Když jsme tento rozhovor s Kájou Saudkem natáčeli, bylo chladné slunečné úterý 11. dubna 2006. Ráno v 9 hodin mně a Dr. Richardu Knotovi, přes kterého jsem se s Kájou seznámil, otevřel a kupodivu byl v dobré činorodé náladě. Nikdo z nás netušil že je to v této sestavě naše poslední setkání a že Kája si tento rozhovor ani nepřečte. Za tři dny se ocitnul v nemocnici v kómatu (zemřel o deset let později v červnu 2015). Byl to pro nás šok. Já ho znal tři roky, měli jsme v Praze společné tři výstavy. Já výtvarné fotografie a Kája obrazy a kresby (kvaše a oleje). Oba jsme chovali obdiv k ženským půvabům, oba milovali výtvarné umění, a vůbec tak nějak hlavně lidsky jsme si rozuměli. Zařídili jsme Kájovi dokonce velmi úspěšnou a velikou výstavu. Tento rozhovor jsme nikdy neuveřejnili. Přišlo nám to neetické vůči Kájovi. Proto čtete exkluzivní rozhovor s tímto českým králem komiksů a také vidíte vůbec poslední fotografie v jeho zajímavém a bouřlivém životě. Byl přímý, přirozený, lehce pozér, měl cit pro člověčenství a měl jsem ho rád. Zde máte alespoň nejzajímavější část rozhovoru.

Kájo za několik málo dnů máte opět narozeniny (70 let), jak si užíváte zralého věku?

Můj pokročilý věk má taky nějaké výhody, když jsem klopýtal po nedávném náledí, tak nějaká velmi mladá, hezká dívka se do mě zavěsila a nabídla mi, jako že mě povede. To by se mi ve 20 letech stát nemohlo.

O Vás je známo, že jste velmi pracovitý, teď spíše pracujete zvolna, nebo jste nezměnil tempo a pracujete na plný plyn?

Zrychlil jsem, protože trpím nespavostí a tedy pracuji, jak se říká, ve dne v noci.

Měl jste dlouhá léta ve svých obrazech tzv. šedé období, teď malujete pozadí bílé. Co vás k tomu vedlo?

Ano, dámám už maluji bílé pozadí, není nic krásnějšího. Ne, já jsem zjistil, že o barevné obrázky je větší zájem, to platí i v redakcích, kde za barevné obrázky i víc platí, taky černobílý je těžší, protože tam oblohu nemůžete namodřit, tím je to dáno, ale musíte ji nějakým způsobem vyšrafovat, aby bylo vidět, že jsou tam bílé mráčky, jinak to bílé období, jak říkáte, mám asi 5 let a jde mi to dobře od ruky. Ne, o to nejde, ženský maluju od svých 12 let, kdy jsem o dámské anatomii naprosto nic nevěděl, když už jsem dospěl, tak se někde tehdejší bezpečnost dozvěděla, že maluju ženský, tak mně udělali domovní prohlídku a slyšte dobře, strčili mě za to na 18 měsíců do vězení. Prosím, slyšte, za ohrožení výchovy veřejné mravnosti. Přitom já jsem to nepublikoval, ani to nešlo, to byl rok 64, no a dnes, kdy jsme 40 let poslézejc, tak pomocí přátel a přátelských nakladatelství se mi podařilo vydat, nebo byla vytištěna, erotická klasika, kterou můj otec, narozený ještě v předminulém století, citoval. On neuměl česky, ale z toho vzal pasáže, je to "Rytíř Smil". Za což jsem byl odměněn finančně, ne kriminálem.

Jak Vás tato zkušenost nadále ovlivnila v životě i v tvorbě?

Já jsem tam pobyl velice krátce, protože to byl paragraf, na který se vztahovala amnestie. Jo, takže jsem 5. května nastoupil na Pankrác, a 9. května jsem dostal amnestii. Život je takový, protože v minulé éře byli trestáni hlavně rozkradači státního majetku a neplatiči alimentů. Těch tam bylo nejvíc. Teď myslím, že jsou tam opravdu zločinci, ale tenkrát paragraf ohrožení veřejné mravnosti, ono to vypadalo, že jsem snad někde spustil kalhoty a ukazoval se před dívčí školou. Ne! Bylo to tím, že zkrátka tehdejší bezpečnost se k těmto věcem mohla dostat převážně tímto způsobem, za což pak navíc mohli dostat povýšení. Soud, kde soudili mě a mýho bratra, který na svých tehdejších fotografiích, přesněji aktech, udělal celosvětový úspěch, tak já jsem jeho vinu, kterou mu přisuzovali, vzal na sebe, protože on už tenkrát měl rodinu, dneska už ji 3x nemá, vzal jsem to na sebe a jeho tedy oni odsoudili jenom podmínečně. No a já nakonec seděl jen čtyři dny.

Malujete výhradně ženy, ale jsou typy, které malujete raději, mám na mysli blondýny či brunety?

No, osobně dávám přednost ženský, která je tmavá, na tom blond klíně toho není moc vidět, že to splývá všechno, ale za mých časů byly ženský nádherně chlupatý, o nějakým holení v klíně, natož pod pažemi vůbec nic netušily. Byly to krásný doby. Tady je velmi zajímavá myšlenka, můj mladý přítel, syn Ondřeje Neffa David Neff říkal, že zná kluka jeho věku, jsou to mladí lidé, kteří netuší, že ženská by mohla být chlupatá, protože za svůj život poznal jen vyholené, rozumíte? Takže se toho bojí, kdyby se s tím někdy setká, a já se zas bojím toho, že se s tím už nesetkám.

Když začínáte malovat, začínáte od očí, tváře, vlasů, celkovou kompozicí, nebo obrysem těla, a je to různé, či začínáte vždy od toho samého?

Je to stejné, ale já myslím že na tom moc nezáleží, já si to před skicuju, jako mnozí moji slavní kolegové, tužkou. A když se mi to líbí, pak to vyvedu jaksi v barvách.

Povězte nám něco o Vaší první lásce?

Moje první láska prosím, už jsem o tom už hovořil mnohokrát, byla jí Helenka Růžičková. Bylo nám 14 a chodili jsme spolu do školy a přál bych jí nejvíc, aby byla na živu, a sobě taky.

Kolikrát může člověk zažít opravdovou lásku?

Málem bych se prořekl, že mnohokrát, ale teď dávám nějaký článek do MF Dnes a tam se podbízím své milované choti tím, že jsem se zamiloval v životě jen čtyřikrát a pokaždé to bylo do ní. Není to samozřejmě pravda.

Jak podle Vás vypadá vaše múza?

Múza samozřejmě, už jen podle toho slova, je žena. Žena, která ať se na ni podíváte z jakéhokoli úhlu, a ona ať je v jakékoli poloze, třeba i když sedí na záchodě, tak je vždycky neobyčejně žádoucí a zajímavá a pohledná, jo? To jsem nevymyslel já, to Dr. Bohumil Hrabal, když popisoval ve svým románě „Obsluhoval jsem anglického krále“ nějakou tak zvanou vizi, kde se nějaká holka ukazovala nějakým starším pánům, byly starší, něž Mladá Boleslav, tak ať se na ni koukali z jakéhokoli úhlu, tak vždycky bylo na co koukat, ženská se opravdu nikdy neokouká.

Jak se udržujete v tak dobré kondici, cvičíte, jíte racionálně, nebo pravidelně provádíte realizaci pohlavního aktu (RPA), jako pan doktor Knot nebo váš bratr Jan Saudek?

Dobrá otázka, o pravidelnosti RPA nemohu mluvit, ale pokud se udržuju, tak je to chůzí, protože třeba v noci 2krát jdu dolů do Vrchlické ulice si k pumpě koupit krabici vína, takže to jsou takový 4 km, tak to je vlastně 8 km nachozených za noc. Ve dne chodím taky, pokud se udržím na nohou.

Víme, že pracujete hlavně v noci. Když pak koukáte na rozdělaný nebo hotový obraz za denního světla, vidíte jej jinak?

O mě, což vy víte milý příteli sám nejlíp, je známo, že nemírně chlastám. Je zajímavý, že ten obraz udělám ve stavu nepříčetném a když se na něj podívám za střízliva, což je málokdy, tak je to pořád stejný. Jo, je to rutina, která třeba když operní pěvec by byl obdařen dobrým hlasem, tak to odzpívá i kdyby v sobě měl 12 piv. Zkrátka práce mi jde od ruky a pití mi v tom příliš nevadí. To je vše.

Ovlivnil jste celou generaci výtvarníků, kdo ovlivnil Vás?

To jste, pánové, ještě nebyli na světě, to je stará historie, my jsme měli tenkrát služebnou, pohlednou dívku, to bych si dnes nemohl dovolit, tak jsme s ní byli v roce 39, v dnes již také neexistujícím kině Revoluce, ale to se vlastně ještě tak nejmenovalo, před válkou, na české premiéře Sněhurky a 7 trpaslíků kresleného filmu Walta Disneye, dneska je to už 70 let nebo víc, co toto studio tento převratný film vyrobilo. A protože my jsme jako malý děti nevěřily že je to kreslený, my jsme podlehly tomu, že je to skutečnost, jo při nejmenším, no tak hranej film, teprve o 60 let později jsem se dozvěděl, že třeba figurka samotný Sněhurky byla skutečná herečka, kterou ty kartunisti zaměstnanci toho studia jenom obkreslili.

Oni ji nafotografovali a nafilmovali a ona, jak tam chodila a hrála, tak vlastně ji jenom obkreslili a udělali z ní kresbu, ale ta kresba je živá a tam W. Disney stvořil to, co žádný počítače dneska nedokážou. To, že ti lidi jsou vlastně kreslení, a přitom jsou živý. To nás ovlivnilo natolik, že můj bratříček pronesl nádherným výrokem, když se krásná královna proměnila v čarodějnici, tak se zvedl a řekl „tak a teď jdeme domů“. To se tradovalo v rodině po léta letoucí. No, kde jim je všem konec, přežil jsem to jenom já a můj milovaný bratr a ostatní už nejsou.

Máte nějaký obraz nebo motiv, který máte nejraději?

Nejraději mám ten obraz, který se dobře prodá. A namalovat se může cokoliv, dneska moje dceruška, na kterou je příliš brzo, asi spí, ta mi pomáhá dělat kopie těch obrazů a jsem potěšen, ty peníze, který ona za to získá, neboť dělá ceny poněkud jiný, něž bych dal já, ale já žiju ještě v minulých časech. Tak ty peníze jí dávám, ale jinak malovat umí, dělá i svoje věci. Nepůjdeme za ní, protože je vždy nepřipravená, ale malovat, to ona umí, na rozdíl ode mě, a taky dělá kopie mých kreseb. Zvětšuje, a na to jsou kupci.

Posloucháte stále hudbu, když malujete?

Poslouchám starou barokní hudbu, protože všechno ostatní mě štve anebo to nechci slyšet. Starou barokní hudbu, která je vyzkoušená po staletí, teď jsem měl příležitost malovat na plakát pro nějakou hudební společnost z Liberce, samotného Mozarta a zadali mi to velmi chytře, protože se Mozartova podoba, jak známo, nezachovala, jeho portréty jsou vymyšleny, tak mi nechali kreslit toho herce, který ho hrál ve Formanově filmu, takovej nezávaznej veselej ksicht, tak toho jsem udělal s tou bílou parukou a prý to mělo úspěch. Už mi dokonce zaplatili.

Měl jste teď velmi úspěšné výstavy v Hranicích a ve Vsetíně. Jak se Vám líbilo na Moravě?

Bylo úžasné, že v těch Hranicích a v tom Vsetíně se toho tolik prodalo, sice ty obrazy už nikdy neuvidím, ty peníze taky ne, ale je to potěšitelný, protože sám jste mi řekl, že i místní malíři, kteří mají jméno, neprodávají. Přes má poklesávající kolena jsem se konečně dožil toho, že jsem vešel ve známost. Myslím, že za to může můj bratříček, že jo, který dělá reklamu (sice špatnou ale i špatná reklama je reklama).

Co moravské dívky a ženy na hranické a vsetínské výstavě, prý po Vás doslova šílely a málem Vás uštvaly?

Nešílely, to spíš já po nich, ale už před dávnou dobou jsem zjistil, že skutečně nejhezčí dívky jsou na Moravě. Ne, že by Češky si jako nedovedly poradit. Ale skutečně nejlepší holky, které jsem poznal, jsou z Moravy.

připravil/gnews.cz - Jan Vojtěch