foto: vaticannews.va
ŘÍM – Padesát dní před zahájením paralympijských her v Paříži, které je naplánováno na 28. srpna, oznámil Mezinárodní paralympijský výbor jména osmi sportovců a jejich vůdce, kteří budou součástí týmu uprchlíků. V roce 2016 v Riu de Janeiru byli jen dva a v roce 2021 v Tokiu to bylo už šest sportovců. Spolu s 36 sportovci olympijského týmu z řad uprchlíků se tedy na hrách představí celkem 45 uprchlíků. Jde o účast, která je mírovým projektem.
Poprvé byl do paralympijského týmu uprchlíků vybrán sportovec s bydlištěm v Itálii: šermíř Amelio Castro Grueso, původem z Kolumbie, který má v Římě možnost trénovat na vysoké úrovni s Danielem Pantonim, trenérem italské státní policie, a je mu obzvláště blízká inkluzivní zkušenost Athletica Vaticana, oficiální multisportovní asociace Svatého stolce. Spolu s 36 sportovci olympijského týmu z řad uprchlíků se tedy na hrách představí celkem 45 uprchlíků.
Tito sportovci zastupují více než 100 milionů uprchlíků a všechny osoby se zdravotním postižením, jak společně prohlašují. Tito uprchlíci a paralympijští sportovci pocházejí z Afghánistánu, Sýrie, Íránu, Kolumbie a Kamerunu a byli přijati v Německu, Rakousku, Francii, Velké Británii, Řecku a také v Itálii. Budou soutěžit v šesti paralympijských sportech: atletice, vzpírání, stolním tenisu, taekwondu, triatlonu a šermu.
Podle Andrewa Parsonse, prezidenta Mezinárodního paralympijského výboru, jestliže “všichni sportovci se zdravotním postižením mají příběhy neuvěřitelné houževnatosti, příběhy uprchlíků – lidí, kteří přežili válku a pronásledování – se vymykají běžnému životu”. Je skutečností, dodává Parsons, že “mnoho násilně vysídlených lidí na světě dnes žije v hrozných podmínkách. Tito paralympijští sportovci vytrvali a prokázali neuvěřitelné odhodlání, aby se dostali do Paříže, a tím dali naději všem uprchlíkům, protože paralympijský tým vrhá světlo na transformační dopad sportu na životy jednotlivců a společností”.
Filippo Grandi, vysoký komisař Úřadu OSN pro uprchlíky, který záležitosti Týmu pozorně sleduje, jde přímo k věci: “Na třetí paralympiádě ukáží tito velmi odhodlaní a inspirovaní sportovci z řad uprchlíků světu, čeho mohou dosáhnout, pokud dostanou příležitost využít, rozvinout a předvést své schopnosti a talent, a to jak ve sportu, tak v jiných oblastech života.” Sport je podle Grandiho “klíčový pro začlenění a integraci uprchlíků do hostitelských komunit”.
A sport viděný očima sportovců s postižením a uprchlíků obzvlášť podporuje rovněž papež František. V předmluvě knihy “Hry míru” (vydané Vatikánským nakladatelstvím z iniciativy Athletica Vaticana) papež vybízí právě k tomuto inkluzivnímu sportu: “Myslím na sportovce s postižením. Vždy s úžasem sleduji jejich výkony a naslouchám jejich slovům. Cílem paralympijského hnutí není jen oslavovat velkou událost, ale ukázat, čeho jsou lidé – byť v životě těžce zranění – schopni dosáhnout, když se jim to umožní. A pokud to platí pro sport, tím spíše to musí platit pro život”.
Ve zmíněné předmluvě papež dále píše: “Myslím na sportovce uprchlíky, kteří vyprávějí příběhy vykoupení, naděje (…). Nejsou to “jen” ženy a muži věnující se sportu. Jsou to ženy a muži míru, protagonisté houževnaté naděje a schopnosti znovu se zvednout po “špatné chvíli””.
