Vzpomínání na Hirošimu: Co znamená přežít atomovou bombu

225

Michiko Kono hovoří s Vatican News o svém životě člověka, který přežil atomovou bombu, 79 let po Hirošimě a Nagasaki.

Michiko byly 6. srpna 1945 pouhé čtyři měsíce. Toho dne před 79 lety shodilo americké stíhací letadlo B-29 nad jejím rodným městem Hirošima atomovou bombu, známou jako „Little Boy“.

Bylo 8:15 ráno a Michiko byla se svými rodiči na hirošimském nádraží, kde ji matka právě položila na dřevěnou lavičku, aby ji přebalila.

Krátce nato, pouhé dva kilometry od ní a ve výšce dvou tisíc metrů, byla odpálena atomová bomba „Little Boy“. Na místě zemřelo 80 000 lidí. Žár z výbuchu zasáhl nádraží, a přestože její rodiče utrpěli těžké popáleniny, Michiko měla na dřevěné lavičce štěstí – opěradlo ji chránilo před žárem a neutrpěla zranění. O 1,6 km jižněji, v jejich domě, ovdověla její babička.

Protože Michiko byly v té době pouhé čtyři měsíce, na událost si nepamatuje, ale ví, jaké to je, když celý život stráví jako přeživší, která se věnuje šíření poselství míru a naděje mladším generacím.

Její hlas dokonale souzní s hlasem papeže Františka, který navštívil místa bombardování v Hirošimě a Nagasaki – vybombardovaných pouhé tři dny po Hirošimě.

Po vzoru svého předchůdce Jana Pavla II., který tato místa navštívil v roce 1989, stál papež František u památníku míru v Hirošimě o třicet let později a pronesl historický projev, v němž odsoudil použití a držení atomových zbraní jako „nemorální“.

Při té příležitosti papež zdůraznil, že „použití atomové energie pro válečné účely je dnes více než kdy jindy zločinem nejen proti důstojnosti lidských bytostí, ale i proti jakékoli možné budoucnosti našeho společného domova. Používání atomové energie pro válečné účely je nemorální, stejně jako je nemorální držení atomových zbraní“, a poté varoval: „Za to budeme souzeni.“

Dětství ve stínu bomby

Hirošimské muzeum míru, které navštívil papež František a v němž nyní Michiko Kono pracuje jako dobrovolnice, bylo otevřeno v roce 1955, deset let po výbuchu bomby.

Trvalo jí 40 let, než našla odvahu muzeum navštívit. „Moje matka mě tam vzala, když mi bylo deset let, ale bála jsem se tam vstoupit,“ říká. V roce 2001 „jsem si uvědomila, že je mou povinností jako přeživší vyprávět svůj příběh“.

Teprve v muzeu si uvědomila, jaké měla štěstí.

„Jako malá jsem žila na předměstí Hirošimy a chodila tam do školy. Tam jsem následky radiace tolik neviděla. Z muzea jsem se dozvěděla o jejích následcích a o dětech, které zemřely už na základní škole na leukémii a další nemoci způsobené bombou.“

Ve městě žilo 350 000 lidí a do konce roku jich 140 000 zemřelo. Více než polovina zemřelých se okamžitě proměnila v neidentifikovatelný popel, který nyní leží v kryptě památníku.

Mnoho lidí trpělo následky ozáření. Mnoho z nich zemřelo a mnoho dalších dodnes trpí následky ozáření.

V roce 2005 se Michiko připojila k systému nástupců dědictví předávaného v hirošimském muzeu. Tam se seznámila s Mitsuo Kodamem, s nímž dva roky hovořila a od něhož se učila. V době výbuchu atomové bomby mu bylo 16 let a s těžkými následky ozáření žil až do své smrti ve věku 66 let. Nyní paní Kono cestuje po světě a vypráví jeho příběh a odkaz.

Vedlejší účinky?

Ačkoli Michiko Kono a její rodina patřila k těm šťastnějším, měla Michiko v době dospívání zvláštní zážitky.

„V červnu, rok po výbuchu, jsem onemocněla vysokou horečkou a průjmem. Můj lékař si myslel, že zemřu. Můj otec po výbuchu nějakou dobu trpěl krvácením z dásní, zatímco matka měla neustále nízkou horečku. Vzpomínám si, že když mi bylo asi devět let, objevilo se mi na spodní části těla mnoho vřídků. Hodně mě bolely. Dodnes nevím, co je způsobilo, říká. „Když jsem pak byla v pubertě na střední škole, trpěla jsem v létě vyčerpáním. I to mohl být následek ozařování. A když jsem byla na vysoké škole, při únavě mi někdy otékaly prsty. Vždycky jsem si říkala, jestli to není tím zářením.“

Ale Michiko neví, jestli to bylo zářením, ani neví, jestli i ostatní zažívali podivné věci, které si nedokázali vysvětlit. „V té době nebyly žádné informace o následcích ozáření. V médiích se o tom běžně nemluvilo, takže jsme si toho nevšimli a nemohli to porovnat.“

V letech po válce bylo Japonsko okupováno spojenci v čele se Spojenými státy. Po dobu sedmi let, až do konce okupace v roce 1951, platilo omezení pro mediální pokrytí a informační a výzkumné materiály týkající se atomové bomby.

Každý občan světa by měl vědět

Nyní, říká paní Kono, „myslím, že se o atomové bombě začíná dozvídat více lidí“. Mluví o tom, že světoví představitelé navštívili hirošimské Muzeum míru a dozvěděli se, „jak mocná a strašná atomová bomba byla“.

Ale to nestačí, pokračuje: „Každý občan světa by měl vědět, jak krutá byla atomová bomba“.

Mladým lidem vzkazuje: “ Přijeďte do Hirošimy a Nagasaki a poznejte, jak strašná a krutá byla atomová bomba. Začněte přemýšlet o možnosti skoncovat s jadernými zbraněmi.“

To, uzavírá, „je nezbytné pro mírový svět“.

gnews.cz/Francesca Merlo – Noticias del Vaticano