Česká kultura je svým významem a s úplnou vážností opravdový světový pojem. Podle určitých měřítek, kde se sestavuje na celý rok kulturní program toho nejlepšího z národního kulturního bohatství, to znamená, naplnit za celý rok divadlo autory českých a slovenských her, skladatele, herce, operní zpěváky, balet i filharmonii. Jenže ono se to týká přínosu v literatuře, výtvarném umění, výtvarná fotografie, film, sochařství a také módní návrhářství, náš design má také vliv na rozvoj jednotlivých stylů v celém světě, Architektury, řemeslného umění, právo, folklór, zvyky, tradice, svátky, rituály, místní gastronomie a její regionální rozmanitostí. Prostě vše, co kultura obsahuje. Jsme tedy po Italií, Francii, Rusku, Anglii, Číně, Německu a Španělsku. Se pohybujeme mezi osmou a desátou příčkou všech kulturních velmocí na světě. Pojďme si proto připomenout, koho a co dal Český a Slovenský národ světu.

Základ kulturní identity je jazyk

Národ nemůže být nazván národem, dokud nemá svůj národní jazyk, který je základem kulturního rozvoje. Základ našeho jazyka je z řečtiny a Latiny, k tomu je jistá část z němčiny a pak ale velký obsah je z staaroslovanský jazyk. Pak jsou přidány nějaké výrazy z francouzštiny a v současnosti, zejména z anglického jazyka. Ale to jsem to vzal hodně zkrátka. Nemohu nepřipomenout podobnost češtiny a slovenštiny. Vzájemná srozumitelnost obou jazyků se odhaduje na 95 %. Jejich dialekty vytvářejí jazykové kontinuum, tj. přechod mezi nimi je plynulý. V meziválečném Československu (1918–1938) byly v duchu tehdejší politiky čeština a slovenština považovány za dvě spisovné varianty jednoho jazyka.

Literatura

Počátky české literatury souvisí s činností Konstantina Filozofa a jeho bratra Metoděje na Velké Moravě. Ti spolu se svými žáky vytvořili, ve staroslověnštině, první české literární památky (Proglas, Život Metodějův, Život Konstantinův). Po vyhnání této skupiny z Moravy začala klíčovou roli sehrávat latina, vznikaly v ní legendy (Kristiánova legenda), kroniky (zejm. Kosmova kronika). Prvními významnými česky psanými texty byly Alexandreida a Dalimilova kronika. Prvními autory, kteří psali i česky, a kteří došli světového věhlasu, byli Jan Hus, jeden ze zakladatelů evropské reformace, a Jan Amos Komenský, nejvýznamnější představitel humanismu v české literatuře.

Nejen pod důsledky bitvy na bílé hoře se ústup češtiny zastavil až při národním obrozením, který začal na konci 18. století. Klíčovou postavou první etapy obrození byl lingvista Josef Dobrovský. V druhé etapě to byli Josef Jungmann, který kladl důraz na jazykovou koncepci národa. Tehdy se začala objevovat také již první svébytná literatura (Jan Kollár, František Ladislav Čelakovský).

Proces vyvrcholil ve třetí etapě, kdy František Palacký a Karel Havlíček Borovský dokončili koncept českého národa politicky a kdy vznikla i vrcholná pčekrásná díla literární, ať už básnická (Havlíček, Karel Hynek Mácha, Karel Jaromír Erben), prozaická (Božena Němcová), či divadelní (Josef Kajetán Tyl, Karel Sabina), které starší generace dozajista znají. Ve druhé polovině 19. století se literární život začal prudce rozvíjet, vznikaly skupiny s různým programem - májovci (Jan Neruda, Vítězslav Hálek, Jakub Arbes), ruchovci (Svatopluk Čech), lumírovci (Jaroslav Vrchlický, Julius Zeyer), realisté (Alois Jirásek), česká moderna (Antonín Sova, Otokar Březina)

V první polovině 20. století si vydobyli světový význam i česky píšící tvůrci, především Jaroslav Hašek, Karel Čapek. Silná byla též levicová avantgarda, která se sdružila do spolku Devětsil, který se věnoval nejprve proletářské poezii, posléze vymyslel směr poetismus, aby většina autorů nakonec přešla k surrealismu. Členem Devětsilu byl i Jaroslav Seifert, dosud jediný Čech oceněný Nobelovou cenou za literaturu (roku 1984). K dalším významným členům patřili Jiří Wolker, Vítězslav Nezval, Vladislav Vančura, František Halas a Karel Teige.

Karel Čapek

Divadlo

České divadelnictví má kořeny již ve středověku. Nejstarším dochovaným dramatickým dílem s využitím češtiny je zlomek česko-latinské hry ze 14. století, zvané obvykle Mastičkář. Původně šlo o jakousi mezihru v inscenaci evangelijních scén - popisuje situaci, kdy jde Ježíšova matka Marie na trh koupit vonné masti k nabalzamování mrtvého Ježíšova těla. Scéna se však stále více osamostatňovala a popisovala satiricky poměry v měšťanském prostředí.

V 19. století sehrálo divadlo výraznou roli v národním obrození (Václav Kliment Klicpera, Josef Kajetán Tyl). Emancipační snahy českého národa se v 2. polovině 19. století projevily otevřením Národního divadla v Praze v roce 1883.

V první polovině 20. století došlo k rozvoji avantgardního divadla reprezentovaného Osvobozeným divadlem Jiřího Voskovce a Jana Wericha, nebo Emilem Františkem Burianem, Jiřím Frejkou, Jindřichem Honzlem či Jiřím Mahenem. Na světových jevištích se nejvíce prosadily hry Karla Čapka (R.U.R., Věc Makropulos), nebo Františka Langera (Periférie).
Ve druhé polovině 20. století se rozvíjela divadla malých forem jako Semafor (Jiří Suchý a Jiří Šlitr), divadlo Na zábradlí (Jan Grossman, Ivan Vyskočil), Činoherní klub (Ladislav Smoček).  Husa na provázku, Ypsilonka (Jan Schmid), Divadlo Sklep či divadlo Járy Cimrmana (Zdeněk Svěrák, Ladislav Smoljak). 

Československý film

Český film dosáhl mezinárodního ohlasu zejména v 60. letech 20. století, kdy se hovořilo o tzv. československé nové vlně (Miloš Forman, Věra Chytilová, Jiří Menzel, Ján Kadár, Elmar Klos, Jaromil Jireš, František Vláčil, Vojtěch Jasný, Juraj Jakubisko, Juraj Herz, Ivan Passer, Jan Němec). Vážnější umělecké ambice se podařilo ve stejné době naplnit Karlu Kachyňovi, Otakaru Vávrovi, Jiřímu Krejčíkovi či Karlu Zemanovi.

Už 30 až 50. léta a posléze 70. až 80. léta ovšem svědčila více populárnímu filmu než uměleckému, s nadčasovou elegancí tohoto prostoru využili třeba režiséři Bořivoj Zeman, Oldřich Lipský, Václav Vorlíček, Martin Frič a Ladislav Smoljak, scenáristé Jiří Brdečka, Miloš Macourek, Zdeněk Svěrák nebo skladatelé filmové hudby Zdeněk Liška, Luboš Fišer a Petr Hapka.

Snímky Obchod na korze (1965), Ostře sledované vlaky (1967) a Kolja (1996) získaly Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film, šest dalších filmů se dostalo do užší nominace: Lásky jedné plavovlásky (1966), Hoří, má panenko (1968), Vesničko má středisková (1986), Obecná škola (1991). Mezinárodního věhlasu došel český loutkový a animovaný film (Jiří Trnka, Hermína Týrlová, Zdeněk Miler, Jan Švankmajer, Břetislav Pojar). K této tradici patří i televizní cyklus Večerníčků, na němž spolupracovali i přední výtvarníci jako Adolf Born, Zdeněk Smetana či Vladimír Jiránek.

Hudba tak-měř rajská

Česká hudba má své kořeny v nejméně 1000 let staré duchovní hudbě. Nejstarší duchovní píseň v českých zemích byla staroslověnská: Hospodine, pomiluj ny. Vznikla na konci 10. století, nebo počátku 11. století. Původ je zřetelně staroslověnský, pronikly do ní ovšem i prvky staročeštiny. První duchovní píseň ve staročeštině Svatý Václave, vévodo české země (též Svatováclavský chorál) vznikla ve 12. století.

Také pěvkyně Ema Destinnová, z těles pak orchestr Česká filharmonie. Krátce po druhé světové válce také vznikl významný hudební festival vážné hudby Pražské jaro. Češi se ve 20. století ujali i v nových žánrech. V jazzu Jaroslav Ježek, v operetě Oskar Nedbal, v populární hudbě Jan Hammer nebo Karel Svoboda, v hudbě folkové Karel Kryl či Jaromír Nohavica. V reakci na populární dechovou hudbu rakouskou (zejména vojenskou) se rozvinula i její specifická česká verze, především díky Františku Kmochovi. Ve světě nejznámější české melodie jsou dodnes právě ty dechovkové.

Výtvarné umění světová špička

Autorské malířství přišlo na scénu v baroku. K nejvýznamnějším českým barokním malířům patřili Karel Škréta, Jan Kupecký a Petr Brandl. Zcela zvláštní postavení měl Václav Hollar, který proslul svými rytinami. Vrcholná sochařská díla v té éře vytvořili Matyáš Bernard Braun a Ferdinand Maxmilián Brokoff.

