Jakmile se mihne obrazu či hudbě John Lennon, nepředstavím si před sebou slavného hudebníka, člena legendární skupiny Beatles a hlavně absolutně jednu z nejvýraznějších osobností hudební historie. Vidím člověka, který se během svého života stal symbolem něčeho mnohem většího, než byla jen hudba. Stal se symbolem silné emocionální touhy po míru, lidskosti, svobodě a světě, ve kterém by lidé dokázali hledat cestu k sobě místo cesty proti sobě. Což se dnes říci nedá. A čím více času od jeho smrti uplynulo, tím silněji na mě působí skutečnost, že John Lennon vlastně nikdy nebyl jen minulostí. Jeho tvář stále poznávají lidé, kteří se narodili dávno po jeho smrti, jeho fotografie stále vyvolávají emoce a jeho životní příběh se stále vrací jako připomínka člověka, který dokázal svou osobností oslovit několik generací.
Možná právě proto mám při vyslovení jeho jména zvláštní pocit. Je v něm ukryta radost z hudby, vzpomínka na jednu neopakovatelnou dobu, ale také bolest z vědomí, jak náhle může lidský život skončit ale také bojový duch za který nakonec zaplatil cenu nejvyšší. Lennon pro mě není pouhou legendou. Je člověkem. Člověkem, který měl své slabosti, své chyby, své touhy a své sny, ale také člověkem, který dokázal svůj osobní příběh proměnit v něco, co přesáhlo jeho vlastní život.
foto: světoznámá fotografka Annie Leibovitz a autorka posledního aranžovaného snímku Johna Lennona
Fantastickou fotografii kterou vytvořila tehdy mladá ale nesmírně talentovaná fotografka a tuto fotku kterou pořídila 8. prosince 1980, v den Lennonovy smrti, nedokážu vnímat pouze jako něžně poetický portrét slavného páru. Annie Leibovitz tehdy nepřicházela do jejich bytu s vědomím, že za několik hodin vznikne jeden z nejslavnějších fotografických obrazů 20. století. Přišla jako fotografka časopisu Rolling Stone, aby pořídila snímek Johna Lennona. Původní představa byla jiná, mělo jít především o Lennonův portrét, jenže John od začátku trval na tom, že pokud má být na titulní straně, musí tam být také Yoko Ono. Nechtěl být fotografován odděleně od ženy, která byla součástí jeho života.
A právě tím se celý příběh začal měnit. Annie Leibovitz později vzpomínala, že chtěla vytvořit něco, co by připomínalo jejich vztah a navazovalo na obal alba Double Fantasy, na němž ji zaujal jednoduchý obraz jejich blízkosti. Říkala, že v tehdejší době, která podle ní působila poněkud unaveně a cynicky, byl obyčejný polibek, leč nečekaně silným a romantickým. Přemýšlela proto o tom, jak lidé přirozeně leží vedle sebe, jak se k sobě ve spánku přitisknou, jak jeden člověk hledá bezpečí u druhého, a právě z této představy se začal rodit obraz, který dnes zná celý svět.
Annie pak přišla s myšlenkou, aby se John svlékl a schoulil se vedle Yoko do klubíčka. John s tím problém neměl. Yoko naopak nechtěla odložit všechno oblečení a v jednu chvíli nabídla, že si sundá alespoň část. Annie jí podle své vlastní vzpomínky řekla, aby si oblečení nechala. A právě v tom se najednou objevila zvláštní síla celé fotografie. John zůstal nahý, zcela odkrytý a zranitelný, zatímco Yoko zůstala oblečená. Nebylo to však vnímáno jako obyčejná fotografie nahého muže. Annie později popisovala, že John vypadal, jako by se k Yoko přimykal, jako by se jí držel, a že obraz působil velmi silně.
Všechno přitom vzniklo téměř bez složitého aranžování. Nebyly potřeba žádné rekvizity, žádné velké gesto, žádná teatrální póza. Byl tam jen John, Yoko a jejich vzájemná blízkost. Annie pořídila Polaroid a potom se stalo něco, co podle mě dává celé fotografii její největší lidskou sílu. Když John výsledný okamžik uviděl, poznal v něm jejich vztah. Annie později vzpomínala na jeho slova, že přesně zachytila jejich vztah, a John ji zároveň požádal, aby právě tento snímek skončil na titulní straně. Podle jejího vyprávění si potom pohlédli do očí a obrazně řečeno si to potvrdili podáním ruky.
