Byl to mladík, který ještě nepoznal svět, a když poslouchal písně, vždy v nich cítil nostalgii po mládí. I knihy, které četl, byly plné smutných příběhů o lásce. Ostatní se mu smáli, že je jedním z těch nemnoha literátů své generace. Smál se také, ale jeho smíchu rozuměl jen málokdo. A přitom právě on stále hledal svou vlastní „měsíční záři“. Hledal a hledal, ale svou měsíční záři nenašel. Místo toho potkal jednu dívku.

On a ona se k sobě podle ostatních vůbec nehodili. Někdy si to mysleli i sami. On chtěl být jako Don Quijote, procestovat celý svět a nezáleželo mu na tom, zda ho ostatní považují za blázna, nebo za odvážného člověka. Její život byl naopak prostý a jednoduchý – najíst se, napít se, opalovat se na slunci a nic víc. Proto když si někdy povzdechl nad tím, jak kdysi překonával nesmírné životní překážky, ona se jen zvědavě zeptala, jestli jsou opravdu tak chutná kachní vejce, která se jedí o poledni.

Přesto měli i něco společného. Ochotně přispívali penězi lidem kolem sebe, kteří byli v nouzi. Dokázali plakat kvůli emocím vyvolaným jedinou písní. A co bylo nejdůležitější – on byl ochoten kupovat jí ty nejpodivnější a nejbizarnější věci, které si dokázala vymyslet, a ona byla ochotná přidat do jeho života odvahu, s níž by společně mohli zapálit oheň, který by rozjasnil temné nebe.

Nemyslel si, že ona je tou měsíční září, kterou hledal. Zdála se mu příliš obyčejná. Jenže aniž by to věděl, chtěl s ní zůstat. Postupně cítil, jak se jeho srdce, které bylo dlouho ukryté pod tenkou vrstvou chladu, pomalu a kousek po kousku nechává zahřívat jejím teplem. Vzal ji na zasněžené hory, aby společně sledovali východ slunce, k moři, aby tam poslouchali vítr, na rušná místa…

Začal ji brát na zasněžené hory, aby společně sledovali východ slunce, k moři, aby tam poslouchali vítr, do rušných ulic, aby společně vnímali světla a ruch města, i do tichých parků, kde společně přecházeli přes kamenné cestičky. Takto spolu prožili mnoho dní. Jednoho večera spolu jako obvykle jedli barbecue, jako při běžné schůzce. Najednou se zeptal:

„Co kdybychom se vzali?“

Ona jen zvedla hlavu: „Dobře. Zítra si půjdeme vyřídit svatební list.“

„Tak tedy zítra,“ řekl.

Když to dořekl, oba znovu sklonili hlavy a pokračovali v jídle.

A tak se prostě vzali.

Bez hostiny, bez svatební oslavy, dokonce o tom vědělo jen několik lidí. On se obával, že by to bylo příliš okázalé, ona zase nesnášela zbytečné starosti a komplikace. Objali se, drželi v rukou svůj oddací list a smáli se spolu snad půl hodiny. To byla jejich jediná svatební ceremonie. Bylo to štěstí, o kterém věděli jen oni dva.

Tiché a nenápadné, ale v jejich světě znělo čistě a jasně, až přehlušilo všechny ty pompézní svatební salvy, které už zažili. Když se na ni díval, najednou měl pocit, že ani ta jeho vysněná „měsíční záře“ už není tak důležitá. Připadalo mu, že šest pencí je vlastně docela dost. Když je vymění za čínské jüany, pořád si za ně může dát s ní jeden talíř barbecue.

LuMengYa