Papež: Naděje dává životu člověka okno do věčnosti

Zveřejňujeme papežův úvod ke knize dona Tommasa Giannuzziho s názvem „Proroci naděje. Don Tonino Bello a papež František“. V textu, který vydalo nakladatelství Àncora Editrice, vychází salentský kněz ze slov argentinského papeže a molfettského biskupa, aby se pokusil dát tvář ctnosti naděje, prameni, který tryská v srdci člověka.

Papež František

Mezi mnoha otázkami, které si člověk v průběhu dějin kladl, našla vždy nejvíce nejistou odpověď jedna, která však může umožnit čelit události, z níž vyplývá prvotní otázka, totiž život po smrti; co bude s člověkem po smrti? Co se stane se mnou? Všichni si uvědomujeme, že tajemství smrti nikdo neunikne a že četné otázky, které z této události vyplývají, nemohou nezpochybnit tu ctnost, která více než kterákoli jiná umožňuje každému muži a každé ženě nahlédnout za hranice lidského života: naději! Protože naděje je život, je to žití, je to dávání smyslu cestě, je to hledání důvodů, proč jít dál, motivování smyslu naší existence, naší přítomnosti, našeho bytí tady a teď. Katechismus katolické církve popisuje, jak teologická ctnost naděje nachází svůj základ v Ježíšově slově, a uvádí:

Křesťanská naděje je teologická ctnost, díky níž toužíme po nebeském království a věčném životě jako po svém štěstí, důvěřujeme Kristovým příslibům a nespoléháme na vlastní síly, ale na pomoc milosti Ducha svatého (1) ; Kromě toho odpovídá na touhu po štěstí, kterou Bůh vložil do srdce každého člověka; přebírá očekávání, která inspirují lidskou činnost; očišťuje ji, aby směřovala k nebeskému království; chrání před znechucením; podporuje ve všech okamžicích opuštěnosti; rozšiřuje srdce v očekávání věčné blaženosti (2).

Naděje poskytuje životu člověka okno do věčnosti. Jsme si však dobře vědomi, že na otázku po cíli křesťanské cesty lze nalézt zápornou odpověď, a to kvůli mnoha špatným vlivům, které přicházejí ze světa; navíc tváří v tvář strachu z myšlenky, že na konci cesty už nic není, je možné, že člověk propadne zoufalství. Pokud chybí ctnost naděje, hroutí se i ostatní ctnosti, které na ní spočívají. V dnešní době je tento pilíř života z víry často zesměšňován a zlehčován do té míry, že je mistrem tohoto tématu oblíbené rčení „kdo žije nadějí, zoufalstvím umírá“. Člověk se vystavuje riziku, dnes stále častěji přítomnému, že si bude myslet, že naděje je:

jakési odkladiště nespněných přání, […]. Místo toho je třeba jasně říci, že naděje je blízkým příbuzným realismu. Je to napětí člověka, který se vydal na cestu, jejíž úsek již urazil, a s láskou a obavami směřuje své kroky k dosud nedosaženému cíli. Je to zkrátka pevný závazek, který nemá nic společného s útěkem (3).

Je však třeba mít na paměti, že naděje není dar, který člověk získává pouze díky lidským zásluhám, ale je to milost, která se rodí z vrozené touhy být šťastný. Skrze Krista, který zemřel a vstal z mrtvých, je tato milost mocí Ducha svatého vštípena do srdce každého muže a každé ženy: „tato touha je božského původu; Bůh ji vložil do srdce člověka, aby ho přitáhl k sobě, protože jedině on ji může naplnit“ (4), napsal jsem v indikační bule k Jubileu roku 2025:

Každý doufá. V srdci každého člověka je obsažena naděje jako touha a očekávání dobra, přičemž nevíme, co přinese zítřek. Nepředvídatelnost budoucnosti však vyvolává někdy protichůdné pocity: od důvěry k obavám, od klidu ke sklíčenosti, od jistoty k pochybnostem. Často se setkáváme se sklíčenými lidmi, kteří hledí do budoucnosti skepticky a pesimisticky, jako by jim nic nemohlo přinést štěstí (5).

Vycházeje z myšlenek otce Tonina Bella a z mých slov a katechezí o ctnosti naděje, pokusil se otec Tommaso Giannuzzi znovu přečíst některé její aspekty, které se prostřednictvím našich slov stávají pro čtenáře pozváním k úžasu nad touto silou, která nachází svůj počátek a vyvrcholení ve Zmrtvýchvstalém. Prostřednictvím rozboru některých spisů mons. Bella, a především katechezí na toto téma, které jsem přednesl při středečních audiencích v roce 2017, se autor textu pokouší dát tvář tomuto prameni, který tryská v srdci lidstva. Toto pozvání se pak stává závazkem, aby v nás toto „dítě“ rostlo, jak tuto velkou ctnost s oblibou definoval také Mons. Bello, který si vzal za svá slova a myšlenky velkého básníka a spisovatele Charlese Péguyho:

Je třeba mé milosti a síly mé milosti, aby tato malá naděje, kolísající při záchvěvu hříchu, chvějící se při všech větrech, úzkostná při sebemenším závanu, byla tak neměnná, aby se zachovala tak věrná, tak přímá, tak čistá; a nepřemožitelná a nesmrtelná a nemožná uhasit […]. Co mě udivuje, říká Bůh, je naděje. Nerozumím jí. Ta malá naděje, která vypadá jako nic. Tato malá naděje, nesmrtelná (6).

vaticannews.va/gnews.cz-jav