Fotografická tvorba Jana Saudka je už po desetiletí intimní kronikou lidské touhy, krásy i samoty. Žena pro něj nikdy nebyla pouze modelem, ale téměř posvátným symbolem života, něhy a síly, něčím mimořádným, co přesahuje běžnou lidskou zkušenost. Stejně silně v jeho díle rezonuje rodina – ideál blízkosti a domova, který celý život hledal, ale který se mu nikdy nepodařilo trvale udržet. Právě fotografie mu umožnily vyjádřit emoce a pravdy, na které už slova nestačila. Jeho akty, portréty i rodinné kompozice dnes nepředstavují jen výjimečné umění, ale také jedinečné svědectví o české povaze, citlivosti a době, v níž vznikaly. Saudkovo dílo se stalo národním pokladem, protože v sobě nese charakter českého národa, melancholii, vášeň i křehkost. Kdyby se narodil jinde, možná by patřil mezi světové milionáře létající soukromými tryskáči. On však zůstal věrný zemi, která ho zrodila a kterou nikdy neopustil. Pojďme tedy nahlédnou do jeho nitra v našem exkluzivním rozhovoru.

Vaše fotografie jsou součástí nejprestižnějších světových sbírek. Slyšel jsem, že kolekce vašich fotografií jsou v téměř 287 světových národních galeriích, kolik kolekcí fotografa Jana Saudka je v české Národní galerii?

Povídali, že mu hráli. Ale jo, jsem v několika muzeích, teď mám obrovskou výstavu v New Yorku. Ale je to proto, že si mě pletou s Josefem Sudkem. V české Národní galerii není ani jedna moje fotka, protože tam byl šéfem Knížák, který mnou opovrhuje.

Screenshot_20260519_184027.jpg

foto: Jan Saudek - Marie číslo 1

Jak to tedy vnímáte, pane Saudku?

Strašně mě to mrzí. Především jsem Čech. Jsem vlastenec. Několikrát jsem byl i v Americe, ale vždy jsem se vrátil a nikdy jsem toho nelitoval. Myslím, že jsem dobrý vlastenec, vrátil jsem se, i když mi v Chicagu nabízeli práci jako fotografovi. Nikdy jsem toho nelitoval, žiju tady, mám tady děti. Takže za prvé, jsem dobrý Čech a za druhé, ani jedinou z těch vystavovaných fotografií jsem nedělal pro peníze. Za to teď maluju převážně už jen za peníze, občas udělám i kalendář, ale je to mizerné.

Měl jste před lety výstavu svých fotografií dokonce na Pražském hradě. Máte představu, o kolikátou výstavu jde?

Tehdy to byla asi čtyřstá výstava, dnes je to o pár desítek výstav více a je to pro mě velké vyznamenání.

Co pro vás znamená fotografování?

Teď už nic. Nenávidím to, je to podvod. Fotografie je podvod, já jsem se toho nadšeně zúčastnil, vydělal jsem desítky milionů korun. Můj syn začal také fotografovat. Přinesl mi ukázat fotky a já mu říkám: Tam musíš dát nebe, do té fotky musíš dát oblohu. On mi odpověděl: Ale to je podvod. Já na to: Ano, fotografie je podvod. Fotografie měla nahradit malířství. Teď maluju, neříkám, že to jsou veledíla, ale vždycky se to dobře prodá. Na fotografii jsem ale už zanevřel. Ale díky fotografii jsem byl několikrát ve světě, poznal jsem několik výtečných lidí. Obdiv k lidem. Především k ženám. Nikdy jsem nevyfotografoval ženu tak, že by vypadala směšně, že to nebylo obdivný. No, několikrát se mi to stalo, ale rozstříhal jsem negativ. Je hodně chlapů, kteří ženské podceňují, ale vděčíme jim přece za svůj život, takže kdo to tak bere, není člověk. Není nikdo, kdo by se nenarodil z ženský.

foto: Jan Saudek - Život/Live

A co model, má na fotografii zásadní vliv?

Ano, například moje fotografie s novorozeným dítětem v náručí inspirovala tisíce fotografů a také takto fotili novorozeně, ale musí to fungovat. A fungovat to bude, jen když je to otec a syn, nebo otec a dcera. A pak je šance, že se fotka povede. Mně se to náhodou povedlo. Nejsem na tu fotografii pyšný, nepovažuji ji za svoji nejlepší, ale ta fotka něco vypovídá.

Které ze svých fotografií si ceníte nejvíce?

Fotograf, když žije dlouho, tak udělá za život zhruba devět takových trochu pozoruhodných fotografií. Já jich mám osm a ani na jedné z nich není nahá ženská. Tu devátou, která by se jmenovala »Láska«, už nikdy neudělám. Ale ta fotografie toho novorozence mezi těch osm nepatří. Já ji nepovažuju za dokonalou, ale taky ji nikdo nepřekonal.

Která z nich je vaší srdcovkou?

Mám rád fotografii mého otce. Přežil dvě války, jednu jako voják, druhou v koncentráku. Fotografoval jsem ho prizmatem obdivu, lásky, a ať už to na té fotce je nebo není, miloval jsem ho. Ta fotka není nijak známá, ale pro mě je stěžejní.

foto: Jan Saudek - New York

foto: Jan Saudek - Karta

foto: Jan Saudek - Okno do života

Často o sobě říkáte, že jste alkoholik. Většina alkoholiků však tuto skutečnost naopak tají. Tak jak to tedy je s tím alkoholem?

Dnes už nepiji. Ale dřív jsem pil často a jen kvalitní alkohol. Já měl totiž slevu, takže ten alkohol mě stál jenom půl milionu ročně. Už tehdy jsem dokázal taky týden nepít. Byl jsem alkoholik. Pil jsem však jenom v dívčí společnosti, no a moje paní stále chodí večer někam do divadel, tak já tady sám nemohu pít. Nikdy nepiju sám, já k tomu potřebuji společnost. Kurvy si nechci zvát, protože je to drahé. Ale představte si, že nevěstka stojí patnáct set korun už čtyřicet let, žádná inflace. Vemte si, že film stál čtyři koruny, teď stojí 250 korun. Všechno šlo nahoru, ale ty ženské jsou pořád za těch patnáct set. To je dobrý, že aspoň něco stagnuje, ne? Lidi méně utrácejí, chtějí šetřit, no a jsou chlapi, kteří se domnívají, že ženská je zadarmo. Není to pravda. Žena se nedá zaplatit. To je zázrak. Nejvíc jsem za ní dal 20 tisíc korun, ale to je pořád málo proti tomu, co ta ženská dává chlapovi. Ale pokud jde o ten alkohol, jak říkám, už nepiju.

gnews.cz

foto: Jan Saudek - Cesta