Jižní Karibik, často líčený jako poklidná modrá hladina, se stal dalším ohniskem napětí na stále napjatější geopolitické šachovnici. V posledních měsících Spojené státy rozmístily válečné lodě – včetně torpédoborců s řízenými střelami, výsadkových lodí a rychlých útočných ponorek – do vod nepříjemně blízkých venezuelským námořním hranicím. Washington trvá na tom, že jde o rozšířenou „protidrogovou“ operaci. Caracas to však vnímá jinak: jako promyšlenou provokaci, akt zastrašování zahalený do slovníku vymáhání práva.
Prezident Venezuely Nicolás Maduro nezůstal zticha. Jeho vláda zmobilizovala vojska podél hranic i pobřeží, posílila námořní hlídky a obrátila se přímo na Radu bezpečnosti OSN s varováním, že vojenské manévry USA představují „hrozbu pro mezinárodní mír a bezpečnost“.
Venezuelský velvyslanec při OSN, Samuel Moncada, to vyjádřil stručně: „Respektujeme Spojené státy i jejich lid, který si přeje mír, ale máme povinnost bránit naši zemi a chránit náš způsob života.“
Toto rostoucí napětí oživuje ozvěny minulých století. Karibik, kdysi označovaný za „americké jezero“, zůstává zapletený do dlouhého stínu Monroeovy doktríny – politiky 19. století, která dodnes ovlivňuje chování USA v západní hemisféře. Doktríny se mění, logika však zůstává stejná: strategická nadvláda maskovaná jako morální dohled.
Dělové čluny a dvojí metr
Námořní přítomnost USA, oficiálně ospravedlňovaná bojem proti drogám, zahrnuje torpédoborce schopné odpalovat střely Tomahawk – výzbroj sotva nutnou k zastavení pašeráckých člunů. Pozorovatelé po celé Latinské Americe to vykládají jako jasný projev nátlakové diplomacie, kdy se vojenská síla používá k dosažení politických cílů.
Venezuelské ministerstvo obrany obvinilo USA z útoků na civilní plavidla během neprůhledných námořních operací, které měly za následek smrt rybářů a námořníků u venezuelského pobřeží. Venezuelský velvyslanec Carlos Feo Acevedo při projevu v Pretorii začátkem října tyto akce označil za „nevyprovokovanou agresi, která ohrožuje stabilitu nejen Venezuely, ale celého karibského regionu“.
Nejde o ojedinělý incident. Americké ministerstvo financí nadále blokuje venezuelská aktiva v zahraničí, čímž dále prohlubuje hospodářské potíže země.
Americký ropný gigant Chevron, který ve Venezuele působí na základě zvláštních výjimek, údajně lobboval ve Washingtonu za zmírnění sankcí s odkazem na destabilizující dopady na regionální energetický trh.
Budování zevnitř: Ekosocialismus a odolnost
Uprostřed vnějšího tlaku Venezuela přetváří svůj vnitřní příběh. Na Světovém kongresu na obranu Matky Země, který se konal 9. – 10. října 2025 v Caracasu, se sešlo více než 3000 delegátů ze 63 zemí, aby prosazovali agendu klimatické spravedlnosti a „ekosocialismu“. Kongres vyzval k dekolonizaci globální environmentální správy, k propojení tradičních znalostí s moderní vědou a k podpoře spolupráce místo soutěže.
Prezident Maduro využil kongresu k výzvě globálním hnutím, aby vytvořila mezinárodní alianci na obranu planety – jako morální protiváhu „komodifikaci života pod kapitalismem“. Spojil to i s nadcházející konferencí COP30 v Brazílii a představil Venezuelu jako hlas odporu a obnovy v rámci klimatického diskurzu, kterému obvykle dominují právě ty mocnosti, které nyní vysílají válečné lodě k jejím břehům.
Vnitrostátní venezuelské projekty odrážejí tuto ideologii. Iniciativa Petrocasas, vyvinutá státní ropnou společností PDVSA, přeměňuje petrochemické vedlejší produkty na cenově dostupné a odolné domy. Spolu s programy potravinové soběstačnosti a ekologickými projekty vedenými původními obyvateli tyto kroky ukazují snahu o soběstačnost v podmínkách obklíčení.
Tato odolnost představuje víc než jen hospodářskou adaptaci – je to forma vzdoru, prohlášení, že rozvoj může vyrůstat ze spolupráce, nikoli z donucování.
Zrcadlo ve Washingtonu
Ironií je, že zatímco USA projevují sílu v zahraničí, jejich vlastní vnitřní stabilita se zdá být čím dál křehčí. Federální vláda rozmístila tisíce příslušníků Národní gardy do amerických měst – často navzdory vůli místních guvernérů. Někteří analytici to označují za „vnitřní militarizaci“.