A když si uvědomím, co následovalo jen o několik hodin později, připadá mi tento okamžik téměř neuvěřitelný. Annie Leibovitz tehdy ještě nemohla vědět, že fotografuje poslední profesionální portrét Johna Lennona. Nemohla vědět, že ten člověk, který před ní právě leží schoulený u své ženy, bude ještě tentýž den mrtvý. Nemohla vědět, že fotografie, která vznikla téměř spontánně z myšlenky zachytit jejich vzájemnou blízkost, se promění v obraz loučení. Sama Leibovitz později říkala, že význam této fotografie je neoddělitelně spojen s tím, co se stalo potom.
Podle ní se obraz stal slavnějším nejen proto, že byl sám o sobě silný, ale také proto, že se stal součástí příběhu. A já právě tady cítím něco velmi lidského. Fotografie zachytila lásku v okamžiku, kdy ještě nikdo netušil, že se z ní brzy stane poslední vzpomínka. John se na ní drží Yoko, jako by v ní hledal bezpečí, a přitom ani jeden z nich nemohl vědět, jakou cenu bude mít tento obyčejný okamžik za několik hodin. Yoko Ono později vzpomínala, že fotografování probíhalo v jasné, sluncem zalité místnosti s výhledem na park a že se oba cítili dobře, protože Annie znali a důvěřovali jí.
Je to fotografie života. Je v ní obnaženost, ale ještě více než nahota je v ní důvěra. Je v ní slavný muž, ale ještě více než jeho sláva je v ní jeho zranitelnost. Je v ní Yoko Ono, ale především žena, u které John hledá blízkost. A je v ní Annie Leibovitz, která dokázala na několik okamžiků odložit všechnu slávu, která kolem tohoto páru existovala, a zachytit dva lidi tak, jak skutečně působili jeden vedle druhého. Když se na ni dívám dnes, vím samozřejmě mnohem víc než Annie v okamžiku stisknutí spouště. Vím, co se stalo večer. Vím, že John už domů nedojde tak, jak si představoval.
Rád bych někdy viděl to, co viděla Annie tehdy, jak ti dva lidi, kteří k sobě patří, a okamžik naprosté důvěry. A možná právě proto se z této fotografie stal nejen portrét Johna Lennona a Yoko Ono, ale jeden z nejsilnějších obrazů lásky, zranitelnosti a lidské blízkosti, jaké kdy fotografie zachytila. Pět hodin po jejím vzniku byl John Lennon zavražděn. Fotografie však zůstala. A s ní zůstal i ten jediný okamžik, kdy ještě existovalo pouze Johnovo objetí, Yoko, světlo v místnosti a pocit, že zítřek je samozřejmostí.
Vidím v ní především zvláštní lidskou blízkost. John Lennon je na ní přitisknutý k Yoko Ono, zranitelný, důvěřivý a zároveň neuvěřitelně živý. Yoko Ono je jeho oporou a oba na okamžik vytvářejí svět, do kterého nemá nikdo další přístup. Když člověk ví, že právě tento den bude posledním dnem Lennonova života, fotografie získává úplně jiný význam. Najednou v ní není pouze láska, ale také čas. Čas, který se neúprosně krátí, aniž by o tom člověk na fotografii věděl. A právě to mě na ní dojímá možná nejvíce.
Jan Vojtěch, šéfredaktor General News
CV: Annie Leibovitzová se narodila jako třetí ze šesti dětí ve Waterbury v Connecticutu do židovské rodiny. Její otec byl důstojníkem u letectva US Air Force, matka Marilyn Edith Leibovitzová (1923–2007) instruktorkou moderního tance. Když byla malá, její rodina se často stěhovala. Své první fotografie pořídila na Filipínách, kam byl poslán její otec.
Na střední škole se začala zajímat o různé druhy umění. Nastoupila na San Francisco Art Institute, kde studovala malířství. O fotografii se hlouběji začala zajímat během návštěvy Japonska, kam o prázdninách jela za svými příbuznými. Své první reportáže fotografovala malým fotoaparátem na 35mm film. Několik dalších let rozvíjela své fotografické schopnosti, například během svého dobrovolnického pobytu v izraelském kibucu. Prvního úspěchu dosáhla v roce 1970, když za 25 dolarů prodala časopisu Rolling Stone jednu svoji fotografii.
Leibovitzová má tři děti. Nejstarší Sarah se narodila v roce 2001, když jí bylo 52 let. Dvojčata Susan a Samuelle se narodily náhradní matce v roce 2005. Byla životní partnerkou spisovatelky a fotografické kritičky Susan Sontagové. Seznámily se v roce 1990, když ji Annie fotografovala na přebal nové knihy. Před jejím objektivem stáli například Lady Gaga, Brad Pitt, David Lynch, Bill Clinton, Alžběta II. nebo rodina prezidenta Baracka Obamy. Používá takzvanou konceptuální kompozici a velmi často svými snímky provokuje.