012
Jaroslav Bejček / Ki Soon Lee, Soul, 1984
Jaroslav Bejček 1956-1976, 1976, Oblastní galerie v Liberci
Czech 
English 
Spanish 
French 
Italian 
Russian 
Chinese 
German