Když se řekne Vojtěch Hynais, každý si nejspíš jeho jméno spojí s nádhernou oponou ve Zlaté kapličce v Praze. Český malíř a grafik, výrazný talent tzv. generace umělců Národního divadla, od jehož narození uplynulo už 170 let, však do historie českého malířství výrazně přispěl i řadou dalších monumentálních obrazů, atmosférickou plenérovou malbou, mnoha portréty a také výzdobou Pantheonu Národního muzea v Praze. Uznání a prestižním zakázkám se však těšil i ve Vídni a v Paříži.
Vojtěch Adalbert Hynais se narodil 14. prosince 1854 ve Vídni jako prvorozený syn českých rodičů, krejčího Vojtěcha Hynaise, který pocházel z Plzeňska a jeho ženy Anny, rozené Žďárské, která byla z Jičínska, měl bratry Jana a Cyrila. Otec byl český písmák a velký vlastenec, své děti učil česky a jezdíval s nimi do Čech.
Vojtěch měl odmala kromě výtvarného i hudební nadání, hrál dobře na klavír. V šestnácti nastoupil na reálku, ale na přímluvu hraběte Jana Harracha, významného mecenáše umění, začal v roce 1870 studovat na vídeňské Akademii výtvarných umění a roku 1873 se stal žákem německého klasicistního malíře Anselma Feuerbacha. Ten ho přizval k práci na nové budově Vídeňské umělecké akademie a zařídil mu římské stipendium. Ještě za studií namaloval Hynais obraz Herkules v kolébce, za který získal Fügerovu zlatou medaili. Roku 1873 se také na Světové výstavě ve Vídni seznámil s ostatními umělci budoucí generace Národního divadla.
V letech 1874 až 1875 a 1877 pak studoval v Benátkách, Florencii a Římě, kde vyzdobil kapli Českého hospice freskou svatého Václava a nástropními obrazy Madony, svatého Vojtěcha a Karla IV. Svá studia dokončil v Paříži, kam odjel v roce 1878 s doporučením k malíři Jaroslavu Čermákovi. Dva roky byl na École des beaux arts (Škole krásných umění) a spolupracoval s malířem Paulem Baudrym.
V roce 1880 vyhrál soutěž na výzdobu schodiště a budoáru královské lóže rozestavěného Národního divadla. Pro schodiště navrhl apoteózu Míru a vlysovou malbu Alegorie zemí českých, pro budoár pak alegorie čtyř ročních období. Obrazy maloval v Paříži a dokončoval v Praze. V té době měl ateliér na Montmartru, kde s ním pobývali i další čeští umělci, malíř Luděk Marold a sochař František Bílek. Po Hynaisově odchodu do Prahy užíval ateliér sochař Josef Mařatka.
Hynais byl zrovna v Praze, když 12. srpna 1881 Národní divadlo hořelo. Zasloužil se tehdy o záchranu svých i několika dalších děl, když je neohroženě vynášel z hořící budovy. Vzhledem k tomu, že s autorem původní opony Františkem Ženíškem se Sbor pro zřízení českého národního divadla nedohodl, oslovili roku 1882 Hynaise. Požár, který byl pro Čechy pohromou, Hynaisovi přinesl nejprestižnější zakázku jeho života. Opona je dnes považována za vrchol jeho díla.
Pracoval na ní se dvěma pomocníky 90 dnů v dřevěné boudě na nádvoří České techniky na Karlově náměstí a spotřeboval přitom 26 kilogramů barev. I když je to malba na plátně, dělá dojem gobelínu. Váží 180 kilogramů a má plochu 142 metrů čtverečních. Jako námět si Hynais zvolil obětavost českého národa při stavbě Národního divadla, které je na oponě symbolicky zobrazeno jako antický chrám umění a múz. Návrh vypracoval opět v Paříži. V centru kompozice namaloval truchlící Slavii, k jejímž nohám národ skládá dary. Vlevo se vznáší jako anděl Génius národa, který povzbuzuje národ k činu.
Předlohou Génia byla slavná pařížská modelka a malířka Suzanne Valadonová, matka malíře Maurice Utrilla. Vedle slavných modelek si Hynais vybíral výrazné typy žen i na ulici, využíval členy rodiny, přátele a pracoval i s fotografiemi. V ředitelně Národního divadla visí obraz sv. Cecílie, kde modelem stála herečka Berta Formanová, milenka tehdejšího ředitele Františka Šuberta.
Opona zajistila Hynaisovi nesmrtelnost, vděku za své dílo se ale zpočátku nedočkal. Sbor pro zřízení českého národního divadla, který si u něj oponu objednal, ji po dokončení nepřijal. Svolil k jejímu vyvěšení pouze na malířovy náklady a na jeho zodpovědnost. Důvodem mimo jiné bylo, že přípravné práce dělal v Paříži a jako modelky využil Francouzky, které prý jsou příliš hubené. Sbor očekával spíš korpulentní mánesovské typy. Názor na oponu nakonec vyřešil čas. Dnes se o ní učí už i děti na základní škole. Hynaisova opona je prostě pojem. První, kdo malbu ocenil, byl významný historik profesor V. V. Štech.
O vyplacení sjednaného honoráře 9000 zlatých se musel Hynais soudit. Nakonec vyhrál, ale poslední obraz v prezidentských saloncích z alegorie čtyř ročních dob, obraz Zima, dodal kvůli tomu až roku 1901, dvacet let po prvních třech a už v secesním stylu.
Nová opona se v Národním divadle poprvé zvedla při slavnostním představení Smetanovy Libuše 18. listopadu 1883. Tehdy Hynais z Prahy odjel na krátkou návštěvu rodičů ve Vídni a za jediný den namaloval portrét své matky Anny.
Po návratu do Paříže začal žít s o 10 let mladší modelkou Augustou Melanií Voirinovou. Narození jejich prvního potomka, syna Jiřího, roku 1890 a o dva roky později dcery Anny, rovněž nadané malířky, poněkud ztížilo jeho finanční situaci. Aby uživil rodinu, zabýval se Hynais kromě malby také grafickou tvorbou, navrhoval plakáty například pro Jubilejní výstavu v Praze roku 1891 a pro národopisnou výstavu v roce 1895, kde uplatnil svůj dekorativní talent. Mezi lety 1888-92 spolupracoval na návrzích dekorativního porcelánu se slavnou francouzskou porcelánkou v Sèvres. Roku 1886 získal významnou zakázku na sérii lunet pro vídeňský Hoftheater.
V roce 1899 vytvořil pro Pantheon Národního muzea v Praze fresky Umění, Inspirace, Moc a pokrok a Věda. Jeho dlouholetý přítel, sochař Myslbek, později před muzeem vytvořil jezdecký pomník sv. Václava.
Hynaisovu tvorbu si cenil i architekt a mecenáš Josef Hlávka. Na jeho návrh se v roce 1893 stal profesorem na pražské Akademii výtvarných umění. V té době namaloval Hlávkovu podobiznu a portrét jeho manželky Zdeňky. Na AVU ale nastoupil až v roce 1894. Ještě než definitivně po 15 letech opustil Paříž, vzal si v květnu 1893 svou dlouholetou družku a matku svých dětí Augustu za manželku. Po nástupu na AVU byl zvolen rektorem Akademie. Funkci rektora si zopakoval ještě dvakrát. Na Akademii působil 30 let až do své smrti a vychoval desítky malířů. Jeho zásluhou byl pro profesory Akademie přestavěn Wiehlův pavilon, původně postavený pro Zemskou výstavu v Holešovicích, a to „na míru“ konkrétních umělců. Na nové působiště nad parkem Stromovka se spolu s ostatními přestěhoval roku 1903.
Někdy v průběhu devadesátých let přišel Hynais v důsledku neléčeného zákalu o jedno oko, v práci mu to ale nebránilo.
Už od roku 1888, povzbuzený úspěchem na Světové výstavě v Paříži, se zabýval přípravou velkého reprezentativního díla s tématem Paridova soudu. Příprava byla finančně velice náročná a opět mu pomohl Hlávka. Nejdříve zařídil, že obraz zakoupí rakouské ministerstvo kultu a vyučování, ale to obraz nakonec odmítlo z prudérních důvodů. Hlávka tedy prosadil u tehdejšího ministra stipendium na obraz Ecce Homo, který ovšem Hynais nikdy nedokončil. Peníze, získané od ministerstva, však stačily na vytvoření konečné verze Paridova soudu, který Hynais považoval za své životní dílo. Obraz byl v roce 1894 vystaven na pařížském Salonu a poté ve Vídni, Berlíně i v Praze, ale kupce nenašel. Koupil ho tedy Hlávka a věnoval ho České akademii pro vědy, umění a slovesnost (předchůdkyně dnešní Akademie věd ČR), o jejíž založení se značnou měrou zasloužil.
Hynais nebyl jen skvělým kreslířem a malířem s citem pro vystižení barevné atmosféry, byl i uznávaným a v Paříži oblíbeným portrétistou, který dokázal zachytit nálady a pocity svých modelů. V Praze namaloval mimo jiné portréty básníka Jaroslava Vrchlického, malíře Luďka Marolda, lékaře Josefa Thomayera, primátora Jana Podlipného, advokáta Leopolda Katze nebo podnikatele a mecenáše Ferdinanda Náprstka, staršího bratra známého Vojty Náprstka.
V letech 1919–1923 portrétoval prezidenta T. G. Masaryka, ale po padesáti šesti sezeních prezident další spolupráci odmítl a portrét zůstal dokončený.
Vojtěch Hynais se dočkal řady úspěchů a ocenění: získal cenu České akademie věd a umění, zlatou medaili na Světové výstavě v Paříži a poté v St. Louis, i medaili na výstavě v Mnichově. Roku 1923 byl jmenován důstojníkem francouzské čestné legie, předsedou Jednoty výtvarných umělců a obdržel cenu Mánesova fondu.
Zemřel v Praze 22. srpna 1925, podle některých pramenů na rakovinu plic. Pochován je na vyšehradském Slavíně.
Gnews.cz / wikipedia / Jana Černá
Spanish 
Czech 
English 
French 
Italian