Jsou dny, které nejsou pro mne jen nějakým všední datem v diáři. Jsou dny, kdy mám pocit že se na chvíli zastaví čas a národ se pohlédne do zrcadla svých vlastních dějin. Pro mne je to právě 5. červenec, naštěstí stále zachovaný státní svátek svatých Cyrila a Metoděje. Nepřipomínáme a neoslavujeme pouze příchod pravoslavných kněží na Velkou Moravu roku 863. Oslavně si připomínáme bod urodu, bod zrození myšlenky, že národ má právo mluvit svým jazykem, vzdělávat se ve své řeči a rozvíjet svou kulturu bez pocitu méněcennosti.
Když kníže Rastislav požádal byzantského císaře o učitele, kteří by lidu přinesli víru ve srozumitelném jazyce, otevřela se zcela nová kapitola našich dějin jež nás začal formovat. Konstantin, později přijatý jako Cyril a jeho bratr Metoděj nepřišli jako dobyvatelé našeho uzemí. Nepřišli s mečem ani s mocí. Přišli s knihou, moudrostí, vzěláním a dobrým slovem. To považuji za jeden z největších civilizačních okamžiků našich dějin. Cyril vytvořil hlaholici, první slovanské písmo. Přeložil společně s Metodějem bohoslužebné texty do staroslověnštiny, prvního spisovného jazyka Slovanů. Nebyl to jen jazyk. Bylo to doslova osvobození ducha. Bylo to uznání, že i slovanské národy mají právo být nositeli vzdělanosti a kultury. V době, kdy byla za posvátné považována pouze latina, řečtina a hebrejština, zazněla mezi našimi předky vlastní řeč. A s ní přišla důstojnost.
Mám za to, že právě zde se rodí skutečná síla národa. Ne v bohatství, ne v počtu vojáků, ale v duchovní kultuře, vzdělání a vědomí vlastní identity. Národ, který ztrácí nebo zapomene své kořeny, se podobá vytrženému stromu ze země. Možná ještě chvíli stojí, ale postupně usychá. Cyril zemřel roku 869 v Římě, Metoděj pokračoval ve své práci až do své smrti roku 885. Jejich dílo však nezaniklo. Rozšířilo se mezi další slovanské národy a stalo se základem jejich kulturního rozvoje. Proto nejsou pouze patrony jedné země. Ciril a Mětoděj se staly věčným symbolem celé slovanské civilizace.
Dnes žijeme v době, která nás často učí spíše rozdělovat než spojovat. Každý den slyšíme více o konfliktech než o porozumění, více o nenávisti než o úctě. O to více vnitřně cítím, že odkaz Cyrila a Metoděje je mimořádně aktuální. Ciril a Metoděj nepřinesli ideologii rozdělení ale učení sjednocení v harmonii. Přinesli cestu dialogu, vzdělání a vzájemného respektu a uznání. Věřím, že slovanské národy nemusí být stejné, aby si byly blízké. Nemusí mít totožné názory, aby se dokázaly navzájem respektovat. Slovanským národům je společným dědictvím je kultura, jazyková příbuznost i tisícileté duchovní kořeny. To není výzva k popření rozdílů, ale k hledání toho, co nás spojuje více než to, co nás rozděluje.
Pro mne jsou od malička Cyril a Metoděj nějakým vnitřním světlem, které ani po více než jedenácti stoletích nezhaslo ba naopak stává se nesmrtelným. Připomínají mi, že naše skutečná síla národa vyrůstá především z pravdy, vzdělanosti, pokory a úcty k vlastní historii. Bez minulosti není budoucnost. Bez jazyka není národ. Bez kultury není svoboda ducha. Proto považuji za svou povinnost tento svátek nejen připomínat, předávat jeho význam dalším generacím ale také skutečně oslavovat, neboť je to pro nás osvobození. Český národ nesmí nezapomenout, odkud vyšel. Je naopak povinen si uchovat svou historickou paměť, svou řeč i své kulturní bohatství. A nikdy nesmí ztratil víru, že právě vzdělanost, lidskost a duchovní síla jsou hodnotami, které dokážou přetrvat všechna období dějin.
To je podle mého názoru skutečný odkaz svatých Cyrila a Metoděje – odkaz, který nepatří minulosti, ale stále patří naší přítomnosti i budoucnosti.
Jan Vojtěch , šéfredaktor General News