VATIKÁN – Byl zveřejněn dokument obsahující stručné shrnutí pontifikátu Jorgeho Maria Bergoglia, vložený do tubusu a uložený do rakve během závěrečného obřadu jejího uzavření v bazilice sv. Petra, který se konal v pátek 25. dubna večer. Spolu s námi poutník naděje, průvodce a společník na cestě k velkému cíli, ke kterému jsme povoláni, k nebi, 21. dubna Svatého roku 2025, v 7.35 ráno, zatímco velikonoční světlo osvětlovalo druhý den oktávu, pondělí po Velikonocích, milovaný pastýř církve František odešel z tohoto světa k Otci. Celé křesťanské společenství, zejména chudí, chválilo Boha za dar jeho služby, kterou vykonával s odvahou a věrností evangeliu a mystické Nevěstě Kristově.
František byl 266. papežem. Jeho památka zůstává v srdci církve a celého lidstva.
Jorge Mario Bergoglio, zvolený papežem 13. března 2013, se narodil 17. prosince 1936 v Buenos Aires jako syn piemontských emigrantů: jeho otec Mario byl účetní a pracoval na železnici, zatímco jeho matka Regina Sivori se starala o domácnost a výchovu pěti dětí. Po získání diplomu chemického technika se rozhodl pro kněžskou dráhu, nejprve vstoupil do diecézního semináře a 11. března 1958 přešel do noviciátu Tovaryšstva Ježíšova. Studoval humanitní vědy v Chile a po návratu do Argentiny v roce 1963 získal magisterský titul z filozofie na koleji sv. Josefa v San Miguel. Byl profesorem literatury a psychologie na koleji Immacolata v Santa Fé a na koleji Salvatore v Buenos Aires. Na kněze byl vysvěcen 13. prosince 1969 arcibiskupem Ramónem Josém Castellanem a 22. dubna 1973 složil věčné sliby v jezuitském řádu. Poté, co byl novicmistrem ve Villa Barilari v San Miguel, profesorem na teologické fakultě, konzultorem provincie Tovaryšstva Ježíšova a rektorem koleje, byl 31. července 1973 jmenován provinciálem jezuitů v Argentině. Po roce 1986 strávil několik let v Německu, kde dokončil svou doktorskou práci, a po návratu do Argentiny ho kardinál Antonio Quarracino přijal za svého blízkého spolupracovníka. Dne 20. května 1992 ho Jan Pavel II. jmenoval titulárním biskupem Aucy a pomocným biskupem Buenos Aires. Jako biskupské heslo si zvolil Miserando atque eligendo a do znaku vložil Kristův monogram IHS, symbol Tovaryšstva Ježíšova. Dne 3. června 1997 byl povýšen na arcibiskupa koadjutora Buenos Aires a po smrti kardinála Quarracina ho 28. února 1998 nahradil jako arcibiskup, primas Argentiny, ordinář pro věřící východního ritu žijící v této zemi a velkokancléř Katolické univerzity. Jan Pavel II. ho jmenoval kardinálem na konzistoři 21. února 2001 s titulárním kostelem sv. Roberta Bellarmina. V říjnu téhož roku byl jmenován generálním relátorem na desátém řádném zasedání biskupské synody.
Byl to prostý a ve své arcidiecézi velmi milovaný pastýř, který ji prošel křížem krážem, a to i metrem a autobusy. Bydlel v bytě a večeři si připravoval sám, protože se cítil být jedním z lidu.
Byl zvolen papežem 13. března 2013 kardinály shromážděnými v konkláve po rezignaci Benedikta XVI. a přijal jméno František, protože podle příkladu světce z Assisi si chtěl vzít k srdci především nejchudší lidi světa. Z lodžie požehnání se představil slovy: „Bratři a sestry, dobrý večer! A nyní zahajme tuto cestu: biskup a lid. Cestu římské církve, která v lásce předsedá všem církvím. Cestu bratrství, lásky a důvěry mezi námi.“ A poté, co sklonil hlavu, řekl: „Prosím vás, modlete se za mě, aby mi Pán požehnal: modlitbou lidu, který prosí o požehnání pro svého biskupa.“ Dne 19. března, na svátek svatého Josefa, oficiálně zahájil svou petrovskou službu.
František, který byl vždy pozorný k těm nejmenším a společností zavrženým, se hned po svém zvolení rozhodl bydlet v Domus Sanctae Marthae, protože nemohl být bez kontaktu s lidmi, a od prvního Zeleného čtvrtku si přál slavit mši in Cena Domini mimo Vatikán, přičemž pokaždé navštěvoval věznice, centra pro postižené nebo drogově závislé. Kněžím doporučoval, aby byli vždy připraveni udělovat svátost smíření, aby měli odvahu vyjít ze sakristií a hledat ztracené ovce a aby nechávali otevřené dveře kostela, aby mohli přijmout všechny, kdo touží setkat se s tváří Boha Otce.
Svou petrovskou službu vykonával s neúnavnou oddaností a ku prospěchu dialogu s muslimy a představiteli jiných náboženství, které někdy svolával na modlitební setkání a podepisoval společná prohlášení ve prospěch shody mezi příslušníky různých vyznání, jako je například Dokument o lidském bratrství podepsaný 4. února 2019 v Abú Dhabí se sunnitským vůdcem al-Tajíbem. Jeho láska k posledním, starým a maličkým ho vedla k zahájení Světových dnů chudých, prarodičů a dětí. Zavedl také Neděli Božího slova.
Více než kterýkoli z jeho předchůdců rozšířil kolegium kardinálů, svolal deset konzistorií, na nichž jmenoval 163 kardinálů, z nichž 133 jsou volitelé a 30 nevolitelé, pocházející ze 73 zemí, z nichž 23 nikdy předtím neměly kardinála. Svolal pět shromáždění biskupské synody, tři řádná, věnovaná rodině, mládeži a synodalitě, jedno mimořádné opět o rodině a jedno zvláštní pro panamazonskou oblast.
Opakovaně se ozýval na obranu nevinných. Po vypuknutí pandemie Covidu-19 se večer 27. března 2020 rozhodl, že se bude modlit sám na Svatopetrském náměstí, jehož sloupoví symbolicky objímá Řím a celý svět, za lidstvo vyděšené a zasažené touto neznámou nemocí. Poslední roky pontifikátu byly poznamenány četnými výzvami k míru, proti třetí světové válce vedené po částech, která se rozvíjí v různých zemích, zejména na Ukrajině, ale také v Palestině, Izraeli, Libanonu a Myanmaru.
Po desetidenní hospitalizaci kvůli chirurgickému zákroku v nemocnici Agostina Gemelliho, která začala 4. července 2021, se František 14. února 2025 vrátil do stejné nemocnice na 38denní pobyt kvůli oboustranné pneumonii. Po návratu do Vatikánu strávil poslední týdny svého života v Domě svaté Marty, kde se až do konce s nezměněnou oddaností věnoval svému petrovskému úřadu, i když se ještě zcela nezotavil. Na Boží hod velikonoční, 20. dubna 2025, se naposledy objevil v lodžii baziliky svatého Petra, aby udělil slavnostní požehnání Urbi et Orbi.
Magisterium papeže Františka bylo velmi bohaté. Jako svědek střídmého a pokorného stylu založeného na otevřenosti k misijní činnosti, apoštolské odvaze a milosrdenství, pozorný k nebezpečí sebestřednosti a duchovnímu zesvětštění v církvi, papež předložil svůj apoštolský program v exhortaci Evangelii gaudium (24. listopadu 2013). Mezi hlavní dokumenty patří 4 encykliky: Lumen fidei (29. června 2013), která se zabývá tématem víry v Boha, Laudato si‘ (24. května 2015), která se zabývá problémem ekologie a odpovědností lidstva za klimatickou krizi, Fratelli tutti (3. října 2020) o lidském bratrství a společenském přátelství, Dilexit nos (24. října 2024) o úctě k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Vydal 7 apoštolských exhortací, 39 apoštolských konstitucií, četné apoštolské listy, z nichž většina má formu motu proprio, 2 buly o vyhlášení Svatých roků, kromě katechezí přednesených při generálních audiencích a projevů pronesených v různých částech světa. Po zřízení sekretariátů pro komunikaci a pro ekonomiku a dikasterií pro laiky, rodinu a život a pro službu integrálnímu lidskému rozvoji reformoval římskou kurii vydáním apoštolské konstituce Praedicate Evangelium (19. března 2022). Změnil kanonický proces pro případy prohlášení neplatnosti manželství v CCEO a CIC (M.P. Mitis et misericors Iesus a Mitis Iudex Dominus Iesus) a zpřísnil legislativu týkající se trestných činů spáchaných zástupci kléru na nezletilých nebo zranitelných osobách (M.P. Vos estis lux mundi).
František zanechal všem obdivuhodné svědectví o lidskosti, svatém životě a univerzálním otcovství.
CORPUS FRANCISCI P.M.
VIXIT ANNOS LXXXVIII, MENSES IV DIES IV.
ECCLESIAE UNIVERSAE PRAEFUIT
ANNOS XII MENSES I DIES VIII
Semper in Christo vivas, Pater Sancte!
Tělo papeže Františka
Žil 88 let, 4 měsíce a 4 dny.
V čele celé církve stál 12 let, 1 měsíc a 8 dní.
Svatý Otče, žij stále v Kristu!
(Podpisy svědků pohřebních obřadů…)
ROGITUM PAPEŽE FRANTIŠKA V LATINSKÉM ORIGINÁLE NAJDETE ZDE.
vaticannews.va/gnews.cz-jav
Czech 
English 
Spanish 
French 
Italian 
Russian 
Chinese 
German