Film Her z roku 2013 dnes nepůsobí jako vzdálená sci-fi, ale jako jemná předpověď doby, v níž umělá inteligence začíná odpovídat na lidskou únavu, osamělost a potřebu být vyslechnut. Když v roce 2013 vyšel film Her, působil jako jemná, trochu melancholická sci-fi fantazie. Hlavní hrdina Theodore se zamiluje do operačního systému jménem Samantha. Nemá tělo, nemá skutečnou lidskou minulost, ale umí naslouchat, reagovat, chápat jeho nálady a být přítomná přesně ve chvíli, kdy ji potřebuje. Tehdy se tento příběh mohl zdát vzdálený. Dnes už ale nepůsobí jako science fiction, spíše jako předčasně vyslovená diagnóza moderní společnosti.
V době rychlého rozvoje umělé inteligence se ukazuje, že lidská touha po intimitě se mění. Neznamená to, že lidé přestali toužit po lásce. Spíše se mění to, co od blízkosti očekávají. Mnoho lidí už nehledá jen skutečného člověka, s nímž by sdíleli život, konflikty, kompromisy a odpovědnost. Stále častěji hledají někoho, kdo je uvidí, vyslechne, uklidní a pomůže jim nést každodenní tlak. Potřebují prostor, kde nemusí vysvětlovat úplně všechno, kde nejsou souzeni a kde mohou na chvíli odložit svou únavu.
Právě zde vstupují do života lidí AI chatboti, virtuální partneři, AI přítelkyně a AI přátelé. Podobnou potřebu už delší dobu ukazují i otome hry, tedy romantické hry zaměřené často na ženské publikum. Hráčka v nich vstupuje do vztahů s idealizovanými mužskými postavami, které jsou pozorné, citlivé, krásné a emocionálně dostupné. AI tento mechanismus posouvá ještě dál: postava už nereaguje jen podle předem napsaného scénáře, ale může odpovídat téměř osobně, pamatovat si detaily, přizpůsobovat se náladě uživatele a vytvářet iluzi jedinečného vztahu.
Bylo by příliš jednoduché se tomu vysmívat. Za těmito produkty není jen povrchní únik nebo neschopnost normálně žít. Je za nimi skutečná potřeba. Mnoho lidí je osamělých, přetížených a emocionálně vyčerpaných. Práce, studium, ekonomická nejistota, tlak na výkon i nestabilita vztahů způsobují, že člověk někdy nemá sílu budovat blízkost s jiným člověkem. Skutečný vztah vyžaduje trpělivost, vyjednávání, zranitelnost a odpovědnost. AI naproti tomu nabízí něco velmi svůdného: blízkost bez rizika odmítnutí, rozhovor bez konfliktu a péči bez nároku na oplátku.
Právě v tom je ale i problém. Pokud se intimita promění pouze v emocionální službu, kterou si zapneme ve chvíli únavy, může se pomalu vytratit schopnost snášet skutečnou druhou osobu. Reálný člověk nikdy nebude dokonale přizpůsobený našim potřebám. Má vlastní nálady, bolesti, hranice i mlčení. Lidská blízkost je často nepohodlná právě proto, že není plně ovladatelná. AI partner však může vytvářet iluzi vztahu, v němž druhý existuje hlavně proto, aby nás uklidnil. To je příjemné, ale také nebezpečně jednostranné.
Zároveň bychom neměli zapomínat, že mnoho lidí se k AI neobrací proto, že by pohrdali lidmi, ale protože jsou unavení z neustálého selhávání komunikace. Nechtějí další hádku, další nejistotu, další citové vyjednávání. Chtějí jen slyšet: rozumím ti, máš právo být unavený, nejsi na to sám. V tomto smyslu AI neodhaluje konec lidských vztahů, ale spíše jejich krizi. Ukazuje, kolik lidí se v běžném životě necítí viděno.
Film Her nebyl jen příběhem o muži, který miloval umělou inteligenci. Byl příběhem o člověku, který zoufale potřeboval něhu. A možná právě proto dnes působí tak aktuálně. AI společníci nejsou jen technologickou novinkou, ale zrcadlem naší doby. Ukazují, že moderní člověk netouží vždy po velké romantice. Někdy touží jen po měkkém místě, kde může na chvíli přestat bojovat.
Nemusíme tuto potřebu odsuzovat. Ale měli bychom se ptát, proč se tolik lidí cítí bezpečněji před obrazovkou než vedle skutečného člověka. Odpověď nebude jen technologická. Bude společenská, ekonomická a velmi lidská.