Český dětský psycholog Milan Studnička varuje, že styl výchovy, který dnes mnoho rodin považuje za normální – nekonečné dárky, neustálé sledování obrazovek, strach z konfliktů a spěchání s každým problémem za odborníkem – tiše vytváří děti bez radosti. V rozsáhlém rozhovoru v podcastu Neurazitelní Jardy Jiráka zakladatel projektu Dovychovat, Milan Studnička, tvrdí, že děti jsou jednoduché, přirozeně radostné bytosti, jejichž odolnost se buduje prostřednictvím přítomnosti, příběhů, jasných důsledků a již v raném věku také fyzické zkušenosti s tím, jak se za sebe postavit.

Dítě, říká Milan Studnička, „je ve skutečnosti nesmírně jednoduchá bytost. Nemá nárok na nic, co se dá koupit.“ Potřebuje jídlo, spánek a usměvavou přítomnost rodičů a prarodičů. „Umí se radovat z naprosto všeho, protože život ho baví, a my mu tu radost bereme a pak mu začneme kupovat dárky, zvykáme ho na tyhle nesmysly a dítě ztrácí radost ze života.“ Podívejte se na dítě ráno na Štědrý den, navrhuje, a kontrast v chování je často markantní. Radost už v dítěti byla; dospělí ji nahrazují věcmi.

Výsledky toho vidí v praxi v podobě „dětí-zombie“ – dětí, které už se z běžného života neradují. Znakem správné cesty, poznamenává, je jiskra v očích: probudit se s těšením na den a usínat s radostí z toho, co den přinesl, aniž by bylo třeba nějakých látek k vyvolání tohoto pocitu. Příběhy dokážou víc než hračky. Milan Studnička vyprávěl svému synovi životopisy sportovců, vědců a dalších lidí, kteří něčeho dosáhli, aby si chlapec mohl najít svou vlastní cestu. Historie, říká, je plná krásných příkladů toho, jak se dá žít život.

Materiální kultura vytváří předvídatelné pasti. Stačí jednou v obchodě podlehnout a dítě se naučí, že válení se po zemi funguje. „To, že se dítě válí po zemi, je ve skutečnosti systémová chyba rodiče, která se cyklicky opakuje.“ Dnes, jak poznamenává, se mnoho rodičů – zejména matek – svých dětí bojí. V dřívějších generacích to bývalo často naopak. Sedět u rodinného stolu by mělo být výsadou, ke které děti postupně dospívají, a ne něčím, k čemu jsou nuceny. Když přijedou příbuzní a první otázka zní: „Co jsi mi přinesl?“, dítě už bylo přesměrováno od lidí k věcem. Studnička a jeho žena nedávají svým malým vnoučatům žádné dárky; stačí jim samotný vztah. Jeho vlastní syn, když se ho v osmnácti let zeptali, co by si přál k narozeninám, se na něj podíval a v podstatě odpověděl, že už má všechno, co potřebuje, a nic si nepřeje. To je v ostrém kontrastu s dětmi, které „se téměř topí v hračkách a už z nich ani nemají radost“, přesto stále čekají, co přinese další návštěva. „Dítě má tu radost uvnitř sebe. Ta radost je v něm neustále.“ Rodiče, kteří se bojí, že dítěti „odepřou“ radost tím, že mu nedají věci, jsou často právě ti, kdo mu ji berou.

Tlak vrstevníků přichází později – karty Pokémon, módní trendy, strach, že se dítě bude cítit vyloučené. Silnější osobnosti to zvládají lépe, říká Studnička, protože si již nacvičily stát si za svým.

Součástí tohoto základu je i tělo. „Rvačka je pro dítě nesmírně důležitá. Je to tak zásadní proces – uvědomit si vlastní sílu, uvědomit si, že když někdo udělá něco, co se mi nelíbí, dokážu se bránit.“ Malé děti ještě nejsou dostatečně zralé na to, aby se dokázaly obratně bránit slovy. Pocit „dokážu se za sebe postavit“ má obrovský význam. „Když to dítěti vezmete, je úplně ztracené.“ Čtyřleté dítě, kterému bylo vštěpováno, že se nikdy nesmí bít, může jen nečinně přihlížet, když mu jiné dítě vezme hračku. Pokud se však totéž dítě chopí něčeho a udeří zpět, Milan Studnička říká, že je rád: dítě se za sebe postavilo. Rodiče pak mají deset až dvanáct let na to, aby dítě naučili komunikovat, aby se toto chování nepřeneslo do dospívání. Potlačování takového chování ve čtyřech či pěti letech ponechává dítě bezbranné. Vzpomíná, jak radil matce, jejíž syn v šesté třídě byl občas držen v sevření spolužákem, který dělal judo: problémem nebyl ten spolužák, ale to, že se její syn nebránil. I prohra při snaze se bránit buduje sebeúctu. Vyjednávací schopnosti patří až později – v patnácti, šestnácti, sedmnácti letech – ne jako jediný nástroj v deseti či dvanácti letech. Některé mateřské školy s souhlasem rodičů vytvořily prostory s měkkou pěnovou podložkou a molitanovými válci, kde si chlapci mohou bezpečně zápasit; děti z toho vycházejí šťastné. Děti vychovávané pouze na verbálním vyjednávání ve stylu dospělých se mohou cítit ztracené mezi vrstevníky, kteří stále fungují prostřednictvím síly, posměchu a nedospělého chaosu.