V první polovině 19. století probíhal proces českého národního obrození, ovšem obrozenci na malířství nekladli takový důraz jako na literaturu, divadlo či vědu. Malířství zůstávalo na pozici řemesla, přičemž v krajinářství vynikal Josef Matěj Navrátil, v portrétu a zátiší Karel Purkyně. Zlom přišel v polovině 19. století, kdy do českých zemí dorazila vlna romantismu a realismu. Nejvýznamnějším představitelem malířského romantismu byl Josef Mánes, dnes známý především díky výzdobě pražského orloje. Realistickou malbu zvolil například Jaroslav Čermák.

Se 70. a 80. lety nastoupila tzv. Generace Národního divadla, tedy tvůrci, kteří se nějak podíleli na výzdobě právě stavěné "Zlaté kapličky": Mezi nimi se největšího mezinárodního ohlasu dostalo Mikoláši Alšovi. K dalším členům generace patřili Vojtěch Hynais, Julius Mařák, Václav Brožík, Jakub Schikaneder, František Ženíšek či Josef Tulka. K této generaci patřil i sochař Josef Václav Myslbek.

Většina z autorů Generace Národního divadla nadále oscilovala mezi romantickou a realistickou malbou, zejména krajiny. To však brzy některým autorům nestačilo. Krajinář Antonín Chittussi začal měnit techniku krajinomalby až tak, že se dostal na pokraj impresionismu. Vrcholným představitelem tohoto směru se pak stal Antonín Slavíček. Dílo Luďka Marolda je zase někdy označováno za předzvěst malby secesní.

Alfons Mucha

Právě secese pak patří ke klíčovým směrům, které se vynořily na konci 19. století. V českém prostředí sehrála mimořádnou roli. Její hlavní představitel, Alfons Mucha, je dnes nejznámějším českým malířem ve světě. Mucha se proslavil krom svých známých plakátů také cyklem 20 velkoformátových obrazů Slovanská epopej, která shrnuje dějiny českého národa a Slovanů. Vystavena je ve Veletržním paláci v Praze, bývala v Moravském Krumlově. K secesi lze řadit i dílo Maxe Švabinského a Jana Preislera. Patří k ní i významní sochaři: František Bílek, Jan Štursa či Ladislav Šaloun.

Secese provokovala svým sklonem k užitkovosti, avšak jinak ctila techniky klasické a akademické. Proti těm se však na konci století začaly bouřit nové směry. Především expresionismus. Do české expresionistické skupiny Osma patřili Bohumil Kubišta, Emil Filla či Otakar Kubín. Členové Osmy pak přecházeli ke kubismu, dalšímu novému avantgardnímu směru.
Právě avantgarda začala v první polovině 20. století určovat směr. Od kubismu k čisté abstraktní malbě došel František Kupka. Doznívající kubismus hledající nové formy vyjádření byl pěstován ve skupině Tvrdošíjní (zejm. Josef Čapek, Jan Zrzavý a sochař Otto Gutfreund). Členové avantgardního Devětsilu se pak nadchli pro surrealismus (Toyen, Jindřich Štyrský, Josef Šíma).

Avantgardě navzdory si svou cestou šel Josef Lada - a i on dnes patří k nejslavnějším českým malířům ve světě.
Ve druhé polovině 20. století autoři povětšinou rozvíjeli objevy avantgardní revoluce - v abstraktní tvorbě to byl například Vladimír Vašíček, část díla jí věnoval Oldřich Lajsek, Mikuláš Medek, Vladimír Boudník aj. Na surrealistickou hravost, zejména ve svých známých kolážích, navazoval v exilu působící Jiří Kolář či doma tvořící Jan Švankmajer. Zcela nového směru zvaného pop-art se dotkl Kája Saudek. Na konci 80. let vystoupili členové skupiny Tvrdohlaví (Jiří David, Petr Nikl, Jaroslav Róna).

Fotografie česko-čekoslovenská

Nejznámějšími představiteli české umělecké fotografie jsou František Drtikol, Josef Sudek, Jan Saudek či Josef Koudelka.
V českém výtvarném umění hraje významnou roli knižní ilustrace, karikatura a kreslený film. Mistrem karikatury byl František Gellner, v knižní ilustraci vynikli Viktor Oliva, Josef Lada, Jiří Trnka, Zdeněk Burian, Adolf Born či Květa Pacovská, která za knižní ilustrace roku 1992 získala Cenu Hanse Christiana Andersena od Mezinárodního sdružení pro dětskou knihu. V kresleném filmu se prosadili Zdeněk Smetana či Zdeněk Miler.

