Kdybyste měli nakreslit mapu „pivní planety", pravděpodobně byste střední Evropu označili tučným písmem – Českou republiku, zemi, která už více než třicet let drží světový primát v průměrné spotřebě piva na osobu a usiluje o zápis své pivní kultury do UNESCO.

Ve východoasijském koutě byste si ale všimli nečekaného bodu – Charbinu. Čínského města, jehož průměrná spotřeba piva na hlavu strčí do kapsy většinu evropských i amerických velkoměst. Jedno místo bere pivo jako kulturní dědictví, druhé jako strategii proti mrazu. Dělí je zhruba 7 000 kilometrů, Sibiř a celá slovanská hloubka. Když se ale podíváte pozorně, uvidíte tenkou nit spojující jejich skleničky ode dna. Příběh začíná v roce 1898. Stavba Čínsko-východní železnice proměnila Charbin z říční osady v mezinárodní dopravní uzel. Přišli Rusové, Poláci, Němci – a přišli také Češi.

Roku 1900 založil polský obchodník s ruským pasem Jan Wróblewski v okrese Nankang první čínský pivovar („Pivovar Wróblewski") – předchůdce dnešního charbinského pivovaru Hapi. O rok později, v roce 1901, založil Čech Emory​ v přístavní čtvrti „Východobavorský pivovar" s roční kapacitou 1 000 tun. V roce 1932 přešla správa tohoto nejstaršího čínského pivovaru do rukou Čecha Gavlíčka a Číňana Li Zhu-chena​ a oficiálně dostal název, který známe dnes – „Pivovar Charbin".

Screenshot_20260614_222614.jpg

Postoj Čechů k pivu lze shrnout jedním slovem: národní hrdost. Pivo v Česku není jen nápoj – je to operační systém společnosti. Tradiční hospoda je druhým parlamentem vedle sněmovny. Sednete si a automaticky vám přistane sklenice, účet se píše na malý lísteček. Nalévat pivo je řemeslo – boční kohoutek, pěna hustá jako šlehačka, která není dekorace, ale inženýrské řešení pro izolaci vzduchu a zachování svěžesti. V roce 2025 zařadilo české ministerstvo kultury pivní kulturu na seznam národního kulturního dědictví a usiluje o zápis do UNESCO. Průměrná roční spotřeba na osobu se pohybuje kolem 128–144 litrů (v posledních letech mírně klesá, ale stále s výrazným náskokem), což vychází zhruba na něco málo přes jednu lahev denně.

Screenshot_20260614_222555.jpg

Pro Charbin je pivo naproti tomu sociálním lepidlem​ při teplotách dvacet až třicet stupňů pod nulou. Pivní kultura Charbinu jde úplně jinou cestou: z ledu a ohně. Hlavním motorem pití piva v Charbinu není „degustační tradice", ale chemická reakce mezi klimatem, způsobem soužití a stravovacími návyky. V zimě, kdy teploty padají na -20 až -30 °C nebo ještě níž, vytváří kultura krytých tržišť, grilovacích stánků a vytápěných kang (tradičních cihelných postelí) celoročně nepřerušený ekosystém venkovního popíjení. Za starých časů jezdily po Charbinu speciální povozy tažené koňmi, které rozvážely soudkové pivo od domu ke dveřím, a před hospodami na hlavní třídě Zhongyang visela dřevěná vědra jako vývěsní štít.

Jestliže je české pivo tisíciletý strom s hlubokými kořeny​ – každý doušek je poctou nějakému klášternímu receptu z roku 993 – pak charbinské pivo je tráva prorůstající škvírami mezi železničními pražci. Přežilo, a bují tak, že se v něm dá utopit. Ale jeho postoj zůstává vždy divoký, netečný k tvaru pěny.

Marie Liu