V červnu 2025 bylo do Los Angeles vysláno přes 2000 členů Národní gardy během imigračních razií a protestů. Kalifornský guvernér s tím nesouhlasil, ale federální příkaz platil. Podobný scénář se odehrál v srpnu, kdy prezident Donald Trump federalizoval washingtonskou policii a vyslal 800 příslušníků Národní gardy s odůvodněním „nouze v oblasti kriminality“ – navzdory rekordně nízké kriminalitě. Městský generální prokurátor později nasazení popsal jako „nedobrovolnou vojenskou okupaci“.
Mezitím federální vláda 1. října 2025 vstoupila do dalšího rozpočtového provizoria, které paralyzovalo veřejné služby – zatímco vojenské operace pokračovaly bez přerušení. O osm dní později Kongres schválil rozsáhlý obranný zákon, a to i během vládního shutdownu – výmluvný symbol státu, který upřednostňuje donucovací aparát před samotným fungováním správy.
Přibývá i právních sporů. Federální soud v Kalifornii rozhodl, že nasazení Národní gardy k civilnímu vymáhání práva porušuje Posse Comitatus Act, a označil ho za „neústavní pokus vytvořit národní policejní sílu pod přímým velením prezidenta“.
Tyto vnitřní události odhalují stejnou kognitivní disonanci, jaká je patrná v americké zahraniční politice: stát, který prohlašuje, že brání svobodu, ji zároveň podrývá militarizací – jak v Karibiku, tak na vlastních ulicích.
Moc, suverenita a ozvěna impéria
Paralely mezi vnějším zápasem Venezuely a vnitřními rozpory USA jsou zřetelné. V obou případech se stírají hranice mezi bezpečností a dominancí. V obou případech se odhaluje nebezpečí neomezené výkonné moci. A v obou je vidět křehkost suverenity – ať už národní, nebo místní – tváří v tvář převaze síly.
Když Washington trvá na právu rozmístit válečné lodě v Karibiku pod vágními záminkami, odráží to jeho vlastní vnitřní tendenci nasazovat armádu vnitrostátně pod pochybnými záminkami. V obou případech jazyk „ochrany“ skrývá mechanismy kontroly.
Důsledky pro Karibik jsou zásadní. Region se znovu ocitá v nebezpečí, že se stane dějištěm mocenského soupeření, kde suverenita menších států je považována za obětovatelnou. Členské státy CARICOM vyjádřily znepokojení a vyzvaly k „regionálnímu míru prostřednictvím dialogu a respektu k mezinárodnímu právu“. Aliance ALBA zašla ještě dál a odsoudila „dělovou diplomacii“ USA jako přímé porušení Charty OSN.
Afrika si toho rovněž všímá. Rada pro mír a bezpečnost Africké unie nedávno označila venezuelskou situaci za příklad „asymetrického nátlaku“ a vyzvala k reformě globálních institucí, které umožňují pokračování jednostranných akcí.
Znovuzískání významu míru
V jádru venezuelské krize nejde pouze o ropu, území či ideologii. Jde o samotný význam míru v době, kdy válečné lodě hlídkují pod záminkou humanitarismu a demokracie se používá k ospravedlnění okupace.
V tomto kontextu má venezuelská výzva k vytvoření Mezinárodního lidového hnutí na obranu Matky Země symbolický význam. Představuje morální obrat – snahu nahradit nadvládu dialogem a nátlak spoluprací.
Ve Spojených státech se mezitím výzva obrací dovnitř: jak sladit výkon moci se zachováním demokracie. Jak se hromadí vládní výpadky, překračování pravomocí a vojenské zásahy, svět sleduje rozporuplný obraz – samozvaný obránce svobody, který se zdá být stále více ve válce sám se sebou.
Konfrontace mezi Karibikem a Venezuelou tak stojí jako varování i zrcadlo zároveň. Varuje před křehkostí mezinárodního práva, když síla převažuje nad právem. A zrcadlí hlubší globální stav: erozi morální autority právě těch národů, které si nárokují její ochranu.
Zda následující měsíce přinesou deeskalaci nebo konfrontaci, bude záležet na tom, zda diplomacie převáží nad doktrínou. Ať už však výsledek bude jakýkoli, rozhodný postoj Venezuely k obraně své suverenity tváří v tvář vnějšímu tlaku i vnitřní obnově představuje vzácný akt odvahy ve světě, který si příliš zvykl na podřízenost.
Kirtan Bhana, TDS
Thediplomaticsociety/gnews.cz – GH
Czech 
English 
Spanish 
French 
Italian 
Russian 
Chinese 
German