Stejně přímočarý je i v otázce odborníků a škatulkování. Nevoďte dítě k psychologovi „při každém škytnutí“. „Dítě to vůbec nepotřebuje. Potřebují to vždycky rodiče.“ Když za ním přijdou rodiče s prosbou „napravte mi dítě“, odpoví jim, že musí pracovat s nimi: on vidí dítě jednou za několik týdnů; oni jsou s dítětem každý den. „Když rodič něco změní, změní se i dítě.“

Trest podle něj většinou jen prosazuje moc dospělých a málo učí. Děti potřebují logický důsledek svého vlastního chování, podaný klidně a se sdílenou odpovědností. Rozsypeš mouku pro zábavu, tak to uklidíš, než si budeš hrát znovu. Pokud PlayStation zjevně podkopává školní výsledky a dítě to nedokáže ovládat, možná bude muset zařízení opustit dům – ne jako pomsta, ale proto, že má moc, kterou dítě zatím nedokáže zvládnout. Dítě má stále možnost si ho ponechat, pokud změní svůj přístup. Ještě horší jsou svévolné zákazy (žádný fotbal, dokud se nezlepší známky z fyziky) nebo psychologické tresty (ignorování, „nechci tě vidět“). Extrémní fyzická agrese může vyžadovat pevné fyzické zadržení, dokud dítě neustoupí, ale běžné bití není tím správným nástrojem. Vysvětlení a navázání kontaktu jsou důležitější než holý hněv – jak ilustrují jak moderátor, tak Milan Studnička na základě bolestivých vzpomínek z dětství na nevysvětlitelný rodičovský hněv.

Obrazovky z něj vyvolávají ty nejostřejší výroky. Dávat dítěti každý den tablet a později ho obviňovat ze závislosti je jako „každý den dávat dítěti na noční stolek drogy a pak ho obviňovat, že je závislý“. Displeje, tvrdí, jsou mnohem snadněji dostupné než mnoho návykových látek. Odstraňte vnější podnět a rodiny znovu objeví radost z rozhovoru. „Každé malé dítě je malý chemik, přírodovědec, geograf… Každé malé dítě je naprogramováno k učení.“ Rodiče také udávají vzor: nepořádný dospělý nemůže rozumně zuřit na dítě, které se ještě nenaučilo uklízet. Klidné postupy – vymezené zóny, jasný termín, poté uložení věcí do pytle a na čas odložení bokem do sklepa – fungují lépe než křik.

Přehnaná ochrana předává strach dál. Neustálé sledování pomocí GPS a neustálé dohlížení signalizují nedůvěru v úsudek dítěte. Naučte je konkrétní způsoby sebeochrany, mluvte s nimi včas a jasně o skutečných rizicích, jako jsou drogy, a poté jim dopřejte stále větší svobodu. Svět, jak poznamenává Studnička, je v mnoha ohledech bezpečnější než ten, ve kterém se předchozí generace potulovaly až do setmění, přesto však úzkost vzrostla.

Hlavním motivem je vlastní život rodičů. „Pokud se ráno neprobouzíme s úsměvem a neusínáme s úsměvem, měli bychom se zamyslet nad tím, jaký život vlastně vedeme. Děti by se měly probouzet za smíchu svých rodičů a usínat za doprovodu jejich smíchu. Když děti takto usínají a vstávají, je pro ně život prostě krásný a svět je bezpečným místem.“ Populární styl, který se bojí každé hranice, každé potyčky a každého odpoledne stráveného bez činnosti, je podle něj cestou pryč od této bezpečnosti. Radost nikdy nechyběla. Dospělí ji musí přestat dětem brát.

Geoffrey Hunt

 

 

 

 

Na celé video (v češtině) se můžete podívat zde: