Slovanská epopej Alfonse Muchy – obraz druhý: Slavnost Svantovítova na Rujáně – Když bozi válčí, spása je v umění

Obraz druhý: Slavnost Svantovítova na Rujáně. Mnohými motivy až přeplněný druhý obraz epopeje na mě osobně vždy působil jako výjev plný kontrastů. Od oslavování po běs smečky vlků, kdy běžný život se nachází v bodě mezi koncem i začátkem něčeho nového, byť je naznačen věčný neklid a obavy z nedalekého neznáma. V přelidněné pravlasti se Slované již nemohli uživit, a tak se slovanské kmeny vydaly hledat novou vlast. Jde o období velkých změn známé jako stěhování národů.

Již v 7. století se část Slovanů usadila podél pobřeží Baltu, který byl tehdy nazýván Slovanským mořem. Zbytky Keltů i Germánů na tomto území byly poslovanštěny. Tam, kde se Odra vlévá do Baltského moře, je velký ostrov s mnoha jezery – Rujána. Zde sídlil po staletí slovanský kmen Ránů. Na nejsevernějším cípu ostrova, chráněném obrannými valy a strmými křídovými útesy, se nacházelo hlavní město Arkona a chrám boha Svantovíta.

Obraz znázorňuje podzimní Svantovítovy slavnosti. Kněží při nich děkovali tomuto bohu za bohatou úrodu a prorokovali věci budoucí. Arkona byla pro Slovany tím, co kdysi Delfy pro antický svět. Vpravo vychází z chrámu průvod, který vede velekněz. Před sebou žene býka, symbol síly, který bude obětován. V prosluněném odpoledni se lidé radují, zpívají a tančí, jen matka s dítětem na klíně – uprostřed dolního okraje obrazu, je zasmušilá, snad předvídá, jak neveselá bude budoucnost kmene Ránů.

Při křížových výpravách roku 1168 proti pobaltským Slovanům se Dánům, vedeným Valdemarem Dánským, podařilo Arkonu dobýt, chrám zbořit a Svantovítovu sochu spálit. Tato událost je symbolicky znázorněna v horní části obrazu. Vlevo je germánský bůh války Wödan se štítem, doprovázený smečkou posvátných vlků. Uprostřed umírá poslední slovanský bojovník na posvátném bělouši. Svantovít, který je obmotán lipovými listy, mu bere z ruky meč, aby sám bojoval za svůj lid. Skupina spoutaných osob symbolizuje slovanské národy podmaněné Germány. Postavy bardů připomínají, že o pobaltských Slovanech víme jen z kronik, bájí a pověstí.

Dole vpravo mladý řezbář, inspirován svou múzou, tvoří nového bůžka jako náhradu za zničenou sochu boha Svantovíta. Tmavší barevný tón dává dvojici matky se synem plasticky vyniknout z dvojrozměrného prostředí. Tato dvojice symbolizuje soumrak a posléze zánik pobaltských Slovanů. Poklady naplněný chrám v centru oslav bylo posvátné místo, které bylo cílem poutníků v osmém až desátém století našeho letopočtu. V Muchově době měla dobytá a zničená Arkona až mytický význam, symbolizovala totiž důkaz původní slovanské slávy a Svantovít se stal jejím symbolem.

Mucha se záměrně soustředil nikoli na chrám, ale na oslavující poutníky v bílém ve spodní třetině plátna. Vypadá to, že si nevšímají bohů nad nimi, kteří bojují s přicházejícím nepřítelem vedeným tlupou vlků. Zlověstné nebe kontrastuje se sluncem zaplaveným výjevem pod ním. Mladá matka držící v rukou své dítě s utrpením v očích pozoruje diváka, jako by si jen ona sama uvědomovala nevyhnutelnost zániku města. Důležitost uměleckých snah jako reakce na válku je zdůrazněna třemi muzikanty ve středu kompozice a také osobou řezbáře.

Přečtěte si také: Slovanská epopej Alfonse Muchy – obraz první: Slované v pravlasti – Mezi turanskou knutou a gótským mečem – zrod Slovanstva z bažin a krve

Jan Vojtěch, šéfredaktor General News