V knize Hry míru je také svědectví Ibrahima Al Husseina, Syřana, který se zúčastní své třetí paralympiády v týmu uprchlíků – v Riu de Janeiru 2016 byl vlajkonošem – a přešel z plavání na triatlon (a svěřil se, že dát dohromady peníze na “vybavení potřebné k závodění v triatlonu” je skutečný výkon). V knize vypráví: “V roce 2012 jsem běžel vstříc lepším zítřkům – narodil jsem se v roce 1988 v syrském Deir el-Zoru -, když odstřelovač zasáhl jednoho z mých přátel. Ležel na zemi a křičel o pomoc. Věděl jsem, že kdybych mu šel na pomoc, mohl bych být zasažen také. Ale pak bych si nikdy neodpustil, že jsem ho nechal uprostřed silnice. Stačilo pár vteřin a přímo vedle mě vybuchla bomba. Přišel jsem o spodní část pravé nohy a levá byla také poškozena”.
Ibrahim byl velmi dobrý plavec, ale v tragické válečné situaci a s amputací nohy jako by jeho vášeň pro tento sport vyprchala. “Nějak jsem se dostal do Istanbulu a tam jsem našel štědré lidi, kteří mi sehnali nejistou protézu, ale lepší než nic: musel jsem ji opravovat každých 300 metrů. Pak jsem v noci 27. února 2014 – což je datum začátku mého ‘druhého života’ – přeplul na člunu Egejské moře na řecký ostrov Samos.” Štědří lidé mu nabídli práci a darovali skutečnou protézu. A Ibrahim začal znovu plavat, aby se mu vrátil život, a to natolik, že se mohl zúčastnit paralympiády v roce 2016.
Zakia Khudadadiová – jediná žena v týmu – se již zúčastnila olympijských her v Tokiu v roce 2021, a to po odvážném útěku z Afghánistánu po “olympijském zákazu” uvaleném Talibanem. Nyní žije v Paříži a v roce 2023 vyhrála mistrovství Evropy v taekwondu (kategorie do 47 kg) a vítězství věnovala ženám své země.
Guillaume Junior Atangana, kamerunský zrakově postižený sprinter, který nyní žije ve Spojeném království, poběží se svým průvodcem a krajanem Donardem Ndim Nyamjuou, rovněž uprchlíkem, v běhu na 100 a 400 metrů (kategorie T11). Na olympijských hrách v Tokiu skončil v běhu na 400 metrů čtvrtý a jen těsně mu unikla medaile. V červnu na Grand Prix Para Athletics v Nottwilu vyhrál běh na 400 metrů a na stovce skončil druhý.
Pro Íránce Salmana Abbarikiho, který nyní působí v Německu, je to druhá paralympiáda, poté co v Londýně 2012 startoval ve vrhu koulí. Na Asijských paralympijských hrách 2010 získal zlato a překonal asijský rekord.
Paralympijský sen Íránce Hadiho Darvishe začal poté, co v televizi sledoval paralympiádu v Londýně 2012. Po příjezdu do Německa žil dva roky v uprchlickém táboře se svou ženou a dětmi. Bez peněz se mu těžko sportovalo, ale nevzdal se: v červnu získal na mistrovství světa ve vzpírání v Tbilisi bronzovou medaili v soutěži do 80 kg.
Sayed Amir Hossein Pour, Íránec žijící v Německu, žil dlouhou dobu v různých uprchlických táborech, daleko od své rodiny. Ve stolním tenise získal dvě zlaté medaile na Asijských hrách mládeže 2021 v Bahrajnu.
Hadi Hassanzada, Afghánec, zažil drama několikerého vysídlení při hledání lepšího života a čelil obtížným situacím na uprchlických trasách přes Turecko. Dnes žije v Rakousku. Navzdory amputaci pravé ruky mu taekwondo pomáhá “proměnit obtíže v příležitosti”.
vatican.va/gnews.cz-jav_07