Architektura

Naše architektura zasáhla snad všechny světové styly a období a v Kubismu světově ojedinělá. Samotná Praha přes svou přehlednou komorní velikost je protkána světovými styly. Najdeme u nás obdobu Eifelovi věže, sochy Svobody na střeše České národní banky atd. Gotická architektura v českých zemích vrcholila za Karla IV. Ten nechal v Praze postavit ve vrcholně gotickém slohu Karlův most a rozjela se velkorysá výstavba katedrály sv. Víta, s pomocí architekta Petra Parléře a jeho syna Jana Parléře. Jako schránku nových korunovačních klenotů, které nechal Karel vytvořit, dal ve středních Čechách vystavět hrad Karlštejn, jehož architektem byl Matyáš z Arrasu.

Největšího vrcholu a prosnulosti dosáhla však gotika v éře vlády Jagellonců (též se hovoří o vladislavské či jagellonské gotice). Vladislav Jagellonský zahájil velkolepou přestavbu Pražského hradu a povolal ze Saska stavitele Benedikta Rejta, který v Čechách mimo jiné vytvořil Vladislavský sál a chrám svaté Barbory v Kutné Hoře, na jehož výstavbě se podílel další známý stavitel Matěj Rejsek, autor pražské Prašné brány. Antonín Pilgram v té době zanechal otisky pozdní gotiky v Brně. (viz též Gotická architektura v Česku)

Také v éře barokní v českých zemích působili významní architekti jako Carlo Lurago (Klementinum), Francesco Caratti (Černínský palác), Jan Baptista Mathey (Arcibiskupský palác, Toskánský palác, letohrádek v Tróji), Jan Blažej Santini-Aichel (kostel na Zelené hoře), František Maxmilián Kaňka (Karlova Koruna), Kryštof Dientzenhofer (kostel svaté Markéty v Břevnovském klášteře) nebo jeho syn Kilián Ignác Dientzenhofer (malostranský i staroměstský kostel sv. Mikuláše). (viz též Barokní architektura v Česku)

Významná byla v české architektuře vlna secese na přelomu 19. a 20. století (zejm. Obecní dům v Praze, z architektů Antonín Balšánek, Osvald Polívka, Josef Fanta, Jan Letzel), těsně před válkou pak kubismu, což bylo českou specialitou (dům U Černé Matky Boží Josefa Gočára, Kovařovicova vila Josefa Chochola).

Od 20. let 20. století architektura tíhla k funkcionalismu (Veletržní palác v Praze, Baťův mrakodrap ve Zlíně, vila Tugendhat v Brně), k jeho představitelům patřili Jan Kotěra a Josef Gočár. V Praze v té době pracoval i významný slovinský architekt Josip Plečnik (zejm. kostel Nejsvětějšího Srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad v Praze). Pavel Janák se tehdy rovněž pokusil vytvořit "národní sloh", kombinaci lidové a moderní architektury (zejm. krematorium v Pardubicích a palác Adria v Praze). Podobnou cestou šel Dušan Jurkovič.

Z architektury 2. poloviny 20. století je stále více doceňována česká verze brutalismu, zejména z dílny Věry Machoninové a jejího manžela Vladimíra Machonina (dům bytové kultury v Praze, hotel Thermal v Karlových Varech, obchodní dům Kotva v Praze, velvyslanectví ČSSR v Berlíně). Z dalších brutalistických staveb je připomínáno zejména československé velvyslanectví v Londýně architektů Jana Bočana, Jana Šrámkaa Karla Štěpánského, hotel Intercontinental v Praze od Karla Bubeníčka a Karla Filsaka či stavby Karla Pragera (budova bývalého Federálního shromáždění, Nová scéna Národního divadla). Nejoceňovanější stavbou této doby však byl vysílač na Ještědu od Karla Hubáčka.

V polistopadové architektuře výraznou roli sehrálo dílo Franka Gehryho a Vlado Miluniće Tančící dům v Praze, které přímo inicioval Václav Havel, a jež bývá uváděno jako symbol postmoderní architektury. Z významných světových architektů v té době v Praze tvořil ještě Jean Nouvel (Zlatý Anděl na pražském Smíchově), ale nakonec se ukázalo, po opadnutí porevolučního nadšení, že velká architektonická jména bude obtížné do ČR přilákat. Z projektů domácích architektů si největší kredit získal projekt Národní technické knihovny v pražských Dejvicích. Hojně diskutovaný projekt nové budovy Národní knihovny Jana Kaplického zůstal jen na papíře.

Českými rodáky byli i významní architekti Adolf Loos, Josef Hoffmann, Joseph Maria Olbrich či Balthasar Neumann. Podíleli se na rozvoji zejména Vídně, stejně jako český stavitel Josef Hlávka.

Jan Vojtěch / gnews